Podstata milosti

374 je podstatou milostiNěkdy slyším obavy, že klademe příliš velký důraz na milost. Jako doporučený korektiv se pak navrhuje, že jako jakousi protiváhu k nauce o milosti bychom mohli uvažovat o poslušnosti, spravedlnosti a dalších povinnostech zmíněných v Písmu, a zejména v Novém zákoně. Ti, kteří se zajímají o „příliš mnoho milosti“, mají oprávněné obavy. Bohužel, někteří učí, že to, jak žijeme, je irelevantní, když jsme spaseni milostí a ne skutky. Milost pro ně znamená neznalost povinností, pravidel nebo očekávaných vzorců vztahů. Milost pro ně znamená, že je přijímáno v podstatě cokoli, protože je stejně vše předem odpuštěno. Podle této mylné představy je milosrdenství volný průchod – jakási všeobecná autorita dělat, co chcete.

antinomianism

Antinomianismus je způsob života, který propaguje život bez jakýchkoli zákonů nebo pravidel nebo proti nim. V průběhu církevních dějin byl tento problém předmětem Písma a kázání. Dietrich Bonhoeffer, mučedník nacistického režimu, hovořil v této souvislosti ve své knize Nachfolge o „levné milosti“. Antinomianismus je řešen v Novém zákoně. V reakci na to Pavel odpověděl na obvinění, že jeho důraz na milost povzbuzuje lidi, aby „vytrvali v hříchu, aby se milost rozhojnila“ (Římanům 6,1). Apoštolova odpověď byla stručná a důrazná: "Ať je to daleko" (v.2). O pár vět později zopakuje obvinění vznesené proti němu a odpoví: „Co teď? Máme hřešit, protože nejsme pod zákonem, ale pod milostí? Ať je to daleko!“ (v.15).

Odpověď apoštola Pavla na obvinění z antinomianismu byla jasná. Každý, kdo tvrdí, že milost znamená, že vše je dovoleno, protože je to zakryto vírou, se mýlí. Ale proč? Co se pokazilo? Je „příliš mnoho milosti“ skutečně problémem? A je jeho řešením skutečně mít proti stejné milosti nějakou protiváhu?

Jaký je skutečný problém?

Skutečným problémem je věřit, že milost znamená, že Bůh udělá výjimku, pokud jde o dodržování pravidla, velení nebo povinnosti. Pokud Grace vlastně předpokládá udělení výjimek pravidla, pak s tolika milostmi by existovalo tolik výjimek. A pokud někdo řekne Boží milost, pak bychom mohli očekávat, že bude mít výjimku pro každou z našich povinností nebo povinností. Čím více milosrdenství, tím více výjimek, pokud jde o poslušnost. A čím méně milosrdenství, tím méně výjimek je uděleno, pěkná dohoda.

Takové schéma možná nejlépe popisuje to, co je lidská milost v nejlepším možném stavu. Nezapomínejme však, že tento přístup měří milost v poslušnosti. Počítá je oba proti sobě, čímž dochází ke konstantní zácpě Gezerre, ve které nikdy nepřichází mír, protože oba jsou v rozporu. Obě strany se navzájem zničí. Naštěstí takový systém neodráží Boží milost. Pravda o milosti nás osvobozuje od tohoto falešného dilematu.

Boží milost osobně

Jak Bible definuje milost? „Sám Ježíš Kristus stojí za Boží milostí vůči nám“. Pavlovo požehnání na konci 2. Korintským odkazuje na „milost našeho Pána Ježíše Krista“. Milost nám Bůh zdarma uděluje v podobě svého vtěleného Syna, který nám na oplátku milostivě sděluje Boží lásku a smiřuje nás s Všemohoucím. To, co nám Ježíš dělá, nám odhaluje povahu a charakter Otce a Ducha svatého. Písmo odhaluje, že Ježíš je skutečným otiskem Boží přirozenosti (Žid 1,3 Elberfeldova Bible). Je tam napsáno: „On je obraz neviditelného Boha“ a „Bohu se zalíbilo, aby v něm přebývala veškerá plnost“ (Koloským 1,15; 19). Kdo ho vidí, vidí Otce, a když ho poznáme, poznáme i Otce4,9; 7).

