Audio
Soužití s Bohem
Im 2. Ve . století našeho letopočtu Marcion navrhl, aby byl Starý zákon (OT) zrušen. Sestavil svou vlastní verzi Nového zákona (NT) s pomocí Lukášova evangelia a některých Pavlových listů, ale odstranil všechny citace ze SZ, protože věřil, že Bůh SZ není příliš důležitý; je pouze kmenovým bohem Izraele. Kvůli šíření tohoto názoru byl Marcion vyloučen z církevního společenství. Raná církev pak začala sestavovat svůj vlastní kánon písem, sestávající ze čtyř evangelií a všech Pavlových dopisů. Církev také zachovala SZ jako součást Bible, pevně přesvědčena, že její obsah nám pomáhá pochopit, kdo byl Ježíš a co udělal pro naši spásu.
Pro mnohé je Starý zákon docela matoucí - na rozdíl od NT. Zdá se, že dlouhá historie a mnoho válek nemá mnoho společného s Ježíšem nebo křesťanským životem naší doby. Na jedné straně jsou přikázání a ustanovení, která mají být dodržována v SZ, a na druhé straně se zdá, že se od nich Ježíš a Pavel zcela odchylují. Na jedné straně čteme o starověkém judaismu a na straně druhé o křesťanství.
Existují denominace, které berou SZ vážněji než jiné denominace; zachovávají sobotu jako „sedmý den“, dodržují stravovací zákony Izraelitů a dokonce slaví některé židovské svátky. Jiní křesťané Starý zákon vůbec nečtou a podobají se spíše na začátku zmíněnému Marcionovi. Někteří křesťané jsou dokonce antisemité. Bohužel, když nacisté vládli Německu, tento postoj podporovaly církve. To se také ukázalo v antipatii vůči SZ a Židům.
Nicméně spisy Starého zákona obsahují výroky o Ježíši Kristu (Jan 5,39; Lukáš 24,27) a děláme dobře, když slyšíme, co nám chtějí říct. Odhalují také, co je větším smyslem lidské existence a proč nás Ježíš přišel zachránit. Starý a Nový zákon dosvědčují, že Bůh chce žít ve společenství s námi. Od rajské zahrady po Nový Jeruzalém je Božím cílem, abychom s ním žili v souladu.
V zahradě Eden
Im 1. Kniha Mojžíšova popisuje, jak všemohoucí Bůh stvořil vesmír pouhým pojmenováním věcí. Bůh řekl: "Buď, a bylo to tak." Dal rozkaz a prostě se to stalo. Naproti tomu hlásí toto 2. Kapitola z 1. Kniha Mojžíšova o bohu, který si ušpinil ruce. Vstoupil do svého stvoření a vytvořil ze země člověka, zasadil stromy v zahradě a udělal mu společníka.
Žádný z přepisů nám neposkytuje úplný obraz toho, co se děje, ale lze vidět různé aspekty jednoho a téhož Boha. Ačkoli měl moc dělat všechno skrze své slovo, rozhodl se osobně zasáhnout do stvoření lidí. Mluvil s Adamem, přivedl k němu zvířata a zařídil vše tak, aby bylo pro něj potěšením mít kolem sebe společníka.
I když to 3. Kapitola z 1. Kniha Mojžíšova hlásí tragický vývoj, protože také více ukazuje Boží touhu po lidech. Poté, co lidé poprvé zhřešili, prošel Bůh zahradou, jak to obvykle dělal (Genesis 3,8). Všemohoucí Bůh na sebe vzal podobu člověka a jeho kroky byly slyšet. Kdyby chtěl, mohl se z ničeho nic objevit, ale rozhodl se setkat se s mužem a ženou lidským způsobem. Očividně ji to nepřekvapilo; Bůh s nimi prošel zahradou a mnohokrát s nimi mluvil.
