Audio
Království Boží (část 3)
V souvislosti s touto sérií jsme prozkoumali, jak je Ježíš ústředním bodem Božího království a jak je v současnosti přítomen. V této části uvidíme, jak to dává věřícím zdroj velké naděje.
Podívejme se na povzbuzující slova Pavla v Římanech:
Jsem totiž přesvědčen, že tato doba utrpení neváží slávu, která má být v nás zjevena. [...] Stvoření je podřízeno pomíjivosti – bez své vůle, ale skrze toho, kdo ji podrobil – ale naději; neboť i stvoření bude vysvobozeno z otroctví pomíjivosti ke slavné svobodě dětí Božích. [...] Protože jsme spaseni, ale v naději. Viděná naděje však není naděje; protože jak můžeš doufat v to, co vidíš? Když však doufáme v to, co nevidíme, čekáme na to trpělivě (Římanům 8:18; 20-21; 24-25).
Jinde napsal John následující:
Drazí, jsme již Božími dětmi, ale ještě nebylo zjeveno, čím budeme. Ale víme, že až to bude odhaleno, budeme jako oni; protože ho uvidíme takového, jaký je. A každý, kdo v něj má takovou naději, se očišťuje tak, jako je čistý on (1. Jan 3:2-3).
Poselství o Božím království je ze své podstaty poselstvím naděje; jak z hlediska nás samých, tak z hlediska Božího stvoření jako celku. Naštěstí bolest, utrpení a hrůza, kterou procházíme v tomto současném zlém světě, skončí. Zlo nebude mít v království Božím budoucnost (Zjevení 21:4). Sám Ježíš Kristus stojí nejen na prvním, ale i na posledním slově. Nebo jak říkáme hovorově: On má poslední slovo. Nemusíme se tedy bát, jak to všechno skončí. Zname to. Můžeme na tom stavět. Bůh vše napraví a všichni, kdo jsou ochotni dar pokorně přijmout, jej jednou poznají a zažijí. Jak říkáme, vše je zabaleno. Nové nebe a nová země přijde s Ježíšem Kristem jako vzkříšeným Stvořitelem, Pánem a Spasitelem. Původní Boží cíle budou splněny. Jeho sláva naplní celý svět jeho světlem, životem, láskou a dokonalou dobrotou.
A budeme ospravedlněni, nebo považováni za spravedliví, a nebudeme blázni, abychom stavěli a žili z této naděje. Můžeme již z toho částečně těžit tím, že žijeme naše životy v naději, že Kristovo vítězství nad celým zlem a jeho mocí vše znovu proměnit. Když jedeme podle naděje na nepopiratelný příchod Božího království ve všech jeho plnostech, ovlivňuje to náš každodenní život, náš osobní i náš sociální étos. Ovlivňuje to, jak se vypořádáváme s protivenstvím, pokušením, utrpením a dokonce i pronásledováním kvůli naší naději na živého Boha. Naše naděje nás bude inspirovat k tomu, abychom nesli další, aby se i oni živili nadějí, která se k nám nevrátí, nýbrž do čisté Boží práce. Ježíšovo evangelium tedy není jen poselstvím, které oznamuje, nýbrž zjevením toho, kým je, a toho, čeho dosáhl, a kdo doufáme, že ve svém panování, v jeho království, dosáhne svého konečného cíle. Plnohodnotné evangelium zahrnuje zmínku o Ježíšově nepopiratelném návratu a dokončení jeho království.
Naděje, ale žádná předvídatelnost
Taková naděje na přicházející Boží království však neznamená, že můžeme předpovídat cestu k jistému a dokonalému konci. Jak Bůh ovlivní tento konec světa, je do značné míry nepředvídatelné. To proto, že moudrost Všemohoucího daleko přesahuje naši. Pokud se ze svého velkého milosrdenství rozhodne něco udělat, ať už je to cokoliv, bere to všechno v úvahu z hlediska času a prostoru. To snad nemůžeme pochopit. Bůh nám to nemohl vysvětlit, i kdyby chtěl. Ale je také pravda, že nepotřebujeme žádné další vysvětlení kromě toho, co se odráží ve slovech a skutcích Ježíše Krista. Zůstává stejný včera, dnes i navěky (Židům 13:8).
Bůh působí dnes stejně, jak bylo zjeveno v povaze Ježíše. Jednoho dne to uvidíme jasně při zpětném pohledu. Vše, co Všemohoucí splývá s tím, co slyšíme a vidíme o pozemském životě Ježíše. Jednoho dne se podíváme zpět a řekneme: Ó ano, teď si uvědomuji, že když to trojjediný Bůh udělal, tak jednal podle své povahy. Jeho práce jednoznačně odráží rukopis Ježíše ve všech jeho aspektech. Měla jsem to vědět. Mohl jsem si to představit. Mohl jsem to odhadnout. To je pro Ježíše velmi typické; vede vše od smrti až po vzkříšení a vzestup.
