Království Boží (část 4)

V poslední epizodě jsme zkoumali, do jaké míry může zaslíbení bezprostředního Božího království v jeho plnosti sloužit jako zdroj velké naděje pro nás věřící. V tomto článku se chceme ponořit hlouběji do toho, jak jsme pro tuto naději.

Jak stojíme za budoucím Božím královstvím

Jak bychom jako věřící měli chápat svůj vztah ke království, o kterém Bible říká, že je již přítomné, ale teprve přijde? Myslím, že to můžeme popsat následovně, v návaznosti na Karla Bartha, TF Torrance a George Ladda (na tomto místě bychom mohli jmenovat i další): Jsme povoláni, abychom se nyní podíleli na požehnáních přicházejícího království Kristova a svědčili o tom v provizorní a časově omezené. Když v současnosti vnímáme Boží království a odrážíme je ve svých činech, které slouží Ježíšově pokračující službě prostřednictvím jeho Ducha svatého, vydáváme výmluvné svědectví o tom, jak to může vypadat, že přijde. Svědek nevypovídá jako účel sám o sobě, ale aby vypověděl něco, o čem se osobně dozvěděl. Stejně tak znak neodkazuje na sebe, ale na něco jiného a mnohem významnějšího. Jako křesťané vydáváme svědectví o tom, o čem se mluví – o budoucím Božím království. Naše svědectví je tedy důležité, ale má svá omezení: Za prvé, naše svědectví slouží jako ukazatel budoucího království jen částečně. Neobsahuje celou svou pravdu a realitu, a to ani není možné. Naše činy nemohou plně odhalit Kristovo království, které nyní zůstává z velké části skryté, v celé své dokonalosti. Ve skutečnosti mohou naše slova a činy zakrýt některé aspekty království, zatímco jiné zdůrazníme. V nejhorším případě se naše různé výpovědi mohou jevit jako zcela nekonzistentní a možná si dokonce odporují. Nemusíme být schopni dosáhnout úplného řešení každého problému, bez ohledu na to, jak upřímně, odhodlaně nebo obratně se ho snažíme dosáhnout. V některých případech se každá předložená možnost může nevyhnutelně ukázat jako prospěšná i škodlivá. V hříšném světě není dokonalé řešení vždy možné ani pro církev. A tak svědectví, které vydává, bude v tomto současném světě jen neúplné.

Za druhé, naše svědectví nám poskytuje pouze omezený pohled na budoucnost, který nám poskytuje pouze letmý pohled na budoucí království Boží. V celé její realitě nám ji ale momentálně nedokáže uchopit. Vidíme „pouze nejasný obrázek“ (1. Korinťanům 13,12; Bible dobrých zpráv). Tak tomu je třeba rozumět, když mluvíme o „provizorním“ pohledu. Za třetí, naše svědectví je časově omezeno. Práce přicházejí a odcházejí. Některé věci konané ve jménu Krista mohou trvat déle než jiné. Některé z toho, o čem svědčíme ve svých činech, mohou být jen pomíjivé a ne trvalé. Ale chápáno jako znamení, naše svědectví nemusí platit jednou provždy, abychom se mohli odvolávat na to, co skutečně trvá, věčnou vládu Boha skrze Krista v Duchu svatém. Naše svědectví tedy není ani univerzální, ani dokonalé vyčerpávající nebo neodvolatelně, i když má velkou, skutečně nepostradatelnou hodnotu, protože tuto hodnotu získává ze vztahu k budoucí realitě Božího království.

Dvě falešná řešení, pokud jde o komplexní téma již existujícího, ale ještě nedokončeného království Božího. Někteří se mohou ptát: „Jaká je naše dosavadní zkušenost a svědectví, pokud nejsou zaměřeny na samotnou oblast? Tak proč se s tím obtěžovat? Jaké to bude mít? Nemůžeme-li vyvinout ideál, proč bychom měli investovat tolik úsilí do takového projektu nebo na něj utratit tolik prostředků? “Jiní mohou odpovědět:„ Bůh nás nechce zavolat, aby udělal něco méně, než to udělat Dosažení ideálu a dokončení něčeho dokonalého. S jeho pomocí můžeme neustále pracovat na uskutečnění Božího království na zemi. “Reakce na složitou problematiku„ již existujícího, ale ještě nedokončeného “království mají v průběhu dějin církve většinou rozdílné odpovědi, jak je uvedeno výše, produkoval. A to navzdory pokračujícím varováním ohledně těchto dvou přístupů, které označují za závažné chyby. Oficiálně se v tomto ohledu mluví o triumfalizmu a tichu.

triumphalism

Někteří, kteří nemají rádi, aby byli omezeni na vnímání a realizaci znamení, trvají na tom, že budou schopni budovat samotné království Boží, i když s Boží pomocí. Nemohou být například odrazováni, že bychom mohli být "světovými měniči". Tak by tomu bylo v případě, že by se jen dost lidí plně oddalo Kristově věci a bylo by ochotno zaplatit potřebnou cenu. Kdyby tedy jen tolik lidí neúnavně a upřímně usilovalo a kromě toho věděli o správných postupech a metodách, náš svět by se stále více proměnil v toto dokonalé království Boží. Kristus by se pak, když se království postupně přiblížilo ke svému dokončení skrze naše úsilí, vrátilo. Toho lze samozřejmě dosáhnout pouze pomocí Boží pomoci.