Ježíš vysvětluje, že dělá pouze to, „co vidí dělat Otce“ (Jan 5,19). Dává nám vědět, že jen on zná Otce a že on jediný ho zjevuje (Matouš 11,27). Jan nám říká, že toto Boží Slovo, které existovalo od počátku u Boha, se vtělilo a ukázalo nám „slávu jako jednorozený od Otce, plný milosti a pravdy“. Zatímco „zákon [byl] dán skrze Mojžíše; [má] milost a pravda [...] přišly skrze Ježíše Krista.“ Opravdu, „z jeho plnosti jsme všichni přijali milost za milost.“ A jeho Syn, který od věků přebývá v srdci Božím, „ mu oznámil nás“ (Jan 1,14-18.).

Ježíš k nám ztělesňuje Boží milost – a slovem i skutkem zjevuje, že Bůh sám je plný milosti. On sám je milostí. Dává nám to ze své bytosti – té samé, kterou potkáváme v Ježíši. Nedává nám dárky ze závislosti na nás, ani na základě nějaké povinnosti vůči nám dávat nám výhody. Kvůli své štědré povaze nám Bůh dává milost, to znamená, že nám ji dává ze své svobodné vůle v Ježíši Kristu. Pavel nazývá milost ve svém dopise Římanům štědrým darem od Boha (5,15-17; 6,23). Ve svém dopise Efezanům prohlašuje památnými slovy: „Milostí jste spaseni skrze víru, a to ne z vás samých: je to dar Boží, ne ze skutků, aby se někdo nechlubil“ (2,8-9.).

Všechno, co nám Bůh dává, nám dává štědře z dobroty, z hluboce pociťované touhy konat dobro každému, kdo je menší a jiný. Jeho skutky milosti vycházejí z jeho dobrotivé, štědré povahy. Nepřestává nám z vlastní vůle dovolit účastnit se jeho dobroty, i když narazí na odpor, vzpouru a neposlušnost ze strany jeho stvoření. Odpovídá na hřích odpuštěním a smířením z naší svobodné vůle prostřednictvím usmíření svého Syna. Bůh, který je světlo a v němž není tmy, se nám daruje zdarma ve svém Synu skrze Ducha svatého, aby nám byl dán život v celé své plnosti (1. 1,5; John 10,10).

Byl Bůh vždy milosrdný?

Bohužel se často uvádělo, že Bůh původně slíbil (ještě před pádem člověka), že svou laskavost (Adam a Eva a později Izrael) udělí pouze tehdy, pokud jeho stvoření splní určité podmínky a splní povinnosti, které mu ukládá. Pokud by to neudělala, nebyl by k ní ani moc laskavý. Takže jí nedal žádné odpuštění a žádný věčný život.

Podle tohoto mylného názoru je Bůh se svým stvořením ve smluvním vztahu „když...pak...“. Tato smlouva pak obsahuje podmínky nebo závazky (pravidla nebo zákony), které musí lidstvo dodržovat, aby mohlo obdržet to, co od něj Bůh žádá. Podle tohoto názoru je pro Všemohoucího nejdůležitější, abychom poslouchali pravidla, která stanovil. Pokud podle nich nebudeme žít, odepře nám to nejlepší. Ještě horší je, že nám dá to, co není dobré, co nevede k životu, ale ke smrti; teď a navždy.

Tento nesprávný názor vidí zákon jako nejdůležitější atribut Boží přirozenosti a tím také nejdůležitější aspekt jeho vztahu k jeho stvoření. Tento Bůh je v podstatě smluvním Bohem, který je v zákonném a podmíněném vztahu se svým stvořením. Vede tento vztah podle principu „pán a otrok“. Z tohoto pohledu je Boží štědrost v dobrotě a požehnání, včetně odpuštění, na hony vzdálená povaze obrazu Boha, který šíří.