Zatím nevěděli žádný strach, ale teď překonala strach a schovala se. I když se vyhnuli vztahu s Bohem, Bůh ne. Vztekle mohl odejít do důchodu, ale nevzdal se svých tvorů. Nebyly tam žádné záblesky blesku, ani jiný výraz božského hněvu.
Bůh se zeptal muže a ženy, co se stalo, a oni odpověděli. Následně jim vysvětlil, jaké budou důsledky jejich jednání. Pak poskytl oblečení (Genesis 3,21) a postarali se o to, aby nemuseli navždy zůstat ve svém odcizeném stavu a hanbě (Genesis 3,22-23). Z Genesis se dozvídáme o Božích rozhovorech s Kainem, Noem, Abramem, Hagar, Abimelech a dalšími. Zvláště důležitý je pro nás slib, který dal Bůh Abrahamovi: „Uzavřu svou smlouvu mezi sebou a tebou a tvým potomstvem pro budoucí generace, smlouvu věčnou“ (Genesis 1 Kor7,1-8.). Bůh slíbil, že bude mít trvalý vztah se svým lidem.
Volba lidu
Mnozí znají hlavní rysy příběhu o exodu izraelského lidu z Egypta: Bůh povolal Mojžíše, přivedl na Egypt rány, vedl Izrael přes Rudé moře na horu Sinaj a tam jim dal Desatero. Často přehlížíme, proč to všechno Bůh udělal. Bůh řekl Mojžíšovi: "Vezmu tě mezi svůj lid a budu tvým Bohem" (Exod 6,7). Bůh chtěl navázat osobní vztah. Osobní smlouvy, jako jsou sňatky, byly v té době uzavírány se slovy: "Ty budeš moje žena a já budu tvůj manžel". Adopce (obvykle pro účely dědictví) byly zpečetěny slovy: "Ty budeš můj syn a já budu tvůj otec." Když Mojžíš mluvil s faraonem, citoval Boha, jak řekl: „Izrael je můj prvorozený syn; a přikazuji ti, abys propustil mého syna, aby mi sloužil“ (Exodus 4,22-23). Lid Izraele byl jeho dětmi – jeho rodinou – obdařenou zvratky.
Bůh nabídl svému lidu smlouvu, která k nim umožňovala přímý přístup (2. Mojžíš 19,5-6) – ale lid se Mojžíše zeptal: „Mluvíš s námi, my chceme slyšet; ale ať k nám Bůh nemluví, jinak bychom zemřeli“ (Exodus 2:20,19). Stejně jako Adama a Evu ji přemohl strach. Mojžíš vystoupil na horu, aby dostal od Boha další pokyny (Exodus 2 Kor4,19). Poté následujte různé kapitoly o svatostánku, jeho vybavení a bohoslužebných obřadech. Mezi všemi těmito detaily bychom neměli přehlížet účel toho všeho: „Udělají mi svatyni, abych mohl přebývat mezi nimi“ (Exodus 2 Kor5,8).
Od rajské zahrady, přes zaslíbení Abrahamovi, přes vyvolení lidu z otroctví až po věčnost, Bůh touží žít ve společenství se svým lidem. Svatostánek byl místem, kde Bůh přebýval a měl přístup ke svému lidu. Bůh řekl Mojžíšovi: "Budu přebývat mezi Izraelity a budu jejich Bohem, aby poznali, že já jsem Hospodin, jejich Bůh, který je vyvedl z egyptské země, abych přebýval mezi nimi" (Exodus 29,45-46.).
Když Bůh dal vedení Jozuovi, přikázal Mojžíšovi, co mu má říci: „Sám Hospodin, tvůj Bůh, půjde s tebou a neodvrátí svou ruku a neopustí tě“ (5. Mojžíš 31,6-8.). Tento slib platí i pro nás dnes (Židům 13,5). To je důvod, proč Bůh stvořil lidské bytosti hned od začátku a poslal Ježíše k naší spáse: Jsme jeho lid. Chce s námi žít.
Michael Morrison
