Království Boží (část 5)

Naposledy jsme se zabývali tím, jak složitá pravda a realita již existujícího, ale dosud nedokončeného království Božího, někteří křesťané mylně vedli k triumfalizmu, jiní k tiše. V tomto článku bereme odlišný přístup, abychom věřili v tuto složitou pravdu.

Účast na pokračující práci Ježíše ve službě Božímu království

Místo toho, abychom lpěli na triumfalismu (aktivismu, jehož cílem je dosáhnout Božího království) nebo na tichosti (pasivitě, která znamená vyhýbat se cestě, nechat vše na Bohu), jsme všichni povoláni vést nadějný život, který dává tvar ke skutečným znakům budoucího Božího království. Tato znamení mají samozřejmě jen omezený význam - nevytvářejí Boží království, ani jej nezpřístupňují a nepředstavují. Ukazují však nad rámec toho, co přijde. Dělají rozdíl tady a teď, i když nejsou schopni všechno ovlivnit. Dělají jen relativní a ne rozhodující rozdíl. To je v souladu s Božím záměrem pro Církev v této současné zlé době. Někteří, kteří mají sklon lpět na triumfalistickém nebo tichém způsobu myšlení, tomu budou odporovat a tvrdí, že je jen stěží nebo vůbec stojí za zmínku nosit znamení, která se týkají pouze budoucího Božího království. Podle jejich názoru nestojí za to, pokud nemohou dosáhnout udržitelných změn - pokud nemohou zlepšit svět nebo přinutit alespoň ostatní věřit v Boha. Co však tyto námitky neberou v úvahu, je skutečnost, že naznačené, prozatímní a časově omezené znaky, které křesťané mohou vložit zde a nyní, nelze vnímat izolovaně od budoucího Božího království. Proč ne? Protože křesťanská činnost znamená účast na neustálém díle Ježíše, díky Duchu svatému. Skrze Ducha svatého jsme schopni se připojit ke králi v jeho vládě tady a nyní i v tomto přítomném, zlém světovém čase - čase, který bude překonán. Pán budoucího Božího království může zasáhnout v současném věku a využít naznačená, prozatímní a časově omezená svědectví církve. Ty způsobují relativní, ale znatelný rozdíl tady a teď, i když nepřináší tak důležitou změnu, která přichází s dokončením Božího království.

Světlo budoucího Božího království se k nám dostává a svítí nám na cestu v tomto temném světě. Stejně jako světlo hvězd osvětluje temnotu noci, znamení Církve, která jsou přítomná ve slovech i skutcích, ukazují na budoucí Boží království v plném poledním slunci. Tyto drobné světelné body působí, i když jen naznačeně, dočasně a dočasně. Skrze milostivou práci Všemohoucího se stáváme nástroji se svými znameními a svědectvími, vedeni v působení Božího slova a Ducha svatého. Můžeme se tak dotýkat lidí a doprovázet je s Kristem směrem k jeho budoucímu království. Bůh sám působí tady a teď, než království dosáhne svého završení. Jsme vyslanci Krista; protože Bůh skrze nás napomíná (2. Korinťanům 5,20). Skrze kazatelské slovo, které je použito Duchem svatým, Bůh již umožňuje lidem skrze jejich víru v ducha jako občanům budoucího Božího království účastnit se tohoto království (Římanům 1,16). Každý prostý pohár vody obětovaný v Kristově jménu nezůstane bez odměny (Matouš 10,42). Proto bychom neměli zavrhovat znamení nebo svědectví věřících Boží církve jako pomíjivé, čisté symboly nebo gesta, která ukazují na něco, co ještě není skutečné. Kristus přidává naši práci ustavování znamení ke svému a využívá naše svědectví k tomu, aby lidi přivedl do osobního vztahu s ním. Cítí tedy přítomnost jeho láskyplné vlády a prožívají radost, mír a naději skrze jeho spravedlivou, láskou naplněnou vládu. Je jasné, že tato znamení neodhalují celou pravdu o tom, co pro nás budoucnost chystá, ale pouze k ní ukazují. Naznačují – jak v minulosti, tak i směřují do budoucnosti – tedy představují Krista, který se ve svém životě a službě na zemi stal Spasitelem a Králem nad celým stvořením.Tato znamení nejsou pouhými myšlenkami, slovy, představami nebo jednotlivci. velmi vlastní duchovní zážitky. Křesťanská znamení víry vydávají svědectví v čase a prostoru, v těle a krvi o tom, kdo je Ježíš a jak bude vypadat jeho budoucí království. Vyžadují čas a peníze, úsilí a dovednosti, myšlení a plánování a individuální a komunitní koordinaci. Všemohoucí je může využít prostřednictvím svého Ducha svatého a také to dělá, aby naplnily účel, který jim náleží: vést k Bohu v Kristu. Takový úvod přináší ovoce v podobě změny, která se uskutečňuje v pokání (pokání či změna života) a ve víře i v životě plném naděje na budoucí Boží království.