V zásadě Bůh nestanoví čistou vůli nebo čistý zákonodárství. To je obzvláště jasné, když se podíváme na Ježíše, který nám ukazuje Otce a posílá Ducha svatého. To je jasné, když slyšíme od Ježíše o jeho věčném vztahu se svým Otcem a Duchem svatým. Dává nám vědět, že jeho povaha a charakter jsou totožné s povahou Otce. Vztah otce a syna není charakterizován pravidly, povinnostmi nebo splněním podmínek pro získání výhod tímto způsobem. Otec a syn nejsou v právním vztahu. Neuzavřeli jste mezi sebou smlouvu, podle které by nesoulad na straně druhé měl nárok na neplnění. Myšlenka smluvního právního vztahu mezi otcem a synem je absurdní. Pravda, kterou nám Ježíš zjevil, spočívá v tom, že jejich vztah je poznamenán posvátnou láskou, věrností, soběstačností a vzájemným oslavováním. Ježíšova modlitba, jak jsme četli v kapitole 17 Janova evangelia, dává jasně najevo, že tento trojjediný vztah je základem a zdrojem Božího jednání v každém ohledu; neboť vždy jedná podle sebe, protože je věrný.

Pečlivé studium Písma svatého jasně ukazuje, že Boží vztah k jeho stvoření, ani po pádu člověka s Izraelem, není smluvní: není postaven na podmínkách, které je třeba dodržovat. Je důležité si uvědomit, že Boží vztah s Izraelem nebyl v zásadě založen na zákonech, ale ne na smlouvě if-then. Paul si toho byl také vědom. Všemohoucí vztah s Izraelem začal smlouvou, příslibem. Mojžíšův zákon (Tóra) vstoupil v platnost 430 let po uzavření smlouvy. S ohledem na časovou osu byl zákon stěží považován za základ Božího vztahu s Izraelem.
Pod smlouvou se Bůh svobodně vyznal Izraeli se vší svou dobrotou. A jak si jistě vzpomenete, nemělo to nic společného s tím, co byl sám Izrael schopen Bohu nabídnout (5. Mo 7,6-8.). Nezapomínejme, že Abraham nepoznal Boha, když mu slíbil, že mu požehná a udělá z něj požehnání pro všechny národy (1. Mojžíš 12,2-3). Smlouva je slib: svobodně zvolený a udělený. "Přijmu tě za svůj lid a budu tvým Bohem," řekl Všemohoucí Izraeli (2. Mo 6,7). Boží slib požehnání byl jednostranný, vzešel pouze z jeho strany. Vstoupil do smlouvy jako vyjádření své vlastní povahy, charakteru a podstaty. Jeho uzavření s Izraelem bylo aktem milosti – ano, milostí!

Když si prohlédneme první kapitoly Genesis, je jasné, že Bůh nejedná se svým stvořením podle nějaké smluvní dohody. Za prvé, samotné stvoření bylo aktem dobrovolného darování. Nebylo nic, co by si zasloužilo právo na existenci, tím méně dobrá existence. Bůh sám prohlašuje: "A bylo to dobré," ano, "velmi dobře." Bůh svobodně uděluje svou dobrotu svému stvoření, které je mnohem nižší než on; dává jí život. Eva byla Božím darem laskavosti Adamovi, aby už nemusel být sám. Stejně tak Všemohoucí dal Adamovi a Evě zahradu Eden a dal si za svůj lukrativní úkol pečovat o ni, aby byla plodná a přinášela život v hojnosti. Adam a Eva nesplňovali žádné podmínky, než jim Bůh tyto dobré dary svobodně udělil.

Jak to bylo po pádu, kdy se vnikla svatokrádež? Ukazuje se, že Bůh i nadále vykonává svou dobrotu dobrovolně a bezpodmínečně. Nebyl jeho záměrem dát Adamovi a Evě příležitost pokání po jejich neposlušnosti, činu milosti? Zvažte také, jak jim Bůh poskytl kůže pro oděv. Dokonce i její odmítnutí z rajské zahrady bylo aktem milosti, který jí měl zabránit v tom, aby v hříšnosti použila strom života. Boží ochranu a prozřetelnost vůči Kainu lze vidět pouze ve stejném světle. Také v ochraně, kterou dal Noeovi a jeho rodině, stejně jako duhové ujištění, vidíme Boží milost. Všechny tyto skutky milosti jsou dary darované dobrovolně ve jménu Boží dobroty. Žádný z nich není odměnou za splnění jakýchkoli, i malých, právně závazných smluvních závazků.

Milost jako nezasloužená shovívavost?

