Audio
Zázrak znovuzrození
Narodili jsme se, abychom se znovu narodili. Je to váš i můj osud zažít největší možnou změnu v životě - duchovní. Bůh nás stvořil, abychom se mohli podílet na jeho božské přirozenosti. Nový zákon o této božské přirozenosti hovoří jako o vykupiteli, který odstraňuje špinavou vrstvu lidské hříšnosti. A my všichni potřebujeme toto duchovní očištění, protože hřích vzal čistotu od každého člověka. Všichni se podobáme malbám, na které se vztahuje špína století. Jak je mistrovské dílo v jeho záři zahaleno vícevrstvým filmem špíny, pozůstatky naší hříšnosti zkazily původní záměr všemohoucího mistra.
Obnova uměleckého díla
Analogie se špinavou malbou by nám měla pomoci pochopit, proč potřebujeme duchovní očistu a znovuzrození. Měli jsme slavný případ poškozeného umění s Michelangelovými scénickými zobrazeními na stropě Sixtinské kaple ve Vatikánu v Římě. Michelangelo (1475–1564) začal s projektováním Sixtinské kaple v roce 1508 ve věku 33 let. Za něco málo přes čtyři roky vytvořil na stropě téměř 560 m2 četné obrazy s výjevy z Bible. Pod nástropními malbami jsou výjevy z knihy Mojžíšovy. Známým motivem je Michelangelovo antropomorfní znázornění Boha (po vzoru člověka): paže, ruka a prsty Boha, které jsou nataženy směrem k prvnímu člověku, Adamovi. Během staletí byla stropní freska (nazývaná freska, protože umělec maloval na čerstvou omítku) poškozena a nakonec byla pokryta vrstvou špíny. Časem by byl zcela zničen. Aby tomu Vatikán zabránil, pověřil čištěním a restaurováním odborníky. Většina prací na obrazech byla dokončena v 80. letech . století. Čas se na mistrovském díle podepsal. Prach a saze ze svíček malbu v průběhu staletí vážně poškodily. Také vlhkost - děravou střechou Sixtinské kaple pronikl déšť - způsobila zmatek a vážně odbarvila umělecké dílo. Snad nejhorším problémem však byly paradoxně během staletí pokusy o zachování obrazů! Freska byla natřena lakem vyrobeným ze zvířecího lepidla, aby se zesvětlil její tmavnoucí povrch. Krátkodobý úspěch se však ukázal jako rozšíření nedostatků, které bylo třeba odstranit. Znehodnocení různých vrstev laku ještě více zviditelnilo zakalení stropní malby. Lepidlo také způsobilo smrštění a deformaci povrchu malby. Na některých místech se lepidlo odlouplo a uvolnily se i částice barvy. Odborníci, kteří byli tehdy restaurováním maleb pověřeni, byli při své práci mimořádně pečliví. Aplikovali mírná rozpouštědla ve formě gelu. A opatrným odstraněním gelu pomocí houbiček se odstranily i sazemi zčernalé výkvěty.
Bylo to jako zázrak. Ponurá, potemnělá freska opět ožila. Reprezentace Michelangela byly obnoveny. Z nich vyzařovala zářivá nádhera a život. Vyčištěná freska vypadala ve srovnání s předchozím tmavým stavem jako re-stvoření.
Boží mistrovské dílo
Obnovení nástropní malby Michelangela je vhodnou metaforou pro duchovní očištění lidského stvoření od jeho hříšnosti od Boha, Bůh, mistrovský stvořitel, nás stvořil jako své nejcennější umělecké dílo. Lidstvo bylo stvořeno na svůj vlastní obraz a mělo přijmout Ducha Svatého. Tragicky, nečistota jeho stvoření způsobená naší hříšností odstranila tuto čistotu. Adam a Eva zhřešili a přijali ducha tohoto světa. Jsme také duchovně zkorumpovaní a obarveni špínou hříchu. Proč? Protože všichni lidé trpí hříchy a vedou svůj život v rozporu s Boží vůlí.
