Nic nás neodděluje od Boží lásky

450 nás neodděluje od dobra BožíhoZnovu a znovu „Pavel v Římanům tvrdí, že vděčíme Kristu za to, že nás Bůh považuje za ospravedlněné. I když někdy hřešíme, tyto hříchy se započítávají proti starému já, které bylo ukřižováno s Kristem; naše hříchy se nepočítají proti tomu, kdo jsme v Kristu. Máme povinnost bojovat s hříchem – ne proto, abychom byli spaseni, ale proto, že jsme již Božími dětmi. V poslední části 8. kapitoly Pavel obrací svou pozornost k naší slavné budoucnosti.

Celé stvoření na nás čeká

Křesťanský život není snadný. Boj s hříchem není snadný. Trvalé pronásledování není snadné. Vyrovnat se s každodenním životem v padlém světě, s poddajnými lidmi, nám ztěžuje život. Přesto Pavel říká: „Utrpení tohoto dne nestojí za srovnání se slávou, která se na nás má zjevit“ (verš 18). Stejně jako pro Ježíše je radost i pro nás – budoucnost tak nádherná, že se naše současné zkoušky budou zdát bezvýznamné.

Ale nejsme jediní, kdo z toho bude mít prospěch. Pavel říká, že Boží plán, který se v nás uskutečňuje, má kosmický rozsah: „Neboť úzkostlivé očekávání tvorů čeká na zjevení Božích dětí“ (verš 19). Nejen, že stvoření touží vidět nás ve slávě, ale stvoření samo bude požehnáno změnou, až bude Boží plán uskutečněn, jak říká Pavel v dalších verších: „Stvoření podléhá zkáze...ale v naději; neboť i stvoření bude vysvobozeno z otroctví zkaženosti do slavné svobody dětí Božích“ (verše 20-21).

Stvoření nyní podléhá rozkladu, ale takhle by to být nemělo. Při vzkříšení, kdy se nám dostane slávy, která právem náleží Božím dětem, bude vesmír také nějakým způsobem vysvobozen ze svého otroctví. Celý vesmír byl vykoupen dílem Ježíše Krista (Kolosanům 1,19-20.).

Pacient čeká

Přestože cena již byla zaplacena, ještě vše nevidíme, jak to Bůh dokončí. „Všechno stvoření nyní sténá ve svém stavu, jako by rodilo“ (Římanům 8,22 Nový ženevský překlad). Stvoření trpí jako při porodu, když tvoří lůno, do kterého jsme se narodili. Nejen to, „ale my sami, kteří máme prvotiny Ducha, stále vnitřně sténáme a čekáme na přijetí za syny a na vykoupení svých těl“ (verš 23 Nový Ženevský překlad). I když nám byl dán Duch svatý jako záruka spasení, i my bojujeme, protože naše spasení ještě není úplné. Bojujeme s hříchem, bojujeme s fyzickými omezeními, bolestí a utrpením – i když se radujeme z toho, co pro nás Kristus udělal.

Spasení znamená, že naše těla pak již nepodléhají korupci (1. Korinťanům 15,53), nové a proměněné ve slávu. Fyzický svět není odpad, který se má zlikvidovat – Bůh ho udělal dobrým a udělá ho znovu novým. Nevíme, jak jsou těla vzkříšena, ani neznáme fyziku obnoveného vesmíru, ale můžeme důvěřovat Stvořiteli, že dokončí své dílo.

Ještě nevidíme dokonalé stvoření, ani ve vesmíru, ani na zemi, ani v našem těle, ale věříme, že vše bude přeměněno. Jak řekl Pavel: „Neboť i když jsme spaseni, přesto v naději. Ale naděje, která je vidět, není naděje; neboť jak může člověk doufat v to, co vidí? Pokud však doufáme v to, co nevidíme, trpělivě čekáme“ (Římanům 8,24-25.).

S trpělivostí a pílí čekáme na vzkříšení našich těl, jakmile bude naše adopce dokončena. Žijeme v situaci již, ale ještě ne: již vykoupeni, ale ještě ne zcela vykoupeni. Jsme již osvobozeni od odsouzení, ale ne zcela od hříchu. Jsme již v království, ale ještě není ve své plnosti. Žijeme s aspekty věku, který přijde, zatímco se stále potýkáme s aspekty tohoto věku. „Podobně Duch pomáhá naší slabosti. Neboť nevíme, co se máme modlit, jak se má; ale sám Duch za nás prosí nevýslovným sténáním“ (verš 26). Bůh zná naše omezení a frustrace. Ví, že naše tělo je slabé. I když je náš duch ochoten, Boží Duch se za nás přimlouvá, dokonce i za potřeby, které nelze vyjádřit slovy. Boží duch neodstraňuje naši slabost, ale pomáhá nám v naší slabosti. Překlenuje propast mezi starým a novým, mezi tím, co vidíme, a tím, co nám vysvětlil. Například hřešíme, i když chceme konat dobro (7,14-25). V našich životech vidíme hřích, ale Bůh nás prohlašuje za spravedlivé, protože Bůh vidí konečný výsledek, i když proces právě začal.

