Můžete věřit Duchu svatému?

Jeden z našich starších mi nedávno řekl, že hlavním důvodem, proč byl pokřtěn před lety 20, je, že chtěl přijmout moc Ducha svatého, aby mohl překonat všechny své hříchy. Jeho úmysly byly dobré, ale jeho chápání bylo poněkud vadné (samozřejmě, nikdo nemá dokonalé porozumění, jsme spaseni Boží milostí, navzdory našim nedorozuměním).

Duch svatý není něco, co můžeme jednoduše „zapnout“, abychom dosáhli svých „překonatelných cílů“, jako jakýsi supercharger pro naši sílu vůle. Duch svatý je Bůh, je s námi a v nás, dává nám lásku, jistotu a blízké společenství, které nám Otec umožňuje v Kristu. Skrze Krista Otec nás učinil svými vlastními dětmi a Duch svatý nám dává duchovní smysl, abychom to poznali (Římanům 8,16). Duch svatý nám dává blízké společenství s Bohem skrze Krista, ale nepopírá naši schopnost hřešit. Stále budeme mít špatné touhy, špatné motivy, špatné myšlenky, nesprávná slova a činy. 

I když se člověk chce vzdát určitého zvyku, zjistíme, že to stále nedokážeme. Víme, že je to Boží vůle, abychom byli z tohoto problému osvobozeni, ale z nějakého důvodu se stále zdát bezmocní zbavit se svého vlivu nad námi.

Můžeme věřit, že Duch svatý skutečně působí v našich životech – zvláště když se zdá, že se ve skutečnosti nic neděje, protože nejsme příliš „dobří“ křesťané? Pokud stále bojujeme s hříchem, když se zdá, že se vůbec moc neměníme, docházíme k závěru, že jsme tak zlomení, že ani Bůh nemůže problém vyřešit?

Děti a mladiství

Když přijdeme ke Kristu ve víře, narodíme se znovu, stvořeni znovu Kristem. Jsme noví tvorové, noví lidé, děti v Kristu. Děti nemají žádnou sílu, nemají žádné dovednosti, nevyčistí se.

Jak oni vyrostou, oni získají nějaké dovednosti, a také začít si uvědomit, že tam je hodně oni nemohou dělat, který někdy vede k frustraci. Fidget s pastelkami a nůžkami a starosti, že se nedělá stejně jako dospělý. Ale záchvaty frustrace nepomohou - jen čas a cvičení pomůže.

To platí i pro náš duchovní život. Někdy mladí křesťané získají dramatickou moc, aby se vypořádali s drogovou závislostí nebo horkou náladou. Někdy jsou mladí křesťané okamžitým „pokladem“ pro církev. Poté, co se zdá, že křesťané mnohem častěji bojují se stejnými hříchy jako dříve, mají stejné povahy, stejné obavy a frustrace. Nejsou to duchovní obři.

Říká se, že Ježíš zvítězil nad hříchem, ale zdá se, jako by nás hřích stále měl ve své moci. Hříšná přirozenost v nás byla poražena, ale stále s námi zachází, jako bychom byli jeho zajatci. Ó, jací jsme ubozí lidé! Kdo nás zachrání před hříchem a smrtí? Ježíš samozřejmě (Římanům 7,24-25). Už vyhrál - a díky tomu vyhrál i naši výhru.

Úplné vítězství ale ještě nevidíme. Ještě nevidíme Jeho moc nad smrtí, ani nevidíme úplný konec hříchu v našich životech. Jako Hebrejci 2,8 říká, že ještě nevidíme všechny věci hotové pod nohama. Co děláme – důvěřujeme Ježíši. Věříme jeho slovu, že dosáhl vítězství, a věříme jeho slovu, že vítězíme i v něm.

I když víme, že jsme v Kristu čistí a čistí, chtěli bychom vidět pokrok v překonávání našich osobních hříchů. Tento proces se občas může zdát strašně pomalý, ale můžeme věřit Bohu, že dělá to, co slíbil - v nás i v jiných. Koneckonců, není to naše práce. Je to jeho agenda, ne naše. Pokud se podřídíme Bohu, musíme být ochotni na něj čekat. Musíme být ochotni Mu věřit, aby v nás vykonával svou práci cestou a rychlostí, kterou považuje za vhodnou.
Adolescenti si často myslí, že vědí víc než jejich otec. Tvrdí, že vědí, o čem je život, a že všechno zvládnou docela dobře sami (samozřejmě ne všichni adolescenti takoví jsou, ale stereotyp je založen na nějakých důkazech).

My křesťané můžeme někdy myslet způsobem, který připomíná dospívání. Můžeme si začít myslet, že duchovní „dospívání“ je založeno na správném chování, což nás vede k myšlence, že naše postavení před Bohem závisí na tom, jak dobře se chováme. Když se chováme slušně, můžeme projevit tendenci dívat se svrchu na ostatní lidi, kteří nejsou tak šťastní jako my. Pokud se nebudeme chovat tak dobře, můžeme upadnout do zoufalství a deprese a věřit, že nás Bůh opustil.

