Matthew 5: Kázání na hoře

Ježíš kontrastuje se šesti starými učeními s novými učeními. Šestkrát cituje předchozí učení, většinou ze samotné Tóry, šestkrát vysvětluje, že nestačí. Ukazuje náročnější úroveň spravedlnosti.

Nepodceňujte ostatní

„Slyšeli jste, že bylo řečeno starcům: Nezabiješ [vraždu]“; kdo však zabije [vraždy], bude vydán soudu“ (v. 21). Toto je citát z Tóry, který také shrnuje občanské zákony. Lidé to slyšeli, když jim bylo předčítáno Písmo. V době před uměním tisku lidé většinou slyšeli písmo, místo aby je četli.

Kdo řekl slova zákona „starým“? Byl to Bůh sám na hoře Sinaj. Ježíš necituje žádnou překroucenou tradici Židů. Cituje Tóru. Potom přikázání staví do protikladu k přísnějšímu měřítku: „Já vám však pravím, že kdo se hněvá na svého bratra, bude předán soudu“ (v. 22). Možná to bylo dokonce zamýšleno podle Tóry, ale Ježíš na tomto základě nediskutuje. Kdo ho k vyučování zmocnil, neuvádí. To, co učí, je pravda z toho prostého důvodu, že je to on, kdo to říká.

Jsme souzeni kvůli našemu hněvu. Někdo, kdo chce zabít nebo chce smrt někoho jiného, ​​je vrahem v jeho srdci, i když to nemůže nebo nechce. Ne každý hněv je hřích. Ježíš byl někdy rozzlobený. Ale Ježíš to jasně říká: Každý, kdo je naštvaný, je pod jurisdikcí. Princip je tvrdý; výjimky nejsou uvedeny. V tomto bodě a jinde v kázání zjistíme, že Ježíš své požadavky velmi jasně formuluje. Nemůžeme přijímat prohlášení z kázání a jednat tak, jako by neexistovaly žádné výjimky.

Ježíš dodává: „Kdo však říká svému bratru: Ty bezcenný člověče, je vinen veleradou; kdo však říká: Hlupáku, provinil se pekelným ohněm“ (v. 22). Ježíš zde neodkazuje na nové případy židovským vůdcům. Je pravděpodobnější, že cituje „dobrý k ničemu“, což je fráze, kterou již učili písaři. Dále Ježíš říká, že trest za ničemný postoj sahá daleko za rozsudek občanského soudu – nakonec sahá až k poslednímu soudu. Sám Ježíš nazval lidi „blázny“ (Matouš 23,17, se stejným řeckým slovem). Nemůžeme používat tyto termíny jako zákonná pravidla, která je třeba dodržovat doslovně. Tady jde o to, aby bylo něco jasné. Jde o to, že bychom neměli opovrhovat ostatními lidmi. Tento princip přesahuje účel Tóry, protože skutečná spravedlnost charakterizuje království Boží.

Ježíš to objasňuje dvěma podobenstvími: „Pokud tedy nabízíš svůj dar na oltář a tam tě napadne, že tvůj bratr má něco proti tobě, nech svůj dar tam před oltářem a jdi první a smiř se se svým bratr, a pak přijď a obětuj Ježíš žil v době, kdy ještě platila stará smlouva a jeho potvrzení zákonů staré smlouvy neznamená, že platí dodnes. Jeho podobenství poukazuje na to, že lidské vztahy by měly být ceněny více než oběti. Pokud proti vám někdo něco má (ať oprávněné nebo ne), pak by měl ten druhý udělat první krok. Pokud ne, nečekejte; převzít iniciativu. Bohužel to není vždy možné. Ježíš nedává nový zákon, ale vysvětluje zásadu jasnými slovy: Usilujte o smíření.

„Okamžitě se domluvte se svým protivníkem, dokud jste s ním ještě na cestě, aby vás protivník nevydal soudci a soudce soudnímu vykonavateli a nebyl byste uvržen do vězení. Amen, pravím vám, nevyjdete odtamtud, dokud nezaplatíte do posledního haléře“ (v. 25-26). Opět není vždy možné řešit spory mimosoudně. Neměli bychom ani nechat uniknout žalobcům, kteří na nás tlačí. Ani Ježíš nepředpovídá, že nám nikdy nebude udělena milost u civilního soudu. Jak jsem řekl, nemůžeme Ježíšova slova povýšit na přísné zákony. Nedává nám ani moudré rady, jak se vyhnout vězení dluhů. Je pro něj důležitější, abychom hledali mír, protože to je cesta skutečné spravedlnosti.

Nepotahuj si

„Slyšeli jste, že bylo řečeno: ‚Nezcizoložíš‘“ (v. 27). Bůh dal toto přikázání na hoře Sinaj. Ale Ježíš nám říká: „Kdo se na ženu chlípně podívá, již s ní zcizoložil ve svém srdci“ (v. 28). 10. přikázání zakazovalo žádostivost, ale 7. přikázání nikoli. Zakazoval „cizoložství“ – chování, které by mohlo být regulováno občanskými zákony a tresty. Ježíš se nesnaží potvrdit své učení Písmem. Nemusí. On je živé Slovo a má větší autoritu než psané Slovo.