Proto dáváme svůj čas, energii, zdroje, talenty a volný čas k dispozici našemu Pánu k použití. Bojujeme s těžkou situací potřebných v našem současném světě. Zasahujeme, abychom pomohli s našimi činy a aktivním nasazením, které sdílíme s podobně smýšlejícími lidmi uvnitř i vně našich farností. Formování světských starostí probíhá také ve spolupráci s těmi, kteří do těchto komunit (zatím) nepatří. Naše svědectví víry, které s ohledem na So Ask přijímáme, může být osobní i verbální, ale mělo by být také uvedeno do praxe veřejně a kolektivně. Přitom bychom měli využít všech prostředků, které máme k dispozici. Se vším, co máme, děláme a říkáme, vysíláme stejnou zprávu všemi způsoby, které máme k dispozici, a hlásáme, kdo je Bůh v Kristu a že jeho vláda bude zajištěna po celou dobu. Žijeme tady a teď, dokonce i v hříšném světě, ve společenství s Kristem a v naději na dokonalé dovršení jeho vlády. Žijeme naplněni nadějí na nové nebe a novou zemi v budoucí světový čas. Žijeme v této době ve vědomí, že tento svět pomíjí - protože díky slovu Ježíše Krista a jeho zásahu to opravdu je. Žijeme v jistotě, že se Boží království blíží ve své dokonalosti - protože přesně tak to je!

Naše svědectví, které neseme jako křesťané, je tak nedokonalé, provizorní a časově omezené, skutečně v tom smyslu, že ovlivňuje naši současnou situaci a všechny naše vztahy, i když je to samo o sobě budoucím královstvím Božím na světě. Tady a teď není dokonalá, neodráží se v celé své realitě. Je pravda, v tom smyslu, že díky Boží milosti se podílíme na hořčičném semeni, na tom, co dělá Všemohoucí skrze Ducha svatého, aby lidi nasměrovali k Ježíši Kristu a jeho budoucímu království. Můžeme se účastnit božské vůle, a to jak v osobním, tak v sociálním rámci našeho života, v některých požehnáních Kristovy vlády a království.

Pravda odhalila

Abychom to trochu objasnili, zdůrazňme, že naše činy neospravedlňují ani neospravedlňují realitu Kristovy vlády. Bůh, Otec, Syn i Duch svatý to již učinili. Budoucí království Boží je pravdivé a již se stalo skutečností. Jeho návrat je zajištěn. Můžeme se na to spolehnout. Tato skutečnost nezávisí na nás. Je to dílo Boží. Co tedy dosáhneme s naším svědectvím, znameními, která nám dali, když není království Boží realizováno ani rozšířeno ve skutečnosti? Odpověď zní, že naše znamení, která stanovujeme, jsou fragmentárním projevem nadcházejícího království Božího. Naším současným úkolem - naší výsadou - je být svědkem skutečnosti Božího království.