Ačkoli to není otevřeně řečeno, tento pohled na království Boží předpokládá, že to, co jsme si uvědomili, je díky potenciálu, který Ježíš Kristus umožnil skrze svou práci na Zemi a jeho učení, ale ve skutečnosti to neučinil. Kristus ve formě vítězství zvítězil, že nyní můžeme využít potenciálu, který umožnil nebo realizoval.

Reakce triumfalizátora má tendenci zdůrazňovat zejména snahy, které slibují přinést změnu v oblasti sociální spravedlnosti a veřejné morálky, jakož i soukromých vztahů a morálního chování. Nábor křesťanů pro takové programy je obvykle založen na skutečnosti, že Bůh je na nás závislý. Hledá jen "hrdiny". Dal nám ideál, předběžný návrh, dokonce i plán jeho království, a bylo na církvi, aby ho zavedla do praxe. Máme proto možnost realizovat to, co již bylo dáno v dokonalosti. To bude úspěšné, pokud budeme pouze přesvědčeni, že je to tak, a skutečně a skutečně stojíte za tím, že Bůh ukazuje, jak jsme mu skutečně vděční za všechno, co učinil, abychom mohli realizovat ideál. Proto jsme schopni uzavřít mezeru mezi „skutečným“ a Božím ideálem - tak to vyřešme!

Propagaci programu triumfalisty často živí následující kritika: Důvod je třeba hledat v tom, že nevěřící se k programu nepřipojují a nestávají se křesťany a nenásledují Krista. A dále, že církev nedělá ani zdaleka dost pro to, aby se království stalo skutečností a dala tak prostor Božímu životu v dokonalosti tady a teď. Argument jde ještě dále: V církvi je tolik nominálních křesťanů (pouze podle jména) a skutečných pokrytců, kteří, jak učil Ježíš, nemilují spravedlnost a neusilují o ni, takže nevěřící se odmítají připojit – a to se dá jen řekněme, se všemi právy! Dále se tvrdí, že viníky za to, že se nevěřící nestali křesťany, lze z velké části hledat mezi polovičatými, slabověřícími nebo pokryteckými křesťany. Tento problém lze tedy vyřešit pouze tehdy, když se všichni křesťané nakazí nadšením a stanou se skutečně přesvědčenými a nekompromisními křesťany, kteří vědí, jak tady a teď dokonale realizovat Boží království. Kristovo evangelium ostatní jen přesvědčí, protože tak poznají slávu Ježíše Krista a uvěří v ni, pokud křesťané budou v daleko větší míře než dosud uskutečňovat Boží vůli a jím prosazovaný způsob života. Aby se tento argument posílil, často se zde nevhodně vracíme k Ježíšovým slovům: „Podle toho všichni poznají, že jste moji učedníci, když se budete navzájem milovat“ (Jan 13,35). Z toho se vyvozuje závěr, že druzí nevěří, ba nemohou to vůbec dělat, pokud dostatečně nelpíme na lásce. Vaše cesta k víře závisí na tom, do jaké míry se k sobě jako Kristus chováme v lásce.

Tato Ježíšova slova (Jan 13,35) neznamenají, že ostatní takto uvěří, ale pouze to, že ti, kdo následují Ježíše, budou uznáni jako jeho vlastní, protože stejně jako on praktikují lásku. Poukazuje tak na to, že naše vzájemná láska může sloužit k tomu, abychom ostatní přivedli ke Kristu. To je nádherné! Kdo by se k tomu nechtěl přidat? Z jeho slov však nevyplývá, že by víra/spása druhých závisela na tom, do jaké míry se jeho učedníci navzájem milují. S odkazem na tento verš je logicky nesprávné usuzovat, že těm, kdo následují Krista, chybí láska, ostatní je jako takové nedokážou rozpoznat, a proto v něj nevěří. Pokud ano, Bůh by nebyl v žádném případě věrnější než my. Slova „jsme-li nevěrní, on zůstane věrný“ (2. Timoteus 2,13) pak nebude platit. Všichni, kdo uvěřili, uznali, že církev jako celek, stejně jako její jednotliví členové, si odporuje a je nedokonalá. Věřili ve svého Pána, protože zároveň viděli rozdíl mezi tím, kdo je chválen, a těmi, kdo chválí jeho. Jen zpochybňujte své vlastní přesvědčení a uvidíte, jestli to tak nefunguje. Bůh je větší než naše sebesvědectví, je věrnější než my. To samozřejmě není omluva být nevěrnými svědky Kristovy dokonalé lásky.