Bůh vždy svobodně sdílí jeho stvoření s jeho dobrotou. On to dělá navždy z jeho nejvnitřnější bytosti jako Otec, Syn a Duch svatý. Vše, co činí tuto Trojici zjevnou ve stvoření, pochází z hojnosti její vnitrozemské komunity. Právní a smluvně založený vztah s Bohem by nectil trojjediného tvůrce a autora smlouvy, ale učinil z něj čistý idol. Idoly vždy vstupují do smluvních vztahů s těmi, kteří uspokojí svůj hlad po uznání, protože potřebují své následovníky stejně jako oni. Oba jsou vzájemně závislé. To je důvod, proč si navzájem prospívají pro své vlastní cíle. Zrna pravdy, která je obsažena ve slově, že milost je nezasloužená Boží shovívavost, je prostě to, že si to nezasloužíme.

Boží dobro překonává zlo

Milost nepřichází do hry jen v případě hříchu jako výjimka z jakéhokoliv zákona nebo povinnosti. Bůh je milosrdný bez ohledu na věcnou povahu hříchu. Jinými slovy, není třeba prokazatelnou hříšnost být milosrdný. Jeho milost spíše přetrvává, i když je hřích. Je tedy pravda, že Bůh nepřestává dávat svou dobrotu své vlastní svobodné vůli, i když si to nezaslouží. On pak dobrovolně dá jí odpuštění za cenu jeho vlastního smíření smírné oběti.

I když hřešíme, Bůh zůstává věrný, protože nemůže zapřít sám sebe, jak říká Pavel „[...] jsme-li nevěrní, on zůstává věrný“ (2. Timoteus 2,13). Protože Bůh je k sobě vždy pravdivý, miluje nás a drží se svého posvátného plánu pro nás, i když se bouříme. Tato stálost milosti, která nám byla udělena, ukazuje, jak vážně Bůh projevuje laskavost svému stvoření. „Vždyť když jsme byli ještě slabí, Kristus za nás zemřel bezbožně... Ale Bůh prokazuje svou lásku k nám tím, že když jsme byli ještě hříšníci, Kristus zemřel za nás“ (Římanům 5,6;8.). Zvláštní charakter milosti je cítit o to zřetelněji tam, kde osvětluje temnotu. A tak většinou mluvíme o milosti v souvislosti s hříšností.

Bůh je milosrdný, bez ohledu na naši hříšnost. Dokáže, že je věrný svému stvoření a pevně drží svůj slibný osud. To můžeme plně uznat v Ježíši, který nedovolí, aby byl dokončen odčinění od moci zlého zla. Síly zla ho nemohou zastavit, aby nám dal život, abychom mohli žít dál. Ani bolest, ani utrpení, ani nejtěžší ponížení mu nemohly bránit v následování jeho svatého, láskyplného osudu a smíření člověka s Bohem. Boží dobrota nevyžaduje, aby se zlo stalo dobrým. Ale pokud jde o zlo, dobro ví přesně, co má dělat: je to o jeho překonání, porážce a dobytí. Není tedy moc milosti.

Milost: právo a poslušnost?

Jak se díváme na zákon Starého zákona a křesťanskou poslušnost v Nové smlouvě, pokud jde o milost? Pokud znovu uvážíme, že Boží smlouva je jednostranný slib, odpověď je téměř samozřejmá. Slib vyvolává odpověď na straně toho, komu byla učiněna. Dodržení slibu však nezávisí na této reakci. V této souvislosti existují pouze dvě možnosti: věřit v zaslíbení plné důvěry v Boha nebo ne. Mojžíšův zákon (Tóra) jasně Izraeli stanovil, co to znamená důvěřovat Boží smlouvě v této fázi před konečným splněním slibu, který dal (tj. Před zjevením Ježíše Krista). Všemohoucí Izrael ve své milosti odhalil způsob života v rámci své smlouvy (staré smlouvy).

Tóru dal Izraeli Bůh jako odměnu. Měla by jim pomoci. Pavel ji nazývá „učitelkou“ (Galatským 3,24-25; Davová bible). Mělo by se na to tedy pohlížet jako na shovívavý dar milosti od Všemohoucího Izraele. Zákon byl uzákoněn v rámci staré smlouvy, která ve své zaslíbené fázi (čekající na své naplnění v postavě Krista v nové smlouvě) byla paktem milosti. Mělo sloužit svobodné Boží vůli smlouvy, aby požehnal Izraeli a učinil z něj průkopníka milosti pro všechny národy.