Co tedy přinese konec, Kristův návrat? Jeho druhý příchod nedává Boží království konečnou realitu, jako by do té doby obsahoval pouze nezbytný potenciál. Dnes už je to dokonalá realita. Ježíš Kristus je již Pán, náš Vykupitel a Král. Vládne. Ale Boží království je v současné době stále skryté. Plný rozsah jeho vlády se v dnešním ničemném světovém čase neuskutečňuje ani do popředí. Když se Kristus vrátí, Boží království bude zjeveno v dokonalosti se všemi svými účinky. Jeho návrat nebo znovuobjevení (jeho parousie) bude doprovázeno odhalením nebo odhalením (apokalypsa) pravdy a reality toho, kým je a čeho dosáhl; v té době skutečná pravda o tom, kdo je Kristus a co se jím stane udělal pro nás, v zájmu naší spásy, aby byl odhalen všem. Nakonec se ukáže, co představovalo osobu a službu Ježíše Krista. Sláva toho všeho bude zářit všude a rozvíjet tak svůj plný účinek. Čas pouhého naznačování, prozatímního a časově omezeného vydávání svědectví pak skončí. Boží království již nebude skryto. Vstoupíme do nového nebe a nové země. Již není potřeba žádný certifikát; všichni se totiž podíváme realitě samotné do očí. To vše se stane při návratu Krista.

Křesťanský život tedy není o uvádění potenciálu Božího království do praxe. Naším úkolem není uzavírat propast mezi realitou hříšného světa a ideálem Božího království na zemi. Není to naším úsilím, aby Všemohoucí odstranil realitu rozbitého, protichůdného stvoření a nahradil ji ideálem nového světa. Ne, je to spíše tak, že Ježíš je Král všech králů a Pán všech pánů a že jeho království – ač dosud skryté – skutečně a skutečně existuje. Současný, zlý světový čas pomine. Nyní žijeme jakoby v nereálnosti, ve zkaženém, zkresleném, zfalšovaném projevu dobře vytvořeného Božího stvoření, které Kristus znovu získal tím, že je přivedl zpět na správnou cestu, jako vítěz nad silami zla. Tímto způsobem může dostát svému původnímu záměru uskutečnit konečný Boží plán. Díky Kristu bude celé stvoření osvobozeno z otroctví a jeho sténání skončí (Římanům 8,22). Kristus dělá všechno nové. To je ta nejdůležitější realita. Ale tato realita se teprve musí plně odhalit. Již nyní, pobídnuti Duchem svatým, můžeme vydávat svědectví, prozatímně a dočasně, ve všech oblastech života s ohledem na budoucí realitu, a přitom nesvědčíme o pouhé možnosti a už vůbec ne o ten, který si uvědomujeme, ale Kristu a jeho kralování, které se jednoho dne zjeví v dokonalosti. Tato realita je naší legitimní nadějí – tou, ve které dnes žijeme, jako každý den.

Občanské a politické prostředí Co to znamená na občanské a politické úrovni pro křesťany, kteří uznávají Kristovu vládu a žijí v naději na přicházející Boží království? Biblické zjevení nepodporuje myšlenku křesťanského „převzetí“ jakékoli politické strany, národa nebo instituce mimo komunitu uctívání. Ale ani to nevyzývá k nevměšování – což se odráží v termínu „separatismus“. Kristus kázal, abychom nežili v izolaci od tohoto hříšného a zkaženého světa (Jan 17,15). Když byli Izraelité ve vyhnanství v cizí zemi, byli pověřeni starat se o města, která obývali9,7). Daniel sloužil Bohu uprostřed pohanské kultury a přispíval k ní, a zároveň byl věrný Bohu Izraele. Pavel nás nabádá, abychom se modlili za vládu a respektovali lidskou moc, která podporuje dobro a brání zlu. Poučuje nás, abychom si zachovali dobrou pověst i mezi těmi, kteří ještě nevěří v pravého Boha. Tato varovná slova implikují kontakty a zájem až po převzetí odpovědnosti jako občana a v institucionálním rámci včetně – a nikoli úplnou izolaci.