Ale náš Nebeský Otec nás může duchovně obnovit a život Ježíše Krista se může odrážet ve světle, které z nás vyzařuje, aby ho všichni viděli. Otázka zní: chceme skutečně uskutečnit to, co s námi Bůh zamýšlí? Většina lidí tohle nechce. Stále žijí své životy v temnotě, celé potřísněné ošklivou skvrnou hříchu. Apoštol Pavel popsal duchovní temnotu tohoto světa ve svém dopise křesťanům v Efezu. O jejich dřívějším životě řekl: „I vy jste byli mrtví pro své přestoupení a pro své hříchy, v nichž jste dříve žili podle způsobu tohoto světa“ (Efezským 2,1-2.).
Rovněž jsme dovolili této zkažené síle, aby zakrýval naši přirozenost. A právě když byla Michelangelova freska zašpiněná a špinavá Russem, tak i naše duše. To je důvod, proč je tak naléhavé, abychom dali prostor podstatě Boha. Umí nás očistit, vzít z nás hřích hříchu a duchovně obnovit a zažít.
Obrázky obnovení
Nový zákon vysvětluje, jak můžeme být duchovně znovu vytvořeni. To cituje několik apt analogií dělat tento zázrak jasný. Stejně jako bylo nutné osvobodit Michelangelovu fresku od špíny, musíme být duchovně umytí čistí. A to je Duch svatý. Omyje nás očištěním od nečistot naší hříšné povahy.
Nebo řečeno slovy Pavla, která byla po staletí adresována křesťanům: „Ale byli jste umyti, byli jste posvěceni, byli jste ospravedlněni ve jménu Pána Ježíše Krista“ (1. Korinťanům 6,11). Toto mytí je aktem spásy a Pavel jej nazývá „znovuzrození a obnova v Duchu svatém“ (Titus 3,5). Toto odstranění, očištění nebo vymýcení hříchu dobře znázorňuje také metafora obřízky. Křesťané si nechávají obřezat srdce. Mohli bychom říci, že Bůh nás milostivě zachraňuje tím, že chirurgicky odstraňuje rakovinu hříchu. Toto oddělení hříchu – duchovní obřízka – je druhem odpuštění našich hříchů. Ježíš to umožnil svou smrtí jako dokonalou smírnou obětí. Pavel napsal: „A oživil vás s ním, mrtvé v hříších a v neobřízce vašeho těla, a odpustil nám všechny naše hříchy“ (Koloským 2,13).
Nový zákon používá symbol kříže k znázornění toho, jak byla naše hříšná bytost oloupena o veškerou sílu zabitím našeho já. Pavel napsal: „Víme totiž, že náš starý muž byl s ním [Kristem] ukřižován, aby tělo hříchu mohlo být zničeno, abychom od nynějška nesloužili hříchu“ (Římanům 6,6). Když jsme v Kristu, hřích v našem egu (tj. naše hříšné ego) je ukřižován nebo umírá. Samozřejmě se světští stále snaží zahalit naše duše špinavým šatem hříchu. Ale Duch svatý nás chrání a umožňuje nám odolávat přitažlivosti hříchu. Skrze Krista, který nás působením Ducha svatého naplňuje Boží přirozeností, jsme osvobozeni od nadvlády hříchu.
Apoštol Pavel používá k vysvětlení tohoto Božího činu metaforu pohřbu. Pohřeb zase znamená symbolické vzkříšení, které znamená toho, kdo se nyní znovu narodí jako „nový člověk“ místo hříšného „starce“. Je to Kristus, který umožnil náš nový život, který nám neustále odpouští a uděluje životodárnou sílu. Nový zákon přirovnává smrt našeho starého já a naši obnovu a symbolické vzkříšení k novému životu k znovuzrození. V okamžiku našeho obrácení jsme duchovně znovuzrozeni. Jsme znovuzrozeni a vzkříšeni k novému životu Duchem svatým.
Pavel dal křesťanům na vědomí, že „podle svého velkého milosrdenství nás Bůh znovuzrodil k živé naději skrze vzkříšení Ježíše Krista z mrtvých“ (1. 1,3). Všimněte si, že sloveso „znovu se narodil“ je v dokonalém čase. To vyjadřuje skutečnost, že k této změně dochází již na počátku našeho křesťanského života. Když se obrátíme, Bůh si v nás učiní svůj domov. A s tím se znovu vytvoříme. Je to Ježíš, Duch svatý a Otec, kdo v nás přebývá (Jan 14,15-23). Když jsme – jako duchovně noví lidé – obráceni nebo znovuzrozeni, Bůh se v nás usadí. Když v nás působí Bůh Otec, působí i Syn a Duch svatý zároveň. Bůh nám dává křídla, očišťuje nás od hříchu a mění nás. A tato síla je nám dána skrze obrácení a znovuzrození.
