Duch svatý

Duch svatý je třetí osobou Božství a navždy vychází od Otce skrze Syna. Je to utěšitel zaslíbený Ježíšem Kristem, kterého Bůh poslal všem věřícím. Duch svatý v nás žije, spojuje nás s Otcem a Synem a proměňuje nás pokáním a posvěcením a neustálou obnovou nás připodobňuje ke Kristovu obrazu. Duch svatý je zdrojem inspirace a proroctví v Bibli a zdrojem jednoty a společenství v církvi. Dává duchovní dary pro dílo evangelia a je křesťanovým stálým průvodcem ke veškeré pravdě. (Jan 14,16; 15,26; Skutky apoštolů 2,417-19.38; Matouš 28,19; Jana 14,17-26; 1 Petr 1,2; titus 3,5; 2. Petr 1,21; 1. Korinťanům 12,13; 2. Korinťanům 13,13; 1. Korinťanům 12,1-11; Skutky 20,28:1; Jana 6,13)

Duch svatý je Bůh

Duch svatý, to je Bůh v práci - vytvářející, mluvící, transformující, žijící v nás, působící v nás. Ačkoli Duch svatý může tuto práci vykonávat bez našeho vědomí, je užitečné vědět více.

Duch svatý má vlastnosti Boha, je postaven na roveň Bohu a koná skutky, které koná pouze Bůh. Stejně jako Bůh je i Duch svatý – tak svatý, že urazit Ducha svatého je stejně těžkým hříchem jako pošlapat Božího Syna (Žid. 10,29). Rouhání Duchu svatému je jedním z neodpustitelných hříchů (Matouš 12,31). To naznačuje, že duch je ve své přirozenosti svatý, to znamená, že nejen vlastní udělenou svatost, jak tomu bylo v případě chrámu.

Stejně jako Bůh je i Duch svatý věčný (Žid 9,14). Stejně jako Bůh je Duch svatý všudypřítomný (Žalm 139,7-10). Stejně jako Bůh je i Duch svatý vševědoucí (1. Korinťanům 2,10-11; Jana 14,26). Duch svatý tvoří (Job 33,4; Žalm 104,30) a umožňuje zázraky (Matouš 12,28; Římanům 15:18-19) konající Boží dílo ve své službě. V několika biblických pasážích jsou Otec, Syn a Duch svatý označováni jako stejně božské. V pasáži o „darech Ducha“ Pavel staví vedle sebe „jednoho“ Ducha, „jednoho“ Pána a „jediného“ Boha (1 Kor. 1 Kor2,4-6). Dopis uzavírá třídílnou modlitební formulí (2Kor. 13,13). A Peter uvádí dopis s další třídílnou formulí (1. Petr 1,2). To není důkaz jednoty, ale podporuje ji.

Jednotu ještě silněji vyjadřuje křestní formule: „[Křtěte je] ve jménu [jednotného] Otce i Syna i Ducha svatého“ (Matouš 28,19). Ti tři mají jediné jméno, označení entity, bytosti.

Když něco dělá Duch svatý, dělá to Bůh. Když mluví Duch svatý, mluví Bůh. Když Ananiáš lhal Duchu svatému, lhal i Bohu (Sk 5,3-4). Jak říká Petr, Ananiáš lhal nejen Božímu zástupci, ale i samotnému Bohu. Člověk nemůže „lhát“ neosobní síle.

V jednu chvíli Pavel říká, že křesťané používají chrám Ducha svatého (1Ko 6,19), jinde, že jsme Božím chrámem (1. Korinťanům 3,16). Chrám je pro uctívání božské bytosti, nikoli neosobní síly. Když Pavel píše o „chrámu Ducha svatého“, nepřímo říká: Duch svatý je Bůh.

Také ve Skutcích 13,2 Duch svatý je postaven na roveň Bohu: „Ale když sloužili Pánu a postili se, Duch svatý řekl: Oddělte mě od Barnabáše a Saula pro dílo, k němuž jsem je povolal.“ Duch svatý zde mluví jako Bůh. Podobně říká, že Izraelci ho „zkoušeli a zkoušeli“ a že „ve svém hněvu jsem přísahal, že nepřijdou k mému odpočinku“ (Židům 3,7-11.).

Přesto – Duch svatý není jen alternativní jméno pro Boha. Duch svatý je něco jiného než Otec a Syn; B. ukázal při Ježíšově křtu (Matouš 3,16-17). Ty tři jsou různé, ale jedna.