Biblické učení ukazuje, že jsme občany tohoto věku. Ale zároveň hlásá, že co je důležitější, jsme občany Božího království. Pavel ve svých listech říká: „Už nejste cizinci a cizinci, ale spoluobčané svatých a členové Boží domácnosti“ (Efezským 2,191) a říká: „Ale naše občanství je v nebi; odkud očekáváme Spasitele, Pána Ježíše Krista“ (Filipským 3,20). Křesťané mají nové občanství, které má nepochybně přednost před vším světským. Ale naše stará občanská práva to nevymaže. Když byl Pavel uvězněn, nepopřel své římské občanství, ale využil jej, aby si zajistil propuštění. Jako křesťané vidíme naše staré občanství – podřízené Kristově vládě – ve svém významu radikálně relativizované. I zde narážíme na složitou problematiku, která by nás mohla vést k unáhlenému řešení či zjednodušení problému. Ale víra, naděje a láska nás vedou k tomu, abychom vydrželi složitost kvůli tomu, abychom svědčili o království a panství Kristově.

Dvojí občanství

Podle přehledu biblického učení Karla Bartha a zvažování církevní doktríny v průběhu věků by se zdálo, že ti, kdo v tomto současném věku patří Kristu a Jeho království, patří současně ke dvěma velmi odlišným kongregacím. Máme dvojí občanství. Tento složitý stav věcí se zdá nevyhnutelný, protože doprovází pravdu, že existují dva překrývající se světové věky, ale nakonec zvítězí pouze jeden, ten budoucí. Každé z našich občanských práv s sebou nese nezcizitelné povinnosti a je nepopiratelné, že mohou být ve vzájemném rozporu. Zejména neexistuje žádná záruka, že nebude zaplacena žádná cena s ohledem na závazek ani k jednomu. Ježíš tedy poučuje své učedníky: „Ale mějte se na pozoru! Neboť vás vydají soudům a budete bičováni v synagógách a kvůli mně budete přivedeni před místodržitele a krále na svědectví jim“ (Marek 13,9). Podobné situace odrážející to, co se stalo samotnému Ježíši, jsou sledovány v celé knize Skutků. Mezi oběma občanskými právy tak mohou vzniknout konflikty, které lze v tomto současném světě jen stěží, pokud vůbec, zcela vyřešit.

Kombinovat dvojí povinnosti s jedním pravým centrem

Je důležité si uvědomit, jak jsou tyto dvě skupiny odpovědnosti náležitě propojeny. Obvykle není užitečné považovat je za soutěžící, i když se někdy dostávají do konfliktu. Rovněž není užitečné vidět je hierarchicky uspořádané, s jednou prioritou a poté vážením, což má za následek, že druhá nebo třetí akce nebo rozhodnutí vstoupí v platnost až poté, co budou priority plně zohledněny. mají. V tomto případě jde o skutečnost, že mnoho, ne-li většina, sekundárních odpovědností je nakonec zanedbáváno a zanedbáváno.