Ježíšovo učení se řídí vzorem: Starověký zákon říká jednu věc, ale skutečná spravedlnost vyžaduje mnohem víc. Ježíš dělá extrémní prohlášení, aby se dostal k věci. Když dojde na cizoložství, říká: „Jestliže ti upadne tvé pravé oko, vyrvi ho a odhoď od sebe. Je pro tebe lepší, aby jeden z tvých členů zahynul a ne celé tvé tělo bylo uvrženo do pekla. Pokud ti upadne pravá ruka, usekni ji a odhoď od sebe. Je pro tebe lépe, aby jeden z tvých údů zahynul a celé tvé tělo nepřišlo do pekla“ (v. 29-30). Ztratit část těla by bylo samozřejmě lepší než věčný život. Ale to ve skutečnosti není naše alternativa, protože oči a ruce nás nemohou přivést ke hříchu; kdybychom je odstranili, dopustili bychom se dalšího hříchu. Hřích pochází ze srdce. Co potřebujeme, je změna srdce. Ježíš zdůrazňuje, že je třeba léčit naši mysl. Přijímá extrémní opatření k odstranění hříchu.

Ne rozvod

„Také se říká: ‚Kdo se rozvede se svou manželkou, musí jí dát rozvodový list‘ (verš 31). To odkazuje na písmo v 5. Po 24,1-4, který přijímá rozvodový list jako již zavedený zvyk mezi Izraelity. Tento zákon nedovoloval vdané ženě, aby se znovu provdala za svého prvního manžela, ale kromě této vzácné situace neexistovala žádná omezení. Mojžíšův zákon povoloval rozvod, ale Ježíš jej nedovolil.

„Ale já vám říkám, že kdokoli propustí svou manželku, kromě cizoložství, přivádí ji k cizoložství; a kdo se ožení s rozvedenou, cizoloží“ (v. 32). To je drsné tvrzení – těžko pochopitelné a těžko realizovatelné. Předpokládejme, že špatný muž vyžene svou ženu bez jakéhokoli důvodu. Je pak automaticky hříšnice? A je hřích, aby si jiný muž vzal tuto oběť rozvodu?

Udělali bychom chybu, kdybychom si Ježíšův výrok vykládali jako neměnný zákon. Pavlovi totiž Duch ukázal, že existuje další legitimní výjimka z rozvodu (1. Korinťanům 7,15). I když se jedná o studii Kázání na hoře, mějte na paměti, že Matouš 5 není posledním slovem o rozvodu. To, co zde vidíme, je jen část obrázku.

Ježíšovo tvrzení je šokující prohlášení, které chce učinit něco jasného - v tomto případě je rozvod vždy spojen s hříchem. Bůh chtěl mít v manželství celoživotní závazek a my bychom se měli snažit držet se jí tak, jak zamýšlel. Ježíš se nepokoušel hovořit o tom, co dělat, když se věci nedají tak, jak mají.

Nepřísahej

„Slyšeli jste také, že bylo řečeno starcům: ‚Nebudeš přísahat křivou přísahu a svou přísahu Hospodinu dodržíš‘“ (v. 33). Tyto zásady jsou vyučovány v Písmu Starého zákona (4. Po 30,3; 5. Po 23,22). Ale to, co Tóra jasně připouštěla, Ježíš neudělal: „Ale pravím vám, nebudete vůbec přísahat ani při nebi, protože je to Boží trůn; ani při zemi, neboť ta je podnoží jeho nohou; ani u Jeruzaléma, protože je to město velkého krále“ (v. 34-35). Židovští vůdci zřejmě na základě těchto věcí povolili přísahu, snad proto, aby se vyhnuli vyslovení svatého jména Boha.

„Ani nebudeš přísahat na svou hlavu; neboť nemůžeš změnit jediný vlas na bílý nebo černý. Ale vaše řeč budiž: ano, ano; ne ne Cokoli nad to je zlé“ (v. 36-37).

Princip je jednoduchý: upřímnost – vyjádřená úžasným způsobem. Výjimky jsou povoleny. Sám Ježíš šel nad rámec jednoduchého ano nebo ne. Často říkal amen, amen. Řekl, že nebe a země pominou, ale jeho slova nepominou. Volal Boha, aby svědčil, že mluví pravdu. Podobně Pavel ve svých dopisech používal některá přísežná prohlášení místo toho, aby jednoduše řekl ano (Římanům 1,9; 2. Korinťanům 1,23).

Znovu vidíme, že nemusíme zacházet s expresivními výroky kázání na hoře jako se zákazy, které mají být doslovně poslouchány. Měli bychom být upřímní, ale v určitých situacích můžeme zvláště potvrdit pravdu toho, co jsme řekli.

