Audio
Boží milost
Boží milost je nezasloužená přízeň, kterou je Bůh ochoten dát celému stvoření. V nejširším slova smyslu je Boží milost vyjádřena v každém aktu božského sebezjevení. Díky milosti je člověk a celý kosmos skrze Ježíše Krista vykoupen z hříchu a smrti a díky milosti člověk získává moc poznat a milovat Boha a Ježíše Krista a vstoupit do radosti věčné spásy v Božím království. (Kolosanům 1,20; 1. Johannes 2,1-2; Římanům 8,19-21; 3,24; 5,215-17.21; John 1,12; Efezským 2,8-9; titus 3,7)
milost
„Je-li spravedlnost podle zákona, pak Kristus zemřel nadarmo,“ napsal Pavel v Galatským 2,21. Jedinou alternativou, říká ve stejném verši, je „milost Boží“. Jsme spaseni milostí, ne dodržováním zákona.
To jsou alternativy, které nelze kombinovat. Nejsme spaseni milostí a skutky, ale pouze milostí. Pavel jasně říká, že si musíme vybrat jedno nebo druhé. Vybrat si obojí není možné (Římanům 11,6). „Neboť jestliže dědictví bylo ze zákona, nebylo ze slibu; Ale Bůh to dal Abrahamovi slibem (Galatským 3,18). Spasení nezávisí na zákoně, ale na Boží milosti.
„Neboť jen kdyby existoval zákon, který by mohl dát život, spravedlnost by skutečně vzešla ze zákona“ (v. 21). Kdyby existoval nějaký způsob, jak získat věčný život dodržováním přikázání, pak by nás Bůh zachránil skrze zákon. Ale to nebylo možné. Zákon nemůže nikoho zachránit.
Bůh chce, abychom se chovali slušně. Chce, abychom milovali druhé a tím naplňovali zákon. Ale nechce, abychom si mysleli, že naše skutky jsou někdy důvodem pro naši spásu. Jeho poskytování milosti znamená, že vždy věděl, že nikdy nebudeme „dost dobří“, přestože se snažíme sebevíc. Kdyby naše díla přispěla ke spáse, měli bychom se čím chlubit. Ale Bůh navrhl svůj plán spasení, abychom si nemohli nárokovat zásluhy za své spasení (Efezským 2,8-9). Nikdy nemůžeme tvrdit, že si něco zasloužíme. Nikdy nemůžeme tvrdit, že nám Bůh něco dluží.
To se dotýká jádra křesťanské víry a činí křesťanství jedinečným. Jiná náboženství tvrdí, že lidé mohou být dost dobří, pokud se dostatečně snaží. Křesťanství říká, že prostě nemůžeme být dost dobří. Potřebujeme milost.
Sami nikdy nebudeme dost dobří, a proto ostatní náboženství nikdy nebudou dost dobří. Jediný způsob, jak být spasen, je Boží milost. Nikdy si nemůžeme zasloužit žít věčně, takže jediný způsob, jak můžeme získat věčný život, je, že nám Bůh dá něco, co si nezasloužíme. To je to, na co Pavel naráží, když používá slovo milost. Spasení je dar od Boha, něco, co bychom si nikdy nemohli zasloužit – ani dodržováním přikázání po tisíce let.
Ježíš a milost
„Zákon byl dán skrze Mojžíše,“ píše Jan a pokračuje: „Milost a pravda se staly skrze Ježíše Krista“ (Jan 1,17). Jan viděl kontrast mezi zákonem a milostí, mezi tím, co děláme, a tím, co je nám dáno.
Přesto Ježíš slovo milost nepoužil. Ale celý jeho život byl příkladem milosti a jeho podobenství ilustrují milost. Někdy používal slovo milosrdenství k popisu toho, co nám Bůh dává. "Blahoslavení milosrdní," řekl, "neboť oni dojdou milosrdenství" (Matouš 5,7). Tímto prohlášením naznačil, že všichni potřebujeme milost. A zmínil, že bychom v tomto ohledu měli být jako Bůh. Pokud si vážíme milosti, prokážeme ji druhým lidem.
