Světlo, Bůh a milost

Jako mladý teenager jsem seděl v kině, když síla vypadla. V temnotě se každou sekundu hlasitěji ozvalo šeptání publika. Všiml jsem si, jak jsem se podezíravě snažil hledat východ, jakmile někdo otevřel dveře ven. Do kina se ozvalo světlo a mumlání a mé podezřelé vyhledávání bylo rychle pryč.

Dokud nebudeme konfrontováni s temnotou, většina z nás považuje světlo za něco, co považujeme za samozřejmost. Neexistuje však nic, co by bez světla bylo vidět. Vidíme jen něco, když svítí místnost. Tam, kde to něco zasahuje do našich očí, stimuluje naše optické nervy a vytváří signál, který umožňuje rozpoznat náš mozek jako objekt v prostoru s určitým vzhledem, polohou a pohybem. Porozumění povaze světla bylo výzvou. Dřívější teorie nepostradatelně přijaly světlo jako částice, pak jako vlna. Dnes většina fyziků chápe světlo jako vlnovou částici. Všimněte si, co Einstein napsal: Zdá se, že někdy musíme použít jednu a někdy i jinou teorii, zatímco občas můžeme použít obě. Čelíme novému nepochopení. Máme dvě protichůdné představy o realitě. Nikdo z nich nemůže plně vysvětlit vzhled světla, ale společně.

Zajímavým aspektem povahy světla je, proč nad ním temnota nemá žádnou moc. Zatímco světlo rozptyluje temnotu, opak není pravdou. V Písmu hraje tento jev významnou roli ve vztahu k přirozenosti Boha (světlo) a zla (tmy nebo tmy). Všimněte si, co řekl apoštol Jan 1. Johannes 1,5-7 (HFA) napsal: Toto je poselství, které jsme slyšeli od Krista a které vám předáváme: Bůh je světlo. S ním není žádná tma. Takže když tvrdíme, že patříme Bohu a stále žijeme v temnotě hříchu, pak lžeme a svým životem odporujeme pravdě. Ale žijeme-li ve světle Božím, pak jsme také vzájemně spojeni. A krev, kterou za nás Jeho Syn Ježíš Kristus prolil, nás osvobozuje od veškeré viny.

Jak poznamenal Thomas F. Torrance ve své knize Trinitarian Faith, raný církevní vůdce Athanasius, v návaznosti na učení Jana a dalších raných apoštolů, použil metaforu světla a jeho vyzařování, aby mluvil o přirozenosti Boha jako oni. To nám bylo zjeveno skrze Ježíš Kristus: Jako světlo není nikdy bez svého vyzařování, tak Otec není nikdy bez svého Syna nebo bez svého slova. Navíc, jako jsou světlo a lesk jedno a nejsou si navzájem cizí, tak jsou i otec a syn jedno a nejsou si navzájem cizí, ale jedné a téže povahy. Jako Bůh je věčné světlo, tak i Syn Boží, jakožto věčné vyzařování, je Bohem sám o sobě věčným světlem, bez počátku a bez konce (str. 121).

Athanasius formuloval důležitou věc, kterou on a další církevní představitelé správně prezentovali v Nicejském vyznání víry: Ježíš Kristus sdílí s Otcem jedinou Boží podstatu (řecky = ousia). Kdyby tomu tak nebylo, nedávalo by smysl, když Ježíš řekl: „Kdo viděl mne, viděl i Otce“ (Jan 14,9). Jak uvádí Torrance, kdyby Ježíš nebyl soupodstatný (ousia) s Otcem (a tedy plně Bohem), neměli bychom plné zjevení Boha v Ježíši. Ale když Ježíš prohlásil, že je pravdivý, to zjevení, vidět ho znamená vidět otce, slyšet ho znamená slyšet otce takového, jaký je. Ježíš Kristus je Syn Otce v podstatě, tedy v esenciální realitě a přirozenosti. Torrance komentuje v „Trinitární víře“ na straně 119: Vztah Otec-Syn se plně a dokonale shoduje v jednotě Boha věčně vlastní a koexistující s Otcem a Synem. Bůh je Otec, stejně jako je věčně Otcem Syna, a stejně jako je Syn Bohem Božím, stejně jako je věčným Synem Otce. Mezi Otcem a Synem existuje dokonalá a věčná intimita, aniž by mezi nimi byla jakákoli „vzdálenost“ v bytí, čase nebo poznání.

Protože Otec a Syn jsou jedno ve své podstatě, jsou jedno i v konání (činu). Všimněte si, co o tom napsal Torrance v Křesťanské nauce o Bohu: Mezi Synem a Otcem existuje nepřetržitý vztah bytí a jednání a v Ježíši Kristu byl tento vztah jednou provždy ztělesněn v naší lidské existenci. Za zády Ježíše Krista tedy není žádný Bůh, pouze tento Bůh, jehož tvář vidíme ve tváři Pána Ježíše. Neexistuje žádný temný, nevyzpytatelný Bůh, žádné náhodné božstvo, o kterém bychom nic nevěděli, ale mohlo by se před ním jen třást, když naše špatné svědomí maluje tvrdé čáry na jeho důstojnosti.

Toto porozumění přirozenosti (podstatě) Boha, zjevené nám v Ježíši Kristu, sehrálo zásadní roli v procesu oficializace novozákonního kánonu. Žádná kniha nemohla být zařazena do Nového zákona, pokud nezachovala dokonalou jednotu Otce a Syna. Tato pravda a realita tedy sloužila jako klíčová interpretační (tj. hermeneutická) základní pravda, podle níž byl pro církev určován obsah Nového zákona. Pochopení toho, že Otec a Syn (včetně Ducha) jsou ve své podstatě a jednání jedno, nám pomáhá porozumět podstatě milosti. Milost není substance stvořená Bohem, aby stála mezi Bohem a člověkem, ale jak ji popisuje Torrance, je to „darování Boha nám v jeho vtěleného Syna, v němž jsou dar a dárce sami nerozlučně jedním Bohem“. velikost spásné Boží milosti je jedna osoba, Ježíš Kristus, neboť v něm, skrze něj az něho přichází spása.

Trojjediný Bůh, Věčné Světlo, je zdrojem veškerého „osvícení“, fyzického i duchovního. Otec, který povolal k existenci světlo, poslal svého Syna, aby byl světlem světa, a Otec a Syn posílají Ducha, aby přinesl osvícení všem lidem. Ačkoli Bůh „přebývá v nepřístupném světle“ (1. Tim. 6,16), zjevil se nám svým Duchem v „tváři“ svého vtěleného Syna, Ježíše Krista (srov. 2. Korinťanům 4,6). I když se musíme zpočátku obezřetně dívat, abychom „viděli“ toto ohromující světlo, ti, kteří ho přijmou, si brzy uvědomí, že temnota byla vyhnána široko daleko.

V teple světla,

Joseph Tkach
Prezident GRACE COMMUNION INTERNATIONAL

Povaha světla, Boha a milosti