Pospěšte si a počkejte!

Někdy, zdá se, čeká na nás nejtěžší část. Poté, co si myslíme, že víme, co potřebujeme, a myslíme si, že jsme na to připraveni, většina z nás zjistí, že čekání je téměř nesnesitelné. V našem západním světě, když sedíme v autě a posloucháme hudbu pět minut v restauraci rychlého občerstvení, můžeme být frustrovaní a netrpěliví. Představte si, jak to uvidí vaše prababička.

Pro křesťany je navíc čekání komplikováno skutečností, že věříme v Boha, a často se snažíme pochopit, proč věříme tomu, čemu věříme, že je potřebujeme a znovu a znovu modlil se a udělal všechno možné, nedostal.

Král Saul se znepokojil a znepokojoval, když čekal, až Samuel přijde obětovat bitvu (1. sobota 13,8). Vojáci začali být neklidní, někteří ho opustili a ve své frustraci ze zdánlivě nekonečného čekání nakonec přinesl oběť sám.Samozřejmě tehdy konečně dorazil Samuel. Tato událost vedla ke konci Saulovy dynastie (verše 13-14).

Jeden nebo druhý čas se většina z nás pravděpodobně cítila jako Saul. Věříme Bohu, ale nemůžeme pochopit, proč nezasahuje do našeho rozbouřeného moře. Čekáme a počkáme, věci se zdají být horší a horší, a konečně, čeká na to, co vydrží. Vím, že v minulosti jsem se někdy cítil takhle při prodeji našeho majetku v Pasadeně.

Bůh je však věrný a slibuje, že nás dostane skrze všechno, s čím se setkáváme v životě. Dokázal, že znovu a znovu. Někdy s námi chodí skrze utrpení a někdy - zřídka, zdá se, že ukončí to, co se zdá, že nikdy neskončí. Ať tak či onak, naše víra nás vyzývá, abychom jí věřili - věřili, že pro nás udělá, co je správné a dobré. Když se podíváme zpět, můžeme vidět pouze sílu, kterou jsme získali během dlouhé noci čekání, a uvědomíme si, že bolestivý zážitek může být skrytým požehnáním.

Přesto je neméně bídné vytrvat, když tím procházíme, a soucítíme se žalmistou, který napsal: „Moje duše je velmi znepokojena. Ach, Pane, jak dlouho!" (Žalm 6,4). Existuje důvod, proč stará verze krále Jakuba vykládala slovo „trpělivost“ jako „dlouhé utrpení“! Lukáš nám vypráví o dvou učednících, kteří byli zarmouceni na cestě do Emauz, protože se zdálo, že jejich čekání bylo marné a vše bylo ztraceno, protože Ježíš zemřel (Lukáš 2 Kor4,17). Ale přesně ve stejnou dobu šel po jejich boku vzkříšený Pán, do něhož vkládali všechny své naděje, a povzbuzoval je - jen si to neuvědomovali (v. 15-16). Občas se nám stane to samé.

Často nevidíme způsoby, jakými je Bůh s námi, stará se o nás, pomáhá nám, povzbuzuje nás – až po nějaké době. Teprve když s nimi Ježíš lámal chléb, „otevřely se jim oči, poznali ho a zmizel před nimi. A řekli si: Nehořelo v nás srdce naše, když k nám na cestě mluvil a otevíral nám Písmo?“ (v. 31-32).

Když věříme v Krista, nečekáme sami. Zůstává s námi každou temnou noc, dává nám sílu vydržet a světlo vidět, že všemu není konec. Ježíš nás ujišťuje, že nás nikdy nenechá samotné8,20).

Joseph Tkach

Pospěšte si a počkejte!