Duch svatý koná Boží dílo v našich životech. Jsme „Boží děti“, tj. narození z Boha (Jan 1,12), což je ekvivalent „narozen z Ducha“ (Jan 3,5-6). Duch svatý je prostředníkem, díky kterému v nás Bůh přebývá (Efezským 2,22; 1. Johannes 3,24; 4,13). Duch svatý v nás přebývá (Římanům 8,11; 1. Korinťanům 3,16) - a protože v nás přebývá Duch, můžeme říci, že v nás přebývá Bůh.

Duch je osobní

Bible svěřuje osobní vlastnosti Duchu svatému.

• Duch žije (Římanům 8,11; 1. Korinťanům 3,16)
• Duch mluví (Sk 8,29; 10,19; 11,12; 21,11; 1. Timoteus 4,1; Hebrejci 3,7 atd.).
• Duch někdy používá osobní zájmeno „já“ (Sk 10,20; 13,2).
• S duchem lze mluvit, lze ho pokoušet, zarmucovat, hanit, rouhat se (Skutky 5, 3. 9; Efezským 4,30;
  Hebrejci 10,29; Matouš 12,31).
• Duch vede, zastupuje, volá, podněcuje (Římanům 8,14. 26; Akty 13,2; 20,28).

Römer 8,27 mluví o „smyslu mysli“. Přemýšlí a soudí – rozhodnutí se mu může „zalíbit“ (Sk 15,28). Mysl „ví“, mysl „přiděluje“ (1. Korinťanům 2,11; 12,11). To není neosobní síla.

Ježíš nazývá Ducha svatého – v řeckém jazyce Nového zákona – parakletos – to znamená utěšitel, obhájce, pomocník. „A já poprosím Otce a dá vám jiného Utěšitele, aby byl s vámi navěky: Ducha pravdy...“ (Jan 14,16-17). Jako Ježíš, tak učí Duch svatý, první Utěšitel učedníků, vydává svědectví, otevírá oči, vede a odhaluje pravdu (Jan 14,26; 15,26; 16,8 a 13-14). To jsou osobní role.

John používá mužskou formu parakletos; nebylo nutné dávat slovo do středního rodu. V Janovi 16,14 mužská osobní zájmena („on“) se také používají v řečtině ve spojení se skutečným středním slovem „duch“. Bylo by snadné přejít na střední zájmena („to“), ale John to nedělá. Duch může být mužský („on“). Gramatika je zde samozřejmě poměrně nepodstatná; důležité je, že Duch svatý má osobní vlastnosti. Není neutrální silou, ale inteligentním a božským pomocníkem, který v nás přebývá.

Duch ve Starém zákoně

Bible nemá vlastní kapitolu nebo knihu s názvem „Duch svatý“. Učíme se o Duchu trochu tady, trochu tam, kdekoli Písmo mluví o jeho působení. Ve Starém zákoně lze nalézt poměrně málo.

Duch se podílel na stvoření života a podílí se na jeho udržování (1. Mose 1,2; Práce 33,4; 34,14). Duch Boží naplnil Bezazel „veškerým řádem“ pro stavbu svatostánku (2. Mojžíš 31,3-5). Naplnil Mojžíše a přešel přes sedmdesát starších (4. Mose 11,25). Naplnil Joshuu moudrostí a dal Samsonovi a dalším vůdcům sílu nebo schopnost bojovat4,9; soudce [mezera]]6,34; 14,6).

Boží duch byl dán Saulovi a později zase vzat (1. Samuel 10,6; 16,14). Duch dal Davidovi plány chrámu8,12). Duch inspiroval proroky, aby mluvili (4. Mojžíš 24,2; 2. Samuel 2 3,2; 1 hod 12,19; 2 hod 15,1; 20,14; Ezechiel 11,5; Zachariáše 7,12; 2. Petr 1,21).

Také v Novém zákoně duch zmocnil lidi mluvit, např. Alžbětu, Zachariáše a Simeona (Lukáš 1,41. 67; 2,25-32). Jan Křtitel byl naplněn Duchem již od narození (Lk 1,15). Jeho nejdůležitějším činem bylo ohlášení příchodu Ježíše, který měl křtít lidi nejen vodou, ale „Duchem svatým a ohněm“ (Lk. 3,16).

Duch a Ježíš

Duch svatý vždy hrál důležitou roli v Ježíšově životě. Přinesl početí Ježíše (Matouš 1,20), sestoupil na něj, když byl pokřtěn (Matouš 3,16), vedl Ježíše na poušť (Luk 4,1) a pomazal ho za kazatele evangelia (Lk 4,18). Ježíš „Duchem Božím“ vyhání zlé duchy (Matouš 12,28). Skrze Ducha se obětoval jako oběť za hřích (Hebr 9,14), a stejným Duchem byl vzkříšen z mrtvých (Římanům 8,11).