Bůh, který zůstává věrný sám sobě, chce mít stejný nesmluvní vztah s lidmi v Nové smlouvě, která našla své naplnění v Ježíši Kristu. Dává nám všechna požehnání svého života pro usmíření a usmíření, smrti, vzkříšení a nanebevstoupení. Jsou nám nabídnuty všechny výhody jeho budoucího království. Kromě toho se nám nabízí štěstí, které v nás přebývá Duch svatý. Nabídka těchto milostí v Nové smlouvě však vyžaduje reakci - přesně tu reakci, kterou měl ukázat i Izrael: Víra (důvěra). Ale v rámci nové smlouvy věříme spíše v její splnění než v její slib.

Naše reakce na Boží dobrotu?

Jaká by měla být naše odpověď na milost, která nám byla udělena? Odpověď zní: "Život důvěřující slibům." To je to, co se myslí „životem víry“. Příklady takového způsobu života nacházíme u „svatých“ Starého zákona (Židům 11). Pokud člověk nežije v důvěře ve slíbenou nebo realizovanou smlouvu, má důsledky. Nedostatek důvěry ve smlouvu a v jejího autora nás ubírá z jejího prospěchu. Nedostatek důvěry Izraele připravil o zdroj života – o obživu, blahobyt a plodnost. Nedůvěra mu překážela ve vztahu k Bohu natolik, že mu byl odepřen podíl na téměř všech odměnách Všemohoucího.

Boží smlouva, jak nám říká Pavel, je neodvolatelná. Proč? Protože Všemohoucí je mu věrný a podporuje ho, i když ho to stojí draho. Bůh se nikdy neodvrátí od svého Slova; nemůže být nucen chovat se způsobem cizím jeho stvoření nebo jeho lidu. I přes nedostatek důvěry ve slib ho nemůžeme přimět, aby byl sám sobě nevěrný. To je myšleno, když se říká, že Bůh jedná „pro své jméno“.

Všechny pokyny a přikázání, které jsou s ním spojeny, nám mají být poslušné ve víře v Boha, svobodně daná laskavost a milost. Tato milost našla své naplnění v oddanosti a zjevení samotného Boha v Ježíši. Abychom v nich našli potěšení, je nutné přijmout milosti Všemohoucího a neodmítat je ani ignorovat. Pokyny (přikázání), které nacházíme v Novém zákoně, uvádějí, co to znamená pro Boží lid po založení Nové smlouvy přijímat Boží milost a důvěřovat jí.

Jaké jsou kořeny poslušnosti?

Kde tedy najdeme zdroj poslušnosti? Vzniká ze spoléhání se na Boží věrnost záměrům jeho smlouvy, jak byly uskutečněny v Ježíši Kristu. Jedinou formou poslušnosti, o kterou jde Bohu, je poslušnost víře, která se projevuje vírou v neměnnost Všemohoucího, věrností slovu a věrností sobě samému (Římanům 1,5; 16,26). Poslušnost je naší odpovědí na Jeho milost. Pavel o tom nenechává žádné pochybnosti – to je zvláště zřejmé z jeho prohlášení, že Izraelité neopomněli splnit určité zákonné požadavky Tóry, ale protože „odmítli cestu víry a mysleli si, že jejich skutky poslušnosti musí dosáhnout svého cíle přinést“ (Římanům 9,32; Bible dobrých zpráv). Apoštol Pavel, farizeus, který dodržuje zákony, viděl pozoruhodnou pravdu, že Bůh nikdy nechtěl, aby dosáhl své spravedlnosti dodržováním zákona. Ve srovnání se spravedlností, kterou mu byl Bůh ochoten udělit milostí, ve srovnání s jeho účastí na vlastní Boží spravedlnosti, která mu byla dána skrze Krista, by to (přinejmenším!) bylo považováno za bezcennou špínu (Filipským 3,8-9.).