Kromě toho nemá smysl volit mírně upravený, hierarchicky uspořádaný postup, podle kterého se provádí sekundární, jak bylo odděleno od priorit. Podle tohoto systému dbáme na to, abychom v rámci farnosti přijali primární povinnosti, abychom dosáhli spravedlnosti vůči druhořadému společenství v občanské komunitě, jako kdyby byli relativně nezávislí a dodržovali své vlastní normy nebo normy, účely nebo cíle, které určují, jak zodpovědnost v prostoru mimo kostel vypadá. Takový přístup vede k dělení, které neodpovídá skutečnosti, že království Boží již vstoupilo do tohoto světového času, a tak žijeme, protože se překrývalo mezi časem. Vnímání prioritních povinností církevního svědectví má vždy dopad na to, jak přistupujeme k sekundární, naší světské komunitě. Tyto dvě sady povinností se překrývají, s naší nadějí na budoucí království Boží a na naše svědectví, všechno naše jednání, ať už je to priorita, království Boží, které již nezůstává skryté před námi nebo druhotnou povahou. Tváří v tvář Kristově panování a jednotě osudu, který Bůh přisuzuje veškerému stvoření, a dokonalosti všech věcí pod Kristem jako krále králů a Pána pánů, je Všemohoucí určení úkolu v centru veškeré reality - ve středu obou komunit, ke kterým patříme. 2 Veškerá lidská činnost by měla být ve službě tohoto centrálního místa, strukturovaná a navržená, dokonce se na něj vztahovat. Uvažujme o trojjediném Bohu, který se zaměřuje na sérii kruhů, všechny sdílející stejné centrum. Toto centrum je Ježíš Kristus se svým budoucím královstvím. Církev, která patří Kristu, ho zná a ctí sama a stojí uprostřed kruhu obklopujícího centrum. Kostel zná toto centrum. O vlastnostech budoucího impéria ví. Její naděje je založena na jistotě a má dobrou představu o podstatě lásky, od spravedlnosti k opravdovému společenství lidí v Kristu. Jejich službou je zviditelnit tento středový bod a zavolat ostatní, aby vstoupili do tohoto centrálního kruhu, protože je zdrojem jejich životů a jejich naděje. Každý by měl být členem obou komunit! Centrum jejich existence je zároveň centrem církevní existence, i když jejich věrnost platí v širším smyslu výhradně a především pro občanskou komunitu. Bůh v Kristu je podle svého cíle středem veškerého stvoření, a tedy obou komunit. Ježíš Kristus je Pán a Spasitel všeho stvoření - veškeré moci a autority, ať už si toho je vědom.

Civilní farnost mimo kostel si lze představit jako okolní kruh, který je ve větší vzdálenosti od vnitřního kruhu farnosti. Neví o středisku, ani ho nerozpoznává, a pověření dané Bohem nespočívá v tom, aby bylo zjevné. Jejím cílem není převzít roli farnosti ani ji nahradit (jak se pokusilo v nacistickém Německu a schválilo to vůdci německé státní církve). Církev by však neměla přebírat své funkce jako větší kongregace. Civilní farnost v okolí s ní však sdílí stejné centrum a její osud je zcela svázán s Ježíšem; Pán je nade vším časem a celým prostorem, nad celou historií a veškerou autoritou. Civilní kongregace, jak ji známe, není nezávislá na společném centru, stejné živé realitě, kterou církev uznává a na kterou se vztahuje její konečná povinnost loajality. Neustále poukazovat a připomínat většímu, většímu okruhu centrální reality Ježíše a jeho budoucí vláda. A splňuje tento úkol tím, že se snaží v rámci této širší kongregace formovat akční schémata, formy bytí a možnosti komunální interakce, které - byť nepřímo - odkazují na tuto společnou, centrální realitu. Tyto úvahy o způsobu života, které vstupují do hry v širším souboru povinností, najdou svou odezvu v církevním jednání nebo mu budou odpovídat. Budou to ale moci vyjádřit pouze nepřímo, nezřetelně, pravděpodobně ještě ne přesvědčivě a ne bez nejasností. To se však dá očekávat. Širší sbor není a ani by neměl být církví. Ale měl by z toho mít neustálý prospěch, protože jeho členové se snaží zodpovídat jak jemu, tak Pánu.