Dokonce i v pozemském životě Ježíše bylo to, co dělal a říkal, nepředvídatelné pro ty, s nimiž byl spojen. Pro učedníky bylo těžké držet s ním krok. I když je nám dovoleno soudit zpětně, Ježíšova vláda je stále v plném proudu, a tak nám naše retrospektiva neumožňuje plánovat dopředu (a nepotřebujeme to). Můžeme si však být jisti, že Bůh ve své podstatě jako trojjediný Bůh bude odpovídat jeho charakteru svaté lásky.
Může být také dobré si uvědomit, že zlo je zcela nepředvídatelné, rozmarné a nedodržuje žádná pravidla. To je alespoň částečně to, co tvoří. A tak naše zkušenost, kterou máme v tomto pozemském věku, který se blíží ke svému konci, nese právě takové rysy, pokud je zlo charakterizováno určitou udržitelností. Bůh však působí proti chaotickým a vrtošivým nebezpečím zla a nakonec mu je dává do služby - takřka jako druh nucené práce. Všemohoucí totiž umožňuje pouze to, co lze ponechat vykoupení, protože nakonec díky vytvoření nového nebe a nové země bude díky Kristově moci vzkříšení, která zvítězí nad smrtí, všechno podléhat jeho vládě.
Naše naděje je založena na povaze Boha, na dobru, které sleduje, ne na tom, že dokážeme předvídat, jak a kdy bude jednat. Je to Kristovo vlastní vítězství, slibné vykoupení, které dává těm, kdo věří v budoucí Boží království a doufají v něj, trpělivost, trpělivost a stálost spojenou s mírem. Konec není snadné mít a není ani v našich rukou. Je za nás držena v Kristu, a tak se v tomto současném věku, který se blíží ke svému konci, nemusíme obávat. Ano, někdy jsme smutní, ale ne bez naděje. Ano, někdy trpíme, ale v důvěřivé naději, že náš všemohoucí Bůh na vše dohlédne a nedovolí, aby se stalo něco, co nelze zcela ponechat spasení. Vykoupení lze v podstatě již nyní zažít v podobě a díle Ježíše Krista. Všechny slzy budou setřeny (Zjevení 7:17; 21:4).
Království je Boží dar a jeho dílo
Čteme-li Nový zákon a souběžně s ním i Starý zákon, který k němu vede, je jasné, že Boží království je jeho vlastní, jeho dar a jeho úspěch – ne naše! Abraham čekal na město, jehož stavitelem a tvůrcem je Bůh (Židům 11:10). Patří především vtělenému, věčnému Synu Božímu. Ježíš je považuje za mé království (Jan 18:36). Hovoří o tom jako o svém díle, svém úspěchu. On to přináší; drží to. Když se vrátí, plně dokončí své dílo vykoupení. Jak by to mohlo být jinak, když je králem a jeho dílo dává království jeho podstatu, jeho smysl, jeho realitu! Království je Boží dílo a jeho dar lidstvu. Přirozeně lze dar pouze přijmout. Příjemce to nemůže ani vydělat, ani vyrobit. Jaká je tedy naše část? I tento výběr slov působí poněkud odvážně. Nemáme žádný podíl na tom, aby se království Boží stalo skutečností. Ale je nám skutečně dáno; rozjímáme o jeho království a i nyní, když žijeme v naději na jeho dovršení, zakoušíme něco z ovoce Kristova panství. Nikde v Novém zákoně se však neříká, že budujeme království, vytváříme je nebo rodíme. Bohužel v některých kruzích křesťanské víry je takové znění stále oblíbenější. Taková dezinterpretace je znepokojivě zavádějící. Boží království není to, co děláme. Nepomáháme Všemohoucímu realizovat jeho dokonalé království kousek po kousku. Nejsme to však my, kdo vkládá jeho naději do akce nebo realizuje jeho sen!
Pokud přimějete lidi udělat něco pro Boha tím, že jim naznačíte, že je na nás závislý, pak se taková motivace po krátké době obvykle vyčerpá a často vede k syndromu vyhoření nebo ke zklamání. Ale nejškodlivějším a nejnebezpečnějším aspektem takového zobrazení Krista a jeho království je to, že zcela obrací Boží vztah s námi. Všemohoucí je tedy považován za závislého na nás. Implikace, že nemůže být věrnější než my, pak rezonuje tajně. Stáváme se hlavními aktéry realizace Božího ideálu. Potom jednoduše umožňuje své království a poté nám pomáhá, jak nejlépe umí, a pokud to naše vlastní úsilí umožňuje uskutečnit. Podle této karikatury neexistuje žádná skutečná svrchovanost ani milost Bohu. Může to vést pouze k