Co je svoboda?

Nedávno jsme navštívili naši dceru a její rodinu. Pak jsem si v jednom článku přečetl větu: „Svoboda není absence omezení, ale schopnost obejít se bez z lásky k bližnímu“ (Factum 4/09/49). Svoboda je víc než absence omezení!

Už jsme slyšeli nějaké kázání o svobodě, nebo jsme si toto téma již sami prostudovali. Zvláštností na tomto prohlášení je však to, že svoboda je spojena s odříčením. Stejně jako si obecně představujeme svobodu, nemá to nic společného se zřeknutím se. Naopak, otroctví je přirovnáno k odříkání. Cítíme se omezeni v naší svobodě, když jsme neustále nařizováni omezeními.

To zní jako něco v každodenním životě:
"Musíš hned vstát, je skoro sedm hodin!"
"Teď je to bezpodmínečně nutné!"
"Udělal znovu stejnou chybu, ještě ses nic nenaučil?"
"Teď nemůžeš utéct, nesnášíš závazky!"

Vidíme tento vzor velmi jasně z diskuse, kterou měl Ježíš se Židy. Ježíš řekl Židům, kteří mu uvěřili:

„Zůstanete-li v mém slovu, jste skutečně mými učedníky a poznáte pravdu a pravda vás osvobodí.“ Odpověděli mu: „Jsme potomci Abrahamovi a nikdy jsme nikomu nesloužili; jak můžeš říct: staneš se svobodným? Ježíš jim odpověděl: „Amen, amen, pravím vám, každý, kdo hřeší, je služebníkem hříchu. Ale služebník nezůstává v domě navždy, ale syn v něm zůstává navždy. Jestliže vás tedy Syn osvobodil, pak budete skutečně svobodní“ (Jan 8,31-36).

Když Ježíš začal mluvit o svobodě, jeho posluchači okamžitě vytáhli linii do situace služebníka nebo otroka. Otrok je opakem svobody, abych tak řekl. Musí se toho hodně vzdát, je velmi omezený. Ježíš však své posluchače odvádí od obrazu svobody. Židé si mysleli, že byli vždy svobodní, a v době Ježíše to byla země obsazená Římany a často byla pod cizí vládou před otroctví a dokonce i v otroctví.

To, co Ježíš znamenal svobodou, bylo něco zcela odlišného od toho, co diváci chápali. Otroctví má určité podobnosti s hříchem. Ten, kdo hřeší, je služebníkem hříchu. Ti, kdo chtějí žít ve svobodě, musí být osvobozeni od břemene hříchu. V tomto směru vidí Ježíš svobodu. Svoboda je něco, co pochází od Ježíše, co umožňuje, co předává, co dosahuje. Závěr by byl, že Ježíš sám ztělesňuje svobodu, kterou je naprosto svobodný. Nemůžete dát svobodu, pokud nejste svobodní sami. Pokud tedy lépe porozumíme povaze Ježíše, lépe pochopíme i svobodu. Nápadná pasáž nám ukazuje, co je a je základní povaha Ježíše.

„Takový postoj přebývá ve vás všech, stejně jako byl přítomen i v Kristu Ježíši; neboť ačkoli měl Boží podobu (božskou přirozenost nebo přirozenost), neviděl podobnost s Bohem jako loupež, kterou je třeba násilně držet (nezcizitelné, drahocenný majetek); ne, vyprázdnil se (svou slávu) tím, že přijal podobu služebníka, vstoupil do lidské bytosti a byl vynalezen jako lidská bytost ve své fyzické konstituci“ (Pilipper 2,5-7).

Výrazným rysem Ježíšovy povahy bylo zřeknutí se svého božského postavení.„Vyprázdnil se“ své slávy a dobrovolně se vzdal této moci a cti. Zbavil se tohoto vzácného majetku a to ho kvalifikovalo k tomu, aby se stal Vykupitelem, tím, kdo řeší, kdo osvobozuje, kdo umožňuje svobodu, kdo může pomáhat druhým být svobodnými. Toto zřeknutí se privilegia je velmi zásadní charakteristikou svobody. Potřeboval jsem se do této skutečnosti ponořit hlouběji. Pomohly mi dva příklady od Pavla.