Jak křesťané rostou ve víře
Samozřejmě, znovuzrození křesťané jsou stále, abych použil Petrova slova, „jako novorozenci“. Musí „toužit po čistém mléce rozumu“, které je živí, aby dozráli ve víře (1. 2,2). Petr vysvětluje, že znovuzrození křesťané postupem času rostou ve vhledu a duchovní zralosti. Rostou „v milosti a poznání našeho Pána a Spasitele Ježíše Krista“ (2 3,18). Pavel neříká, že větší znalost Bible z nás dělá lepší křesťany. Vyjadřuje spíše to, že naše duchovní uvědomění se musí dále zbystřit, abychom skutečně pochopili, co to znamená jít ve stopách Kristových. „Znalosti“ v biblickém smyslu zahrnují jejich praktické použití. Jde to ruku v ruce s asimilací a osobní realizací toho, co nás činí více podobnými Kristu. Křesťanský růst ve víře nemá být chápán jako budování lidského charakteru. Není to ani výsledkem duchovního růstu v Duchu svatém, čím déle žijeme v Kristu. Spíše rosteme působením Ducha svatého, který je již v nás. Boží přirozenost k nám přichází z milosti.
Ospravedlnění má dvě podoby. Za prvé jsme ospravedlněni neboli zažíváme svůj osud, když přijmeme Ducha Svatého. Ospravedlnění viděné z tohoto hlediska je okamžité a umožněné Kristovou smírnou obětí. Ospravedlnění však také zažíváme, když v nás Kristus přebývá a vybavuje nás k uctívání a službě Bohu. Avšak podstata neboli „charakter“ Boha je nám již předán, když se v nás Ježíš usadil při obrácení. Když činíme pokání a vkládáme svou víru v Ježíše Krista, získáváme zmocňující přítomnost Ducha Svatého. V průběhu našeho křesťanského života dochází ke změně. Učíme se plněji podřídit osvícené a povznášející síle Ducha Svatého, která je již v nás.
Bůh v nás
Když jsme duchovně znovuzrození, Kristus žije plně v nás skrze Ducha svatého. Přemýšlejte o tom, co to znamená. Lidé se mohou změnit skrze činnost Krista, který v nich žije skrze Ducha svatého. Bůh sdílí svou božskou přirozenost s námi lidmi. To znamená, že křesťan se stal zcela novou osobou.
„Je-li někdo v Kristu, je nové stvoření; staré pominulo, hle, přišlo nové,“ říká Pavel 2. Korinťanům 5,17.
Duchovně znovuzrození křesťané přijímají nový obraz – obraz Boha, našeho Stvořitele. Váš život by měl být zrcadlem této nové duchovní reality. Proto je Pavel mohl poučit: „Nepřizpůsobujte se tomuto světu, ale změňte se obnovením smýšlení...“ (Římanům 1 Kor2,2). Neměli bychom si však myslet, že to znamená, že křesťané nehřeší. Ano, byli jsme okamžik od okamžiku proměněni v tom smyslu, že jsme byli znovuzrozeni přijetím Ducha svatého. Něco ze "starého muže" tam však stále je. Křesťané dělají chyby a hřeší. Ale obvykle se neoddávají hříchu. Potřebují neustálé odpouštění a očišťování od své hříšnosti. Na duchovní obnovu je tedy třeba pohlížet jako na nepřetržitý proces v celém křesťanském životě.
Život křesťana
Žijeme-li podle vůle Boží, budeme s větší pravděpodobností následovat Krista. Musíme být připraveni denně se vzdát hříchu a podrobit se Boží vůli v pokání. A jak to děláme, Bůh skrze obětní krev Kristovu nás neustále čistí od našich hříchů. My jsme duchovně umýváni čistými krvavými šaty Krista, což znamená Jeho smírnou oběť. Boží milostí můžeme žít v duchovní svatosti. Přeměnou tohoto do našich životů se Kristův život odráží ve světle, které vytváříme.