U soudu, abychom použili moderní příklad, je nám dovoleno „přísahat“, že mluvíme pravdu, a proto můžeme volat Boha o pomoc. Je malicherné říci, že „přísežné prohlášení“ je přijatelné, ale „přísaha“ nikoli. U soudu jsou tato slova synonyma - a obě jsou víc než ano.

Nehledejte pomstu

Ježíš opět cituje z Tóry: „Slyšeli jste, že bylo řečeno: Oko za oko a zub za zub“ (v. 38). Někdy se tvrdí, že to byla pouze nejvyšší úroveň starozákonní pomsty. Ve skutečnosti to představovalo maximum, ale někdy to bylo také minimum (3. Po 24,19-20; 5. Po 19,21).

Ježíš však zakazuje, co vyžaduje Tóra: „Ale já vám říkám, neodporujte zlu“ (v. 39a). Ale sám Ježíš se postavil proti zlým lidem. Vyhnal směnárníky z chrámu. Apoštolové se bránili falešným učitelům. Když se ho vojáci chystali bičovat, Pavel se bránil tím, že se dovolával svého práva římského občana. Ježíšův výrok je opět nadsázka. Je dovoleno bránit se špatným lidem. Ježíš nám umožňuje zakročit proti špatným lidem, například oznamováním zločinů policii.

Ježíšovo další prohlášení musí být také vnímáno jako přehnané. To neznamená, že je můžeme odmítnout jako irelevantní. Je to vše o pochopení principu; musíme jí dovolit, aby zpochybnila naše chování, aniž by z těchto pravidel vypracovala nový zákoník, za předpokladu, že výjimky nebudou nikdy povoleny.

„Pokud tě někdo udeří do tvé pravé tváře, nabídni mu i druhou“ (verš 39b). Za určitých okolností je nejlepší prostě odejít, jako to udělal Petr (Skutky 1 Kor2,9). Stejně tak není špatné bránit se slovně jako Pavel3,3). Ježíš nás učí zásadě, nikoli pravidlu, které je třeba přísně dodržovat.

"A jestli se s tebou chce někdo hádat a vzít ti kabát, ať si vezme i kabát." A pokud vás někdo nutí jít míli, jděte s ním dvě. Dávej těm, kdo tě prosí, a neodvracej se od těch, kdo si od tebe chtějí půjčit“ (v. 40-42). Pokud vás lidé žalují o 10.000 20.000 franků, nemusíte jim dávat 10 franků. Pokud vám někdo ukradne auto, nemusíte se vzdávat ani své dodávky. Pokud vás opilec požádá o franků, nemusíte mu dávat vůbec nic. Ježíšovy přehnané výroky se netýkají toho, aby umožnili jiným lidem získat výhodu na náš úkor, ani je za to odměňovat. Spíše mu jde o to, abychom nereagovali. Buďte opatrní, abyste uzavřeli mír; nesnaží se ublížit druhým.

Nenávidí

„Slyšeli jste, že bylo řečeno: ‚Milovat budeš bližního svého a nenávidět nepřítele svého‘“ (v. 43). Tóra přikazuje lásku a Izraeli přikazuje zabít všechny Kananejce a potrestat všechny provinilce. „Ale já vám říkám, milujte své nepřátele a modlete se za ty, kdo vás pronásledují“ (v. 44). Ježíš nás učí jiné cestě, cestě, kterou ve světě nenajdeme. Proč? Jaký je vzor pro celou tuto přísnou spravedlnost?

„Abyste byli dětmi svého Otce, který je v nebesích“ (v. 45a). Máme být jako on a on tak miloval své nepřátele, že poslal svého syna, aby za ně zemřel. Nemůžeme nechat naše děti zemřít za naše nepřátele, ale měli bychom je také milovat a modlit se, aby byly požehnány. Nemůžeme držet krok s měřítkem, které Ježíš stanovil jako měřítko. Ale naše opakované neúspěchy by nám stejně neměly bránit ve snaze.

Ježíš nám připomíná, že Bůh „dává slunci vycházet na zlé i na dobré a sesílá déšť na spravedlivé i nespravedlivé“ (v. 45b). Je laskavý ke všem.

„Nebo když milujete ty, kdo milují vás, jakou odměnu dostanete? Nedělají výběrčí daní totéž? A pokud jsi ke svým bratrům laskavý, co děláš zvláštního? Nedělají pohané totéž?" (vv. 46-47). Jsme povoláni dělat víc, než je obvyklé, víc než dělat neobrácení. Naše neschopnost být dokonalý nemění naše povolání neustále usilovat o zlepšení.

Naše láska k druhým má být dokonalá, rozšířit se na všechny lidi, což Ježíš zamýšlí, když říká: „Proto budete dokonalí, jako je dokonalý váš Otec, který je v nebesích“ (verš 48).

Michael Morrison

Matthew 5: Kázání na hoře (část 2)