Problém zla v tomto světě

Existuje mnoho důvodů, proč se lidé odvracejí od víry v Boha. Jedním z důvodů, který vyčnívá, je „problém zla“ – který teolog Peter Kreeft nazývá „největší zkouškou víry, největším pokušením k nevěře“. Agnostici a ateisté často používají problém zla jako argument k zasévání pochybností nebo popření existence Boha. Tvrdí, že koexistence zla a Boha je nepravděpodobná (podle agnostiků) nebo nemožná (podle ateistů). Řetězec argumentů následujícího tvrzení pochází z doby řeckého filozofa Epikura (asi 300 př. n. l.). Koncem 18. století ji převzal a zpopularizoval skotský filozof David Hume.

Zde je prohlášení:
„Pokud je Boží vůlí zabránit zlu, ale nemůže, pak není všemohoucí. Nebo může, ale není to jeho vůle: pak Bůh žárlí. Pokud jsou oba pravdivé, může a chce jim zabránit: odkud se bere zlo? A když ani vůle, ani schopnost, proč bychom mu měli říkat Bůh?"

Epikuros a později Hume nakreslili obraz Boha, který v žádném případě nebyl jeho. Nemám zde prostor pro úplnou odpověď (teologové tomu říkají teodicea). Ale rád bych zdůraznil, že tento řetězec argumentů se nemůže ani přiblížit tomu, aby byl vyřazovacím argumentem proti existenci Boha. Jak poukázalo mnoho křesťanských apologetů (apologeti jsou teologové zabývající se jejich vědeckým „ospravedlňováním“ a obranou principů víry), existence zla ve světě je důkazem pro existenci Boha spíše než proti. Nyní bych se k tomu rád dostal podrobněji.

Zlo způsobuje dobré

Prohlášení, že zlo je přítomno jako objektivní rys našeho světa, se ukazuje jako dvojsečný meč, který rozděluje agnostiky a ateisty mnohem hlouběji než teisté. Aby bylo možné argumentovat, že přítomnost zla vyvrací existenci Boha, je třeba uznat existenci zla. Z toho vyplývá, že musí existovat absolutní morální zákon, který definuje zlo jako zlo. Člověk nemůže vytvořit logické pojetí zla, aniž by předpokládal nejvyšší morální zákon. Tím se dostáváme do velké dilematy, protože vyvolává otázku původu tohoto zákona. Jinými slovy, pokud je zlo opakem dobra, jak určíme, co je dobré? Odkud pochází pochopení této úvahy?

Das 1. Kniha Mojžíšova nás učí, že stvoření světa bylo dobré a ne zlé. Vypráví však také o pádu lidstva, který způsobilo zlo a způsobilo zlo. Kvůli zlu není tento svět nejlepší ze všech možných světů. V důsledku toho problém zla odhaluje odchylku od toho, „jak by to mělo být“. Pokud však věci nejsou tak, jak by měly být, pak musí existovat. Pokud existuje tato cesta, pak musí existovat transcendentální plán, plán a účel k dosažení požadovaného stavu. To zase předpokládá transcendentální bytost (Bůh), která je původcem tohoto plánu. Pokud není Bůh, pak by věci neměly být, a proto by nebylo žádné zlo. To vše může znít trochu zmateně, ale není. Je to pečlivě zpracovaný logický závěr.

Správné a špatné jsou naproti sobě

CS Lewis vzal tuto logiku do krajnosti. Ve své knize Pardon, Já jsem křesťan, nám dovoluje vědět, že byl ateista, hlavně kvůli přítomnosti zla, krutosti a nespravedlnosti na světě. Čím více však přemýšlel o svém ateismu, tím více si jasně uvědomoval, že definice nespravedlnosti existuje pouze ve vztahu k absolutní právní koncepci. Zákon předpokládá spravedlivého člověka, který stojí nad lidstvem a má pravomoc utvářet stvořenou realitu a zakládat v ní pravidla práva.

Dále si uvědomil, že původ zla není zásluhou Boha Stvořitele, ale tvorů, kteří podlehli pokušení nedůvěřovat Bohu a rozhodli se zhřešit. Lewis si také uvědomil, že když lidé byli zdrojem dobra a zla, lidé nemohou být objektivní, protože podléhají změnám. Dospěl také k závěru, že jedna skupina lidí může soudit o ostatních, zda jednali dobře nebo špatně, ale druhá skupina tomu může čelit svou verzí dobra a zla. Otázkou tedy je, jaká je autorita za těmito soupeřícími verzemi dobra a zla? Kde je objektivní norma, když je něco v jedné kultuře považováno za nepřijatelné, ale v druhé je považováno za přípustné? Toto dilema vidíme v práci po celém světě, často (bohužel) ve jménu náboženství nebo jiných ideologií.