Později, když se Ježíše ptali, proč se stýkal s notoricky známými hříšníky, řekl lidem: „Ale jděte a naučte se, co to znamená: ‚Miluji milosrdenství, a ne oběti‘“ (Matouš 9,13, citát z Ozeáše 6,6). Bůh se více zajímá o to, abychom projevovali milosrdenství, než aby byli perfekcionisté v dodržování přikázání.
Nechceme, aby lidé hřešili. Ale protože přestupky jsou nevyhnutelné, milosrdenství je naprosto nezbytné. To platí pro naše vztahy mezi sebou a také pro náš vztah s Bohem. Bůh chce, abychom rozpoznali svou potřebu milosrdenství a také abychom projevovali milosrdenství druhým lidem. Ježíš v tom dal příklad, když jedl s výběrčími daní a mluvil s hříšníky – svým chováním ukázal, že Bůh touží po společenství s námi všemi. Aby mohl mít toto společenství, nesl všechny naše hříchy a odpustil nám.
Ježíš vyprávěl podobenství o dvou dlužnících, z nichž jeden dlužil obrovskou částku a druhý mnohem menší částku. Pán odpustil sluhovi, který mu hodně dlužil, ale ten sluha nedokázal odpustit spolusluhovi, který mu dlužil méně. Mistr se rozhněval a řekl: „Neměl ses nad svým spoluslužebníkem smilovat, jako jsem se smiloval já nad tebou?“ (Matouš 18,33).
Poučení z tohoto podobenství: Každý z nás by se měl považovat za prvního služebníka, kterému bude odpuštěna ohromná částka. Všichni jsme daleko zaostali za požadavky zákona, a tak nám Bůh prokazuje milosrdenství – a chce, abychom projevili milosrdenství jako výsledek. Samozřejmě, jak v oblasti milosrdenství, tak v oblasti zákona naše skutky zaostávají za očekáváním, proto musíme i nadále důvěřovat Božímu milosrdenství.
Podobenství o milosrdném Samaritánovi končí výzvou k milosrdenství (Lk 10,37). Celník, který prosil o milost, byl ten, kdo stál před Bohem ospravedlněn (Lk 1 Kor8,13-14). Marnotratný syn, který promrhal své bohatství a pak se vrátil domů, byl adoptován, aniž by udělal cokoliv, čím by si to „zasloužil“ (Lukáš 15,20). Ani vdova Nain, ani její syn neudělali nic, čím by si zasloužili vzkříšení; Ježíš to udělal jednoduše ze soucitu (Lukáš 7,11-15.).
Milost našeho Pána Ježíše Krista
Ježíšovy zázraky měly uspokojit dočasné potřeby. Lidé, kteří jedli bochníky chleba a ryby, opět vyhladověli. Syn, který byl vychován, nakonec zemřel. Ale milost Ježíše Krista přichází k nám všem skrze nejvyšší skutek Boží milosti: Jeho obětní smrt na kříži. Tímto způsobem se Ježíš za nás vydal – s věčnými, spíše než dočasnými následky.
Jak řekl Petr: „Spíše věříme, že jsme spaseni milostí Pána Ježíše“ (Skutky 1 Kor5,11). Evangelium je poselstvím o Boží milosti (Skutky 1 Kor4,3; 20,24. 32). Jsme učiněni milostí „skrze vykoupení skrze Ježíše Krista“ (Římanům 3,24) oprávněné. Boží milost je spojena s Ježíšovou obětí na kříži. Ježíš zemřel za nás, za naše hříchy, a my jsme spaseni kvůli tomu, co udělal na kříži (verš 25). Máme vykoupení skrze jeho krev (Efezským 1,7).