Srovnatelné známky zachování a ochrany

Skutečnost, že se pohybujeme v této současné, zlé světové době, je obzvláště jasná těm, kdo v této širší sféře buržoazní existence, kteří nastavují své naděje na budoucí světový čas a znají a uctívají živé centrum. Teologické základy a duchovní zdroje otevřeného společenství s Bohem skrze Ježíše Krista nejsou zjevně ani dobrovolně využívány těmito buržoazními činnostmi ve službě okolní církve. Ale praktiky, normy, pravidla, zákony, zákony a způsoby v této širší sféře mohou být více či méně smířeny se životem, který pro nás Bůh drží v Kristu, jak bylo spárováno s Ním. Vliv křesťanů bude navržen tak, aby inteligentně zapojil širší oblast odpovědnosti a snažil se v co nejkratší době o přítomnost organizačních vzorů, kodexů chování a postupů, které jsou nejlépe slučitelné s Božími záměry a způsoby. Jednoho dne bude odhalen celý svět. Můžeme říci, že církev, širší společenství, slouží jako druh svědomí. Snaží se zabránit tomu, aby okolní společenství upadalo dál od Božího záměru, aby lidstvo a jeho plán upadly. A dělá to nejen svým prohlášením, ale i osobní účastí, která nepochybně není bez toho, aby za to musela platit cenu. Slovem i skutkem slouží, jak to bylo, ochránce a opatrovníka, i když její moudrost, varování a závazek jsou někdy ignorovány nebo odmítnuty.

Nepřímé známky naděje

Členové církve mohou své kulturní prostředí obohacovat – jako svého druhu hybnou sílu nebo jako zářný příklad – o materiální sociální výhody i prostřednictvím zavedených organizačních a výrobních struktur, které jsou živeny Kristovým evangeliem. Ale takové svědectví bude moci sloužit pouze jako nepřímý odkaz, pouze jako podpora přímé služby a poselství církve o Bohu v Kristu a přítomnosti a příchodu jeho království. Toto tvůrčí úsilí, které slouží jako nepřímá znamení, by nemělo nahrazovat život církve ani její ústřední poselství a dílo. O Ježíši, Bohu nebo dokonce o Písmu svatém se nejspíš vůbec nezmíní. Zdroj, který tyto aktivity živí, je zmiňován jen zřídka (pokud vůbec), ačkoli Kristova aura je spojena s akcí nebo úspěchem. Taková nepřímá svědectví mají své meze. Budou pravděpodobně více nejednoznačné ve srovnání s přímými svědectvími a prací církve. Výsledky se pravděpodobně ukáží jako nekonzistentnější než výsledky základního církevního slova a svědectví. Někdy návrhy křesťanů, které se týkají obecného dobra, nejsou veřejnými nebo soukromými mocenskými orgány, sférami vlivu a autoritami přijímány nebo mají pouze zjevně omezený účinek. A pak je možné je uplatňovat způsoby, které mají dalekosáhlé důsledky pro království Boží. Dobrým příkladem je ministerstvo vězeňského společenství Chucka Colsona, které slouží ve státních a federálních věznicích. Nelze však odhadnout, jak velký vliv lze uplatnit. Některé úspěchy mohou být neuspokojivě krátké. Objeví se i neúspěchy. Ale ti, kteří přijímají tato nepřímá svědectví, která odrážejí – byť vzdáleně – Boží vůli a přirozenost, jsou tímto způsobem odkazováni na jádro toho, co církev nabízí. Svědectví tak slouží jako jakási předevangelní příprava.

Primární povinností okolního společenství občanů je zajistit dobré a spravedlivé nařízení tak, aby církev mohla v každém případě plnit své základní duchovní poslání jako společenství víry a žít své členy, nepřímo svědčící v širším společenství. Výsledkem bude z velké části zajištění právního státu, veřejného práva. Cílem bude společné dobro. Tím je zajištěno, že slabí nebudou mít prospěch ze silných.

Zdá se, že právě to měl Pavel na mysli, když, jak čteme v Římanům 13, popisoval správné povinnosti vůči civilním autoritám. Může to také odrážet, co měl Ježíš na mysli, když řekl: „Co je císařovo, dejte císaři, a co je Boží, Bohu“ (Matouš 22,21), a to, co chtěl Petr vyjádřit ve svém dopise: „Pro Hospodina buďte podřízeni veškerému lidskému řádu, ať už králi jako vládci, nebo místodržitelům jako těm, které poslal trestat provinilce a chválit je. kteří konají dobro“ (1. Petr 2,13-14.).

Gary Deddo

Království Boží (část 5)