Ježíš učil, že v dobách pronásledování bude Duch mluvit skrze učedníky (Matouš 10,19-20). Učil je křtít nové učedníky „ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého“ (Matouš 28,19). Bůh, jak slíbil, dá Ducha svatého všem, kdo ho prosí (Lk
11,13).

Ježíšovo nejdůležitější učení o Duchu svatém se nachází v Janově evangeliu. Nejprve se člověk musí „narodit z vody a z Ducha“ (Jan 3,5). Potřebuje duchovní znovuzrození, a to nemůže přijít od něho samého: je to dar od Boha. Ačkoli je Duch neviditelný, Duch Svatý činí v našich životech jasný rozdíl (verš 8).

Ježíš také učí: „Kdo žízní, ať přijde ke mně a pije. Kdo ve mne věří, z toho potečou proudy vody živé, jak praví Písmo“ (Jan 7-37). Jan na to hned navazuje výkladem: „A to řekl o Duchu, kterého mají přijmout ti, kdo v něho uvěřili...“ (v. 38). Duch svatý utišuje vnitřní žízeň. Dává nám vztah s Bohem, pro který jsme byli stvořeni. Tím, že přicházíme k Ježíši, přijímáme Ducha a Duch může naplnit náš život.

Neboť až do té doby, jak nám Jan říká, nebyl Duch vylit všeobecně: Duch „ještě nebyl; neboť Ježíš ještě nebyl oslaven“ (v. 39). Duch naplnil jednotlivé muže a ženy před Ježíšem, ale brzy měl přijít novým, mocnějším způsobem – o Letnicích. Duch je nyní vyléván kolektivně, nejen individuálně. Každý, kdo je „povolaný“ Bohem a je pokřtěn, ho přijímá (Sk 2,38-39.).

Ježíš slíbil, že jeho učedníci přijmou Ducha pravdy a že tento Duch v nich bude přebývat (Jan 1 Kor4,16-18). To je synonymum pro Ježíše, který přichází ke svým učedníkům (v. 18), protože je to duch Ježíšův i duch Otce – vyslaný Ježíšem i Otcem (Jan 15,26). Duch zpřístupňuje Ježíše všem a pokračuje v jeho díle.

Podle Ježíšova slova měl Duch „učedníky učit všemu“ a „připomínat jim všechno, co jsem vám řekl“ (Jan 14,26). Duch je učil věcem, kterým před Ježíšovým vzkříšením nemohli rozumět6,12-13.).

Duch vydává svědectví o Ježíši (Jan 15,26; 16,14). Nepropaguje sám sebe, ale vede lidi k Ježíši Kristu a k Otci. Nemluví „o sobě“, ale jen tak, jak chce Otec (Jan 16,13). A protože Duch může přebývat v milionech lidí, je pro nás ziskem, že Ježíš vystoupil do nebe a seslal nám Ducha (Jan 16:7).

Duch působí v evangelizaci; Vysvětluje světu o jeho hříchu, jeho vině, jeho potřebě spravedlnosti a jistém příchodu soudu (verše 8-10). Duch svatý odkazuje lidem na Ježíše jako na toho, kdo vykupuje veškerou vinu a je zdrojem spravedlnosti.

Duch a církev

Jan Křtitel prorokoval, že Ježíš bude křtít lidi „Duchem svatým“ (Marek 1,8). Stalo se tak po jeho vzkříšení v den Letnic, kdy Duch zázračně oživil učedníky (Sk 2). K zázraku patřilo také to, že lidé slyšeli učedníky mluvit cizími jazyky (v. 6). Podobné zázraky se staly několikrát, když Církev rostla a expandovala (Sk 10,44-46; 19,1-6). Lukas jako historik podává zprávy o neobvyklých i typických událostech. Nic nenasvědčuje tomu, že by se tyto zázraky staly všem novým věřícím.

Pavel říká, že všichni věřící jsou pokřtěni v jedno tělo Duchem svatým – církví (1. Korinťanům 12,13). Duch svatý je dán každému, kdo věří (Římanům 10,13; Galatským 3,14). S doprovodným zázrakem nebo bez něj jsou všichni věřící pokřtěni Duchem svatým. Není třeba hledat zázrak jako zvláštní, nápadný důkaz toho. Bible nevyžaduje, aby byl každý věřící požádán, aby byl pokřtěn Duchem svatým. Spíše vyzývá každého věřícího, aby byl neustále naplněn Duchem svatým (Efezským 5,18) - ochotně následovat vedení Ducha. Jedná se o trvalou povinnost, nikoli jednorázovou akci.