Ale Boží milost jde dál než k odpuštění. Lukáš nám říká, že Boží milost byla s učedníky, když kázali evangelium (Skutky 4,33). Bůh jim dal přízeň tím, že jim poskytl pomoc, kterou si nezasloužili. Ale nedělají lidští otcové totéž? Nejen, že dáváme našim dětem, když neudělaly nic, čím by si to zasloužily, ale také jim dáváme dárky, které si nemohly zasloužit. To je součástí lásky a odráží to přirozenost Boha. Milost je štědrost.
Když členové církve v Antiochii vyslali Pavla a Barnabáše na misionářskou cestu, pověřili je Boží milosti (Skutky 14,26; 15,40). Jinými slovy, svěřili je do Boží péče a věřili, že Bůh se o cestující postará a že jim dá, co potřebují. To je součástí jeho milosti.
Duchovní dary jsou také dílem milosti. „Máme různé dary,“ píše Pavel, „podle milosti, která nám byla dána“ (Římanům 12,6). „Milost byla dána každému z nás podle míry daru Kristova“ (Efezským 4,7). „A služte si navzájem, každý s darem, který dostal, jako dobří správci rozmanitých Božích milostí“ (1. Petr 4,10).
Pavel děkoval Bohu za duchovní dary, kterými bohatě obdařil věřící (1. Korinťanům 1,4-5). Byl si jistý, že mezi nimi bude hojná Boží milost a umožní jim, aby se dokonce rozmnožili v každém dobrém díle (2. Korinťanům 9,8).
Každý dobrý dar je darem od Boha, spíše výsledkem milosti než něčím, co si zasloužíme. Proto bychom měli být vděční za ta nejjednodušší požehnání, za zpěv ptáků, vůni květin a smích dětí. I život je luxus sám o sobě, nikoli nutnost.
Pavlova vlastní služba mu byla dána milostí (Římanům 1,5; 15,15; 1. Korinťanům 3,10; Galatským 2,9; Efezským 3,7). Všechno, co dělal, chtěl dělat podle milosti Boží (2. Korinťanům 1,12). Jeho síla a schopnosti byly darem milosti (2. Korinťanům 12,9). Pokud Bůh mohl zachránit a použít nejhorší z hříšníků (tak se popsal Pavel), jistě může také odpustit a použít každého z nás. Nic nás nemůže oddělit od jeho lásky, od jeho touhy dávat nám dary.
Naše odpověď na milost
Jak bychom měli reagovat na Boží milost? S grácií, samozřejmě. Měli bychom být milosrdní, jako je Bůh plný milosrdenství (Lukáš 6,36). Máme odpouštět druhým stejně, jako nám bylo odpuštěno. Máme sloužit druhým tak, jak nám bylo obslouženo. K druhým bychom měli být laskaví tím, že jim ukážeme shovívavost a laskavost.
Naše slova by měla být plná milosti (Koloským 4,6). Máme být laskaví a laskaví, odpouštějící a dávající v manželství, v podnikání, v práci, v kostele, k přátelům, rodině a cizím lidem.
Pavel také popsal finanční štědrost jako dílo milosti: „Ale my vám, bratři, oznamujeme milost Boží, která byla dána církvím v Makedonii. Neboť jejich radost byla neobyčejně veliká, když byli zkoušeni mnoha útrapami, a přestože byli velmi chudí, dávali hojně ve vší prostotě. Neboť, jak nejlépe dovedou, svědčím a oni ochotně vydali i nad své síly“ (2. Korinťanům 8,1-3). Dostali hodně a následně byli připraveni hodně dát.
Dávání je aktem milosti (v. 6) a štědrosti – ať už jde o peníze, čas, úctu nebo něco jiného – a je to pro nás vhodný způsob, jak odpovědět na milost Ježíše Krista, který dal sám sebe za to, že nám dal, že jsme může být bohatě požehnán (v. 9).
Joseph Tkach