"Copak nevíš, že ti, co běží na dostihovém závodišti, běží všichni, ale že cenu dostává jen jeden? Ty běháš tak, abys to dostal! Ale každý, kdo se chce zúčastnit soutěže, lehne Abstinence v všechny vztahy, ty, které dostanou nehynoucí věnec, ale my nehynoucí “(1. Korinťanům 9,24-25).

Běžec si stanovil cíl a chce ho dosáhnout. Jsme také zapojeni do tohoto běhu a je nutné prominutí. (Překlad Hoffnung für alle v této pasáži hovoří o odříkání) Nejde jen o malé odříkání, ale o „abstinenci ve všech vztazích“. Tak jako se Ježíš mnohého zřekl, aby mohl svobodu předávat, i my jsme povoláni se mnohého zříci, abychom i my mohli svobodu předávat. Byli jsme povoláni na novou cestu života, která vede k nehynoucí koruně, která přetrvá navěky; ke slávě, která nikdy neskončí ani nepomine. Druhý příklad úzce souvisí s prvním. Je to popsáno ve stejné kapitole.

"Nejsem svobodný člověk? Nejsem apoštol? Neviděl jsem našeho Pána Ježíše? Nejsi mým dílem v Pánu? Nemáme my apoštolové právo jíst a pít?" (1. Korinťanům 9, 1 a 4).

Zde se Paul popisuje jako svobodný člověk! Sám sebe popisuje jako někoho, kdo viděl Ježíše, jako někoho, kdo jedná jménem tohoto vysvoboditele a který má také jasně viditelné výsledky. A v následujících verších popisuje právo, privilegium, které stejně jako všichni ostatní apoštolové a kazatelé má, totiž že si vydělává na živobytí kázáním evangelia, že má nárok na příjem z něj. (Verš 14) Ale Paul se této výsady zřekl. Tím, že se obešel bez, vytvořil pro sebe prostor, takže se cítil svobodný a mohl se nazývat svobodným člověkem. Toto rozhodnutí ho učinilo nezávislejším. Toto nařízení provedl u všech sborů s výjimkou sboru ve Filipách. Nechal tuto komunitu pečovat o jeho fyzickou pohodu. V této sekci ale najdeme pasáž, která působí trochu zvláštně.

„Neboť když kážu poselství spásy, nemám důvod se tím chlubit, protože jsem pod nátlakem; běda by mě potkala, kdybych nekázal poselství spásy!“ (Verš 14).

Pavel jako svobodný muž zde mluví o donucení, o něčem, co musel udělat! Jak to bylo možné? Viděl princip svobody nejasný? Myslím, že by nás raději chtěl přiblížit ke svobodě prostřednictvím svého příkladu. Čtěte dále:

"Protože pouze když to dělám z vlastní vůle, mám (právo na) mzdu; ale pokud to dělám nedobrovolně, je to pouze správcovství, které mi je svěřeno. Jaká je moje mzda? Jako vyhlašovatel poselství spásy, nabízím je zdarma, abych nevyužil svého práva kázat poselství spásy, protože ač jsem nezávislý (svobodný) na všech lidech, stal jsem se otrokem všech z nich abych chránil většinu z nich, ale to vše dělám pro poselství spásy, abych se na něm mohl podílet i já“(1. Korinťanům 9,17-19 a 23).

Pavel byl pověřen Bohem a dokonale věděl, že je Bohem odhodlán, aby tak učinil; musel to udělat, nemohl se v této věci propašovat. Sám se v této úloze choval jako stevard nebo správce bez nároku na zaplacení. V této situaci však Paul získal volné místo, viděl i přes tento nátlak velký prostor pro svobodu. Zdržel se odškodnění za svou práci. Dokonce se stal služebníkem nebo otrokem. Přizpůsobil se okolnostem; a lidé, kterým hlásal evangelium. Tím, že se vzdal odškodnění, byl schopen oslovit mnohem více lidí. Lidé, kteří slyšeli jeho poselství, jasně viděli, že toto poselství není samo o sobě cílem, obohacením nebo klamem. Z venku se Paul mohl jevit jako někdo, kdo byl pod neustálým tlakem a povinností. Ale uvnitř Paula nebyl svázán, byl nezávislý, byl svobodný. Jak se to stalo? Vraťme se na okamžik k prvnímu písmu, které jsme spolu četli.