Quietism

Na opačném konci spektra, kde najdeme odpověď Quietismu, se někteří zabývali komplexním problémem již existujícího, ale ještě nedokončeného Království Božího, když tvrdili, že v současné době nelze udělat mnoho. Pro ně je sláva jen v budoucnosti. Kristus by získal vítězství v průběhu své služby na zemi, a on sám by ho jednoho dne přivedl k uskutečnění ve všech svých dokonalostech. Jednoduše čekáme na návrat Krista, aby nás přivedl do nebe, možná po několika letech pozemské vlády. Zatímco křesťané tu a teď přijmou některá požehnání, jako je odpuštění hříchů, stvoření, včetně přírody, se stalo kořistí všech společenských, kulturních, vědeckých a ekonomických institucí korupce a zla. To vše nemůže a nebude zachráněno. Pokud jde o věčnost, neexistuje žádné ustanovení pro dobro všeho. Jediné zatracení může být dáno hněvu Božímu a přivedeno k jeho úplnému konci. Lidé by z větší části museli být odstraněni z tohoto hříšného světa, aby mohli být spaseni, občas je tento tichý přístup vyučován formou separatismu. Proto se musíme vzdát světského úsilí tohoto světa a držet se od něj. Podle jiných Quietistenů, beznaděje a bezmocnosti tohoto světa, závěru, že se na ni můžeme v mnoha ohledech chovat neškodně, protože to bylo nakonec irelevantní, protože v konečném důsledku bude všechno předáno soudu. Pro ostatní znamená pasivní, tichý přístup, že v nejlepším případě by křesťané měli jít příkladem pro sebe nebo v rámci komunity, odděleně od zbytku světa. Důraz je zde často kladen na osobní, rodinnou a církevní morálku. Přímé úsilí vyvíjet vliv nebo přinést změnu mimo křesťanskou komunitu je však do značné míry považováno za věrohodné, někdy dokonce odsouzené. Tvrdí se, že přímé zapojení okolní kultury, která se dostala do nedůvěry, povede pouze ke kompromisu a nakonec k selhání. Dominantními tématy jsou tedy osobní obětavost a morální čistota.

Často je toto čtení víry, konec dějin, považováno za konec stvoření. Bude zničena. Existence času a prostoru pak již neexistuje. Někteří, věřící, by byli zbaveni tohoto procesu rozpuštění a přivedeni k dokonalé, čisté, duchovní realitě věčné, nebeské existence s Bohem, tyto dva extrémy reprezentují tendence. V církvi vzniká mnoho variant a mezilehlých pozic. Většina z nich se však pohybuje někde uvnitř tohoto spektra a má tendenci být na jedné nebo druhé straně. Triumfalistická pozice má tendenci apelovat na lidi s optimistickou a "idealistickou" strukturou osobnosti, zatímco Quietisté mají větší pravděpodobnost, že najdou největší podporu mezi pesimisty nebo "realisty". Ale opět jsou to hrubá zevšeobecnění, která neřeší konkrétní seskupení, které by vyhovovalo jednomu extrému nebo druhému. Jedná se o tendence, které se tak či onak skutečně snaží zjednodušit složitý problém již existující, ale ne zcela zjevné pravdy a reality Božího království.

Alternativa k triumfalizmu a tichu

Existuje však alternativní pozice, která je více slučitelná s biblickou i teologickou doktrínou, která nejenže obíhá tyto dva extrémy, ale sama o sobě považuje myšlenku takové polarizace za špatnou, protože v plném rozsahu nečiní spravedlnost biblickému zjevení. Triumfální a poklidná alternativa, stejně jako diskuse mezi jejich příslušníky, předpokládají, že složitá pravda Božího království vyžaduje, abychom zaujali stanovisko k kontroverzní otázce pozice. Bůh buď všechno provede sám, nebo je na nás, abychom si to uvědomili. Tyto dva pohledy vyvolávají dojem, že se buď musíme identifikovat jako aktivisté, nebo se chovat relativně pasivně, pokud se nechceme usadit někde mezi nimi. Biblická pozice týkající se již existující, ale ještě ne zdokonalené říše Boží je složitá. Ale není žádný důvod pro jakékoli napětí. Nejde o vyvažování nebo vytváření mezilehlé pozice mezi oběma extrémy. Mezi současným a budoucím časem není napětí. Spíše jsme povoláni žít v tomto již naplněném, ale zatím ne dokonalém. V současné době žijeme ve stavu naděje, který, jak jsme viděli v druhé části této série článků, lze obrazně reprodukovat poměrně dobře s konceptem dědictví. V současné době máme jistotu, že budeme vlastnit naše dědictví, i když jsme stále odepřeni přístup k jeho plodům, jehož se v budoucnu plně zúčastníme. to znamená žít zde a teď v naději na dokončení budoucího království Božího.    

od dr. Gary Deddo


pdfKrálovství Boží (část 4)