Namísto hledání zázraku bychom měli hledat Boha a nechat na Bohu, aby rozhodl, zda se zázrak stane, či nikoli. Pavel často nepopisuje Boží moc slovy jako zázraky, ale spíše slovy, která vyjadřují vnitřní sílu: naděje, láska, shovívavost a trpělivost, ochota sloužit, porozumění, schopnost trpět a odvaha při kázání (Římanům 15,13; 2. Korinťanům 12,9; Efezským 3,7 u. 16-17; Kolosané 1,11 a 28-29; 2. Timoteus 1,7-8.).

Kniha Skutků ukazuje, že Duch byl mocí za růstem Církve. Duch dal učedníkům sílu vydávat svědectví o Ježíši (Sk 1,8). V jejich kázání jim dal velkou sílu přesvědčování (Skutky apoštolů 4,8 & 31; 6,10). Dal své pokyny Filipovi a později ho uchvátil (Sk 8,29 a 39).

Byl to Duch, který povzbudil církev a postavil lidi, aby ji vedli (Sk 9,31;
20,28). Mluvil k Petrovi a k ​​církvi v Antiochii (Skutky apoštolů 10,19; 11,12; 13,2). Nařídil Agabovi, aby předpověděl hladomor, a Pavlovi, aby uvrhl kletbu (Sk 11,28; 13,9-11). Provázel Pavla a Barnabáše na jejich cestách (Skutky 13,4; 16,6-7) a pomáhal sněmu apoštolů v Jeruzalémě přijímat jeho rozhodnutí (Skutky 15,28). Poslal Pavla do Jeruzaléma a prorokoval, co se tam stane (Skutky 20,22:23-2; 1,11). Církev existovala a rostla jen proto, že ve věřících působil Duch.

Duch i věřící dnes

Bůh Duch svatý je hluboce zapojen do života dnešních věřících.

• Vede nás k pokání a dává nám nový život (Jan 16,8; 3,5-6.).
• Žije v nás, učí nás, vede nás (1. Korinťanům 2,10-13; Jana 14,16-17 a 26; Římanům 8,14). Vede nás Písmem, modlitbou a dalšími křesťany.
• Je to duch moudrosti, který nám pomáhá promýšlet nadcházející rozhodnutí s důvěrou, láskou a rozvahou (Efezským 1,17; 2. Timoteus 1,7).
• Duch „obřezává“ naše srdce, pečetí a posvěcuje nás a odděluje pro Boží záměr (Římanům 2,29; Efezským 1,14).
• Přináší do nás lásku a ovoce spravedlnosti (Řím 5,5; Efezským 5,9; Galatským 5,22-23.).
• Dává nás do církve a pomáhá nám poznat, že jsme Boží děti (1. Korinťanům 12,13; Římanům 8,14-16.).

Máme uctívat Boha „v Duchu Božím“ a směrovat svou mysl a úmysly k tomu, co Duch chce (Filipským 3,3; 2. Korinťanům 3,6; Římanům 7,6; 8,4-5). Snažíme se dělat, co chce (Galatským 6,8). Když jsme vedeni Duchem, dává nám život a pokoj (Římanům 8,6). Dává nám přístup k Otci (Efezským 2,18). Stojí při nás v našich slabostech, „zastupuje“ nás, to znamená, že se za nás přimlouvá u Otce (Řím. 8,26-27.).

Dává také duchovní dary, ty, které se kvalifikují pro vedoucí pozice v církvi (Efezským 4,11), na různé úřady (Římanům 12,6-8) a některé talenty pro mimořádné úkoly (1. Korinťanům 12,4-11). Nikdo nemá všechny dary současně a žádný dar není dán každému bez rozdílu (verše 28-30). Všechny dary, ať už duchovní nebo „přirozené“, mají být použity pro obecné dobro a sloužit celé církvi (1. Korinťanům 12,7; 14,12). Každý dárek je důležitý (1. Korinťanům 12,22-26.).

Stále máme jen „první ovoce“ Ducha, první příslib, který nám v budoucnu slibuje mnohem více (Římanům 8,23; 2. Korinťanům 1,22; 5,5; Efezským 1,13-14.).

Duch svatý je Bůh, který působí v našich životech. Všechno, co Bůh dělá, je děláno Duchem. Proto nás Pavel nabádá: „Jdeme-li v Duchu, choďme i v Duchu... Ducha svatého nezarmucujte... Ducha neuhášejte“ (Galatským 5,25; Efezským 4,30; 1. 5,19). Poslouchejme tedy pozorně, co duch říká. Když mluví, mluví Bůh.

Michael Morrison

Duch svatý