Technologický zázrak proměnil Michelangelovu matnou a poškozenou malbu. Ale Bůh v nás dělá mnohem úžasnější duchovní zázrak. Dělá mnohem víc, než že obnovuje naši poskvrněnou duchovní povahu. On nás znovu vytváří. Adam zhřešil, Kristus odpustil. Bible označuje Adama za prvního člověka. A Nový zákon ukazuje, že v tom smyslu, že my jako pozemští lidé jsme smrtelní a tělesní jako on, je nám dán život jako Adam (1. Korinťanům 15,45-49.).
Im 1. Kniha Mojžíšova však uvádí, že Adam a Eva byli stvořeni k obrazu Božímu. Vědomí, že byli stvořeni k Božímu obrazu, pomáhá křesťanům pochopit, že jsou spaseni skrze Ježíše Krista. Adam a Eva, původně stvořeni k Božímu obrazu, zhřešili a obviňovali se z hříchu. Prvostvoření lidé se provinili hříšností a výsledkem byl duchovně poskvrněný svět. Hřích nás všechny poskvrnil a poskvrnil. Ale dobrá zpráva je, že nám všem může být odpuštěno a můžeme být duchovně znovu stvořeni.
Svým aktem vykoupení v těle, Ježíšem Kristem, Bůh uvolňuje mzdu za hřích: smrt. Ježíšova obětní smrt nás smiřuje s naším nebeským Otcem tím, že smazává to, co oddělovalo Stvořitele od jeho stvoření v důsledku lidského hříchu. Jako náš velekněz nám Ježíš Kristus přináší ospravedlnění skrze přebývajícího Ducha svatého. Ježíšovo usmíření boří bariéru hříchu, která narušila vztah mezi lidstvem a Bohem. Ale více než to, Kristovo dílo skrze Ducha svatého nás sjednocuje s Bohem a zároveň nás zachraňuje. Pavel napsal: „Jestliže když jsme byli nepřáteli, byli jsme smířeni s Bohem smrtí jeho Syna, oč více budeme zachráněni jeho životem, nyní, když jsme byli smířeni“ (Římanům 5,10).
Apoštol Pavel staví do protikladu důsledky Adamova hříchu a Kristovo odpuštění. Adam a Eva zpočátku dovolili, aby do světa vstoupil hřích. Propadli falešným slibům. A tak přišla na svět se všemi důsledky a zmocnila se ho. Pavel objasňuje, že po Adamově hříchu následoval Boží trest. Svět upadl do hříchu a v důsledku toho všichni lidé hřeší a padají za oběť smrti. Není to tak, že by za Adamův hřích zemřeli jiní nebo že on přenesl hřích na své potomky. Samozřejmě, že „tělesné“ důsledky již ovlivňují budoucí generace. Jako první člověk byl Adam zodpovědný za vytvoření prostředí, ve kterém mohl hřích nekontrolovaně vzkvétat. Adamův hřích položil základy pro další lidské jednání.
Stejně tak Ježíšův bezhříšný život a dobrovolná smrt za hříchy lidstva umožnily všem, aby byli duchovně smířeni a znovu sjednoceni s Bohem. „Neboť jestliže kvůli hříchu Jednoho [Adama] smrt vládla skrze Jednoho,“ napsal Pavel, „oč více budou vládnout v životě ti, kteří přijímají plnost milosti a dar spravedlnosti skrze jediného, Ježíše Krista“ (verš 17). Bůh smiřuje hříšné lidstvo se sebou skrze Krista. A navíc, zmocněni Kristem mocí Ducha svatého, jsme duchovně znovuzrozeni jako Boží děti podle nejvyššího zaslíbení.
S odkazem na budoucí vzkříšení spravedlivých Ježíš řekl, že Bůh „není Bohem mrtvých, ale živých“ (Marek 12,27). Lidé, o kterých mluvil, však nebyli živí, ale mrtví. Ale protože Bůh má moc dosáhnout svého cíle vzkřísit mrtvé, Ježíš Kristus o nich mluvil jako o živých. Jako děti Boží se můžeme těšit na vzkříšení k životu při Kristově návratu. Život je nám dán nyní, život v Kristu. Apoštol Pavel nás vybízí: „Uvažujte, že jste mrtví hříchu a živí Bohu v Kristu Ježíši“ (Římanům 6,11).
Paul Kroll