Po celé věky bylo Boží vůlí sdílet svou spravedlnost se svým lidem jako dar. Proč? Protože je milostivý (Filipanům 3,8-9). Jak tedy získáme tento volně nabízený dar? Tím, že důvěřujeme Bohu, že to udělá, a věříme v Jeho slib, že nám to přinese. Poslušnost, kterou Bůh chce, abychom projevovali, je živena vírou, nadějí a láskou k němu. Výzvy k poslušnosti obsažené v písmu a přikázání obsažená ve staré a nové smlouvě jsou ladná. Pokud věříme Božím zaslíbením a věříme, že se naplní v Kristu a poté v nás, budeme chtít podle nich žít jako skutečně pravdivé a pravdivé. Život v neposlušnosti není založen na důvěře nebo možná (stále) odmítá přijmout to, co je mu slíbeno. Pouze poslušnost vyplývající z víry, naděje a lásky oslavuje Boha; neboť pouze tato forma poslušnosti svědčí o tom, kým Bůh, jak se nám zjevil v Ježíši Kristu, skutečně je.

Všemohoucí nám bude nadále prokazovat milosrdenství, ať přijmeme nebo odmítneme Jeho milosrdenství. Část jeho dobroty se bezpochyby odráží v jeho odmítnutí reagovat na náš odpor vůči jeho milosti. Takto se projevuje Boží hněv, když na naše „ne“ odpovídá „ne“, čímž potvrzuje své „ano“, které nám bylo uděleno v podobě Krista (2. Korinťanům 1,19). A Všemohoucího „Ne“ je stejně mocně účinné jako jeho „Ano“, protože je vyjádřením jeho „Ano“.

Žádné výjimky z milosti!

Je důležité si uvědomit, že Bůh nedělá žádné výjimky, pokud jde o Jeho vyšší záměr a posvátný záměr pro svůj lid. Pro svou věrnost nás neopustí. Spíše nás dokonale miluje – v dokonalosti svého Syna. Bůh nás chce oslavit, abychom mu důvěřovali a milovali ho každým vláknem našeho ega a také to dokonale vyzařovali v našem životě, který nese jeho milost. S tím naše nevěřící srdce ustupuje do pozadí a náš život odráží naši důvěru ve svobodně udělenou Boží dobrotu v její nejčistší podobě. Jeho dokonalá láska nám na oplátku dá lásku k dokonalosti a udělí nám absolutní ospravedlnění a případné oslavení. „Ten, který ve vás začal dobré dílo, ho dokončí až do dne Krista Ježíše“ (Filipským 1,6).

Byl by k nám Bůh milosrdný, jen aby nás nakonec nechal tak, jak jsme byli nedokonalí? Co když výjimky byly v nebi pravidlem – když nedostatek víry tady, nedostatek lásky tam, trochu neodpuštění tady a trochu hořkosti a zášti tam, trochu zášti tady a trochu arogance tam nehrálo roli? V jakém stavu bychom pak byli? No, takový jako tady a teď, ale trvající navždy! Byl by Bůh skutečně milosrdný a laskavý, kdyby nás navždy nechal v takovém „stavu nouze“? Ne! Nakonec Boží milost nepřipouští žádné výjimky – ani vůči Jeho vládnoucí milosti samotné, ani vůči vládě Jeho božské lásky a shovívavé vůle; neboť jinak by nebyl milosrdný.

Co můžeme postavit proti těm, kteří zneužívají Boží milost?

Když učíme lidi následovat Ježíše, měli bychom je učit chápat a přijímat Boží milost, spíše než ji ignorovat a bránit se jí z pýchy. Měli bychom jim pomáhat chodit v milosti, kterou pro ně Bůh má tady a teď. Měli bychom je přimět, aby viděli, že bez ohledu na to, co udělají, Všemohoucí bude věrný sám sobě a svému dobrému záměru. Měli bychom je posilovat ve vědomí, že Bůh, pamatovat si svou lásku k nim, své milosrdenství, svou povahu a svůj záměr, bude neústupný vůči jakékoli opozici vůči Jeho milosti. Výsledkem je, že jednoho dne budeme moci všichni přijímat milost v celé její plnosti a žít život podporovaný jeho milosrdenstvím. Tímto způsobem s radostí vstoupíme do příslušných „závazků“ – plně si vědomi výsady být Božím dítětem v Ježíši Kristu, našem starším bratru.

od dr. Gary Deddo


pdfPodstata milosti