"Ježíš jim odpověděl: "Amen, amen, pravím vám, každý, kdo hřeší, je služebníkem hříchu. Služebník však nezůstává v domě navěky, ale syn v něm zůstává navěky" (Jan 8,34-35.).

Co zde Ježíš myslel slovem „dům“? Co pro něj znamená dům? Dům přináší bezpečí. Zamysleme se nad Ježíšovým výrokem, že v domě jeho otce se připravuje mnoho příbytků pro Boží děti. (Jan 14) Pavel věděl, že je Božím dítětem, že už není otrokem hříchu. V této pozici byl v bezpečí (zapečetěný?) Jeho zřeknutí se kompenzace za svůj úkol ho přivedlo mnohem blíže k Bohu a bezpečí, které může dát jen Bůh. Pavel za tuto svobodu silně vedl kampaň. Zřeknutí se výsady bylo pro Pavla důležité, protože tak získal božskou svobodu, která se projevila v bezpečí u Boha. Ve svém pozemském životě Pavel zakoušel toto bezpečí a děkoval Bohu znovu a znovu a ve svých dopisech slovy "v Kristu" upozornil. Hluboce věděl, že božská svoboda je možná pouze skrze Ježíšovo zřeknutí se svého božského stavu.

Zřeknutí se lásky k bližnímu je klíčem ke svobodě, kterou Ježíš myslel.

Tato skutečnost musí být pro nás každý den jasnější. Ježíš, apoštolové a první křesťané nám zanechali příklad. Viděli, že jejich odříkání bude čerpat široké kruhy. Mnoho lidí se dotklo vzdání se lásky pro druhé. Poslechli si poselství, přijali božskou svobodu, protože se podívali do budoucnosti, jak to Pavel uvedl:

"...že ona sama, stvoření, bude také osvobozena z otroctví pomíjivosti k (účastnící se) svobodě, kterou budou mít děti Boží ve stavu oslavení. Víme, že celé stvoření až dosud Všude vzdychá a s bolestí čeká na nové zrození. Ale nejen oni, ale i my sami, kteří již máme Ducha jako dar prvotiny, také vzdycháme v nás, zatímco čekáme na (projev) synovství, totiž na vykoupení našeho života “ (Římanům 8,21-23.).

Bůh svým dětem dává tuto svobodu. Je to velmi zvláštní podíl, který Boží děti přijímají. Zřeknutí se Božích dětí z lásky je více než kompenzováno bezpečností, klidem, klidem, který přichází od Boha. Jestliže člověk postrádá tento pocit bezpečí, pak hledá nezávislost, vylodění maskované jako emancipace. Chce se rozhodnout pro sebe a tuto svobodu nazývá. Kolik zla se z toho narodilo. Utrpení, úzkost a prázdnota, která vznikla z nedorozumění svobody.

"Jako novorozené děti toužte po rozumném, nefalšovaném mléce (mohli bychom to nazvat svobodou mléka), abyste jeho prostřednictvím mohli růst k blaženosti, když jste jinak cítili, že Pán je dobrý. Pojďte k němu, živému kameni, který ačkoliv odmítl lidmi, ale vyvolený před Bohem, je vzácné a nechte se vybudovat jako živé kameny jako duchovní dům (kde tato jistota vstupuje do hry), ke svatému kněžství, abyste přinášeli duchovní oběti (to by bylo odříkání), které jsou příjemné. Bohu skrze Ježíše Krista!" (1. Petr 2,2-6).

Hledáme-li božskou svobodu, rosteme v této milosti a poznání.

Na závěr si dovolím citovat dvě věty z článku, ze kterého jsem našel inspiraci pro toto kázání: „Svoboda není absence omezení, ale schopnost obejít se bez z lásky k bližnímu. Každý, kdo definuje svobodu jako absenci nátlaku, popírá lidem odpočinek v bezpečí a programuje zklamání.

Hannes Zaugg

Svoboda je více než absence omezení