Učíme vše-smíření?

Někteří lidé tvrdí, že teologie Trojice učí univerzalismus, tj. Předpoklad, že každý člověk bude spasen. Nezáleží na tom, zda je dobrý nebo špatný, výčitky svědomí nebo ne, nebo zda Ježíše přijal nebo popřel. Takže není peklo. 

Mám s tímto tvrzením dva problémy, což je omyl:
Za prvé, víra v Trojici nevyžaduje, aby člověk věřil ve všeobecné smíření. Slavný švýcarský teolog Karl Barth neučil univerzalismus, stejně jako teologové Thomas F. Torrance a James B. Torrance. V Grace Communion International (WKG) vyučujeme teologii Trojice, ale ne všeobecné smíření. Náš americký web o tom říká toto: Univerzální smíření je falešný předpoklad, že na konci světa budou všechny duše lidské, andělské a démonické povahy spaseny milostí Boží. Někteří univerzalisté jdou dokonce tak daleko, že věří, že pokání vůči Bohu a víra v Ježíše Krista jsou zbytečné. Univerzalisté popírají doktrínu o Trojici a mnoho lidí, kteří věří ve všeobecné smíření, jsou unitáři.

Žádný nucený vztah

Na rozdíl od všeobecného smíření Bible učí, že člověk může být spasen pouze skrze Ježíše Krista (Skutky apoštolů 4,12). Skrze něho, kterého pro nás vyvolil Bůh, je vyvoleno celé lidstvo. To ale nakonec neznamená, že tento dar od Boha přijmou všichni lidé. Bůh si přeje, aby všichni lidé činili pokání. Stvořil lidské bytosti a vykoupil je pro živý vztah s ním skrze Krista. Skutečný vztah nelze nikdy vynutit!

Věříme, že skrze Krista Bůh stvořil benevolentní a spravedlivé ustanovení pro všechny lidi, dokonce i pro ty, kteří nevěří v evangelium až do své smrti. Ti, kdo odmítnou Boha podle vlastní volby, však nejsou spaseni. Všímaví čtenáři Bible v biblickém studiu uznávají, že nemůžeme vyloučit možnost, že každý člověk bude nakonec výčitky svědomí, a proto obdrží Boží dar spásy. Texty v Bibli jsou však neprůkazné a z tohoto důvodu nejsme dogmatičtí.

Další problémy, které vyvstávají, jsou tyto:
Proč by měla možnost, že budou všichni lidé zachráněni, vyvolávat negativní postoj a obvinění z kacířství? Dokonce ani víra rané církve nebyla dogmatická o víře v peklo. Biblické metafory hovoří o plamenech, naprosté temnotě, vytí a chvění zubů. Představují stav, ke kterému dochází, když je člověk navždy ztracen a žije ve světě, kde se odlišuje od svého prostředí, vzdává se touhám svého vlastního sobeckého srdce a vědomě je zdrojem veškeré lásky, dobroty a pravdy odmítá.

Pokud člověk vezme tyto metafory doslova, jsou děsivé. Metafory však nelze brát doslovně, jsou určeny pouze k reprezentaci různých aspektů tématu. Skrze ně však můžeme vidět, že peklo, ať už existuje, či nikoliv, není místem, kde by člověk rád zůstal. Uctívat vášnivou touhu, aby byli všichni lidé nebo lidstvo zachráněni, nebo aby nikdo netrpěl trápením pekla, automaticky neznamená, že se člověk stane kacířem.

Který křesťan by nechtěl, aby každý člověk, který kdy žil, činil pokání a zažil odpouštějící smíření s Bohem? Myšlenka, že celé lidstvo bude změněno Duchem svatým a bude spolu v nebi, je žádoucí. A to je přesně to, co Bůh chce! Chce, aby se na něj všichni lidé obraceli a netrpěli následky odmítnutí jeho nabídky lásky. Bůh po tom touží, protože miluje svět a vše, co je v něm: „Neboť Bůh tak miloval svět, že svého jednorozeného Syna dal, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný“ (Jan 3,16). Bůh nás vybízí, abychom milovali své nepřátele, jako sám Ježíš miloval Jidáše Iškariotského, svého zrádce, při Poslední večeři3,1; 26) a sloužili mu na kříži (Lk 23,34) miloval.

Uzavřené zevnitř?

Bible však nezaručuje, že všichni lidé přijmou Boží lásku. Dokonce varuje, že je velmi možné, aby někteří lidé odmítli Boží nabídku odpuštění a spásu a přijetí, které s tím přichází. Je však těžké uvěřit, že by se někdo takto rozhodl. A je ještě nepředstavitelnější, že by někdo odmítl nabídku láskyplného vztahu s Bohem. Jak napsal CS Lewis ve své knize The Great Divorce: „Vědomě věřím, že zatracení jsou určitým způsobem rebelové, kteří uspějí až do konce; že pekelné dveře jsou zamčené zevnitř."

Boží touha po každé lidské bytosti

Universalismus by neměl být nepochopen s univerzální nebo kosmickou dimenzí účinnosti toho, co pro nás Kristus udělal. Prostřednictvím Ježíše Krista, vyvoleného Boha, je vybráno celé lidstvo. I když to neznamená, že můžeme s jistotou říci, že všichni lidé nakonec tento dar Boží přijmou, můžeme v to určitě doufat.

Apoštol Petr píše: „Pán neodkládá zaslíbení, jak si někteří myslí o zpoždění; ale má s vámi trpělivost a nechce, aby někdo zahynul, ale aby každý našel pokání“ (2. Petr 3,9). Bůh pro něj udělal všechno možné, aby nás vysvobodil z pekelných muk.

Nakonec však Bůh neublíží vědomému rozhodnutí těch, kteří svou lásku vědomě odmítají a odvracejí se od něho. Protože aby se dostal přes jejich myšlenky, vůli a srdce, musel by zrušit jejich lidstvo a nevytvořit je. Kdyby tak učinil, pak by nebyli žádní lidé, kteří by mohli přijmout nejcennější dar Boží, život v Ježíši Kristu. Bůh stvořil lidstvo a zachránil je za to, že s Ním má skutečný vztah, a tento vztah nelze prosazovat.

Ne všichni jsou sjednoceni s Kristem

Bible nestírá rozdíl mezi věřícím a nevěřícím a neměli bychom to dělat ani my. Když říkáme, že všem lidem bylo odpuštěno, spaseni skrze Krista a smířeni s Bohem, znamená to, že i když všichni patříme Kristu, ne všichni s ním máme vztah. Zatímco Bůh smířil všechny lidi se sebou, ne všichni lidé toto usmíření přijali. Proto apoštol Pavel řekl: „Neboť Bůh byl v Kristu, smířil svět se sebou, nepočítal jim jejich hříchy a ustanovil mezi námi slovo smíření. Nyní jsme tedy Kristovými vyslanci, neboť Bůh skrze nás napomíná; proto nyní jménem Krista prosíme: Smiřte se s Bohem! (2. Korinťanům 5,19-20). Z tohoto důvodu lidi nesoudíme, ale informujeme je, že smíření s Bohem bylo uskutečněno skrze Krista a je k dispozici jako nabídka pro každého.

Naše starost by měla být živým svědectvím, sdílejícím pravdu Bible o povaze Boha - to je jeho myšlenky a soucit s námi - v našem prostředí. Učíme univerzální vládu Krista a naději na usmíření se všemi lidmi. Bible nám říká, jak Bůh touží po tom, aby všichni lidé přišli k Němu v pokání a přijali Jeho odpuštění - touha, kterou také cítíme.

Joseph Tkach