Zůstává toto: Není-li nejvyšší tvůrce a mravní zákonodárce, nemůže existovat ani objektivní norma pro dobro. Pokud neexistuje objektivní měřítko dobra, jak lze zjistit, zda je něco dobré? Lewis to ilustroval: „Kdyby ve vesmíru nebylo žádné světlo, a tedy ani tvorové s očima, nikdy bychom nevěděli, že je tma. Slovo tma by pro nás nemělo žádný význam."

Náš osobní a dobrý Bůh porazí zlo

Pouze když existuje osobní a dobrý Bůh, který se staví proti zlu, má smysl obviňovat zlo nebo vyvolat výzvu k akci. Kdyby takový Bůh nebyl, člověk by se k němu nemohl obrátit. Nebyl by žádný základ pro pohled nad rámec toho, co nazýváme dobrým a špatným. Nezbývalo by nic jiného, ​​než nalepit nálepku „dobré“ na to, k čemu máme sklony; pokud by však byla v rozporu s preferencí někoho jiného, ​​označili bychom to za špatné nebo zlé. V takovém případě by nebylo nic objektivně zlého; opravdu si není na co stěžovat a ani komu si stěžovat. Věci by byly tak, jak jsou; můžete jim říkat, jak chcete.

Pouze vírou v osobního a dobrého Boha máme skutečně základ pro odsouzení zla a můžeme se obrátit na „někoho“, aby ho zničil. Víra, že existuje skutečný problém zla a že jednoho dne bude vyřešen a všechny věci napraveny, poskytuje dobrý základ víry, že existuje osobní a dobrý Bůh.

Ačkoli zlo přetrvává, Bůh je s námi a máme naději

Zlo existuje - stačí se podívat na zprávy. Všichni jsme zažili zlo a znají ničivé účinky. Ale také víme, že Bůh nám nedovolí přežít v našem padlém stavu. V dřívějším článku jsem poukázal na to, že náš pád Boha nepřekvapil. Nemusel se uchylovat k Plánu B, protože již uskutečnil svůj plán překonat zlo a tento plán je Ježíš Kristus a usmíření. V Kristu Bůh porazil zlo svou autentickou láskou; tento plán byl připraven od založení světa. Ježíšův kříž a vzkříšení nám ukazují, že zlo nebude mít poslední slovo. Protože dílo Boží v Kristu, zlo nemá budoucnost.

Toužíte po Bohu, který vidí zlo, který za něj laskavě přebírá odpovědnost, který je odhodlán s tím něco udělat a který nakonec vše napraví? Pak mám pro vás dobrou zprávu – toto je ten pravý Bůh, kterého zjevil Ježíš Kristus. Přestože jsme v „tomto současném zlém světě“ (Galatským 1,4) Žij, jak napsal Pavel, Bůh nás ani neopustil, ani nás nenechal bez naděje. Bůh nás všechny ujišťuje, že je s námi; pronikl do našeho bytí tady a teď a dává nám tak požehnání přijímat „prvoty“ (Římanům 8,23) „světa, který přijde“ (Lukáš 18,30) — „zástava“ (Efezským 1,13-14) Boží dobrota, jak bude přítomna pod jeho vládou v plnosti jeho království.

Z Boží milosti nyní ztělesňujeme znamení Božího království společným životem v církvi. Přebývající Trojjediný Bůh nám nyní umožňuje zažít něco ze společenství, které pro nás od začátku plánoval. Ve společenství s Bohem a mezi sebou navzájem bude radost – opravdový život, který nikdy nekončí a ve kterém se neděje žádné zlo. Ano, na této straně slávy všichni bojujeme, ale utěšuje nás vědomí, že Bůh je s námi – jeho láska v nás žije navždy skrze Krista – skrze jeho Slovo a jeho Ducha. Písmo říká: „Větší je ten, kdo je ve vás, než ten, který je ve světě“ (1. Johannes 4,4).

Joseph Tkack


pdfProblém zla v tomto světě