Ale Bůh po nás nežádá, abychom se před ním stali spravedlivými; žádá nás, abychom důvěřovali jemu, Tomu, kdo ospravedlňuje bezbožné (Řím 4,5), který nás miluje a zachraňuje pro Krista.
Jak dospíváme v Kristu, spoléháme pevněji na Boží lásku, která se nám svrchovaným způsobem zjevuje v Kristu (1. Johannes 4,9). Když v něm odpočíváme, těšíme se na den odhalený ve Zjevení 21,4 Je popsáno: „A Bůh setře každou slzu z jejich očí a smrti již nebude, ani nebude více truchlení, ani křiku ani bolesti; neboť první je minulostí."

Dokonalost!

Až ten den přijde, řekl Pavel, budeme v okamžiku změněni. Budeme nesmrtelní, nesmrtelní, neúplatní (1. Korinťanům 15,52-53). Bůh vykupuje vnitřního člověka, nejen toho vnějšího. Mění naše nejvnitřnější bytí, ze slabosti a pomíjivosti ke slávě a hlavně k bezhříšnosti. Za zvuku poslední trubky se v mžiku proměníme. Naše těla jsou vykoupena (Římanům 8,23), ale více než to, nakonec sami uvidíme, jak nás Bůh stvořil v Kristu (1. Johannes 3,2). Potom uvidíme ve vší jasnosti dosud neviditelnou realitu, kterou Bůh učinil skutečností v Kristu.

Skrze Krista byla naše přirozenost starého hříchu přemožena a zničena. Je skutečně mrtvá. „Neboť jste zemřeli,“ říká Pavel, „a váš život je skryt s Kristem v Bohu“ (Koloským 3,3). Hřích, který nás „tak snadno chytá do pasti“ a který se „snažíme odhodit“ (Židům 1 Kor2,1) není součástí nového člověka, kterým jsme v Kristu podle Boží vůle. V Kristu máme nový život. Při příchodu Krista se nakonec uvidíme tak, jak nás Otec stvořil v Kristu. Uvidíme sami sebe takové, jací skutečně jsme, dokonalé v Kristu, který je naším skutečným životem (Koloským 3,3-4). Z tohoto důvodu, protože jsme již zemřeli a vstali s Kristem, „zabíjíme“ (verš 5), co je v nás pozemské.

Satana a hřích a smrt překonáváme jediným způsobem – skrze krev Beránkovu (Zjevení 1 Kor2,11). Vítězstvím Ježíše Krista vyhraného na kříži máme vítězství nad hříchem a smrtí, nikoli skrze naše boje proti hříchu. Náš boj proti hříchu je výrazem toho, že jsme v Kristu, že už nejsme nepřátelé Boha, ale jeho přátelé, skrze Ducha svatého ve společenství s ním, který v nás působí, abychom chtěli i činili pro Boží dobré potěšení (Filipané 2,13).

Náš boj proti hříchu není důvodem naší spravedlnosti v Kristu. Neprodukuje svatost. Boží láska a dobrota k nám v Kristu je důvodem, jediným důvodem naší spravedlnosti. Jsme ospravedlněni, vykoupeni Bohem skrze Krista ze všeho hříchu a bezbožnosti, protože Bůh je plný lásky a milosti – a pro žádný jiný důvod. Náš boj proti hříchu je produktem nového a spravedlivého já, které nám bylo dáno skrze Krista, nikoli jeho příčinou. Kristus za nás zemřel, když jsme byli ještě hříšníci (Římanům 5,8).

Nenávidíme hřích, bojujeme proti hříchu, chceme se vyhnout bolesti a utrpení, které hřích způsobuje nám i druhým, protože Bůh nás oživil v Kristu a Duch svatý v nás působí. Protože jsme v Kristu, bojujeme proti hříchu, který nás „tak snadno polapí“ (Žd 12,1). Vítězství však nedosáhneme vlastním úsilím, dokonce ani naším vlastním úsilím podporovaným Duchem svatým. Vítězství získáváme skrze Kristovu krev, skrze jeho smrt a vzkříšení jako vtěleného Syna Božího, Boha v těle pro nás.

Bůh v Kristu již učinil vše potřebné pro naši spásu a již nám dal vše, co potřebujeme k životu a zbožnosti, jednoduše tím, že nás povolal, abychom ho poznali v Kristu. Udělal to jen proto, že je tak úžasně dobrý (2. Petr 1:2-3).

Kniha Zjevení nám říká, že přijde čas, kdy už nebude žádné další křik a žádné slzy, žádný zármutek a žádná další bolest - a to znamená, že nebude více hříchu, protože je to hřích, utrpení způsobilo. Náhle, v krátkém okamžiku, skončí temnota a hřích už nás nebude schopen svádět k přemýšlení, že jsme stále jeho vězni. Naše pravá svoboda, náš nový život v Kristu, bude věčně zářit s ním v celé jeho slávě. Mezitím důvěřujeme slovu jeho slibu - a to je něco, na co stojí za to myslet.

Joseph Tkach