Navzdory rozporu mezi tím, co vidíme, a tím, co chceme, můžeme důvěřovat Duchu svatému, že udělá to, co nemůžeme. Prohlédne nás. „Kdo však zkoumá srdce, ví, kam směřuje mysl ducha; neboť zastupuje svaté tak, jak je to Bohu milé“ (8,27). Duch svatý je na naší straně a pomáhá nám, abychom si mohli být jisti!

Povoláni podle svého záměru Navzdory našim zkouškám, slabostem a hříchům „víme, že těm, kdo milují Boha, všechno napomáhá k dobrému, těm, kdo jsou povoláni podle jeho záměru“ (verš 28). Bůh nezpůsobuje všechny věci, ale dovoluje je a pracuje s nimi podle svého záměru. Má pro nás plán a my si můžeme být jisti, že své dílo v nás dokončí (Filipané 1,6).

Bůh předem plánoval, že bychom se měli stát jako Jeho Syn, Ježíš Kristus. Povolal nás tedy skrze evangelium, ospravedlnil nás skrze svého Syna a sjednotil nás s ním ve své slávě: „Ty, které si vyvolil, také předurčil, aby byli podobní jeho Synu, aby byl prvorozený mezi mnoha bratry. . Koho však předurčil, toho také povolal; koho však povolal, toho také ospravedlnil; koho však ospravedlnil, toho také oslavil“ (Řím 8,29-30.).

O významech vyvolení a předurčení se živě diskutuje, ale tyto verše debatu neobjasňují, protože Paul se zde (ani nikde jinde) na tyto termíny nezaměřuje. Pavel například nekomentuje, zda Bůh umožňuje lidem odmítnout oslavu, kterou pro ně plánoval. Zde, když se Pavel blíží k vyvrcholení svého kázání evangelia, chce čtenáře ujistit, že si nemusí dělat starosti o svou spásu. Pokud to přijmou, bude to také jejich. A pro rétorické objasnění Pavel dokonce mluví o tom, že Bůh je již oslavil pomocí minulého času. Je to tak dobré, jak se to stalo. I kdybychom v tomto životě bojovali, v příštím můžeme počítat s oslavou.

Více než jen overcomers

„Co k tomu řekneme? Je-li Bůh pro nás, kdo může být proti nám? Který neušetřil vlastního syna, ale vydal ho za nás za všechny – jak by nám s ním nedal všechno? (verše 31-32). Protože Bůh zašel tak daleko, že za nás dal svého Syna, když jsme byli ještě hříšníci, můžeme si být jisti, že nám dá vše, co potřebujeme, aby se to stalo. Můžeme si být jisti, že se na nás nebude zlobit a svůj dárek si nevezme. „Kdo bude vinit vyvolené Boží? Bůh je zde, aby ospravedlnil“ (verš 33). Nikdo nás nemůže obviňovat v Soudný den, protože nás Bůh prohlásil za nevinné. Nikdo nás nemůže odsoudit, neboť Kristus, náš Vykupitel, se za nás přimlouvá: „Kdo odsoudí? Je zde Kristus Ježíš, který zemřel, ba spíše, který také vstal, který je po Boží pravici a přimlouvá se za nás“ (verš 34). Nejenže máme oběť za své hříchy, ale máme také živého Spasitele, který je neustále s námi na naší cestě ke slávě.

Pavlova rétorická dovednost je patrná v dojemném vyvrcholení kapitoly: „Kdo nás odloučí od lásky Kristovy? Soužení, nebo úzkost, nebo pronásledování, nebo hlad, nebo nahota, nebo nebezpečí, nebo meč? Jak je psáno (Žalm 44,23): »Pro vás jsme celý den zabíjeni; jsme počítáni za ovce na porážku“ (verše 35-36). Mohou nás okolnosti oddělit od Boha? Pokud jsme zabiti pro víru, prohráli jsme bitvu? V žádném případě, říká Pavel: „Ve všech těchto věcech jsme více než vítězi skrze toho, který nás tak vroucně miloval“ (verš 37 Elberfelder). Ani v bolesti a utrpení nejsme poražení – jsme lepší než vítězové, protože se účastníme vítězství Ježíše Krista. Naší cenou za vítězství – naším dědictvím – je věčná Boží sláva! Tato cena je nekonečně vyšší než náklady.

„Jsem si jist, že ani smrt, ani život, ani andělé, ani mocnosti, ani mocnosti, ani přítomné, ani budoucí, ani vysoké ani nízké, ani žádné jiné stvoření nás nemůže odloučit od lásky Boží, která je v Kristu Ježíši, našem Pane“ (verše 38-39). Nic nemůže zastavit Boha v plánu, který pro nás má. Absolutně nic nás nemůže oddělit od jeho lásky! Můžeme důvěřovat ve spasení, které nám dal.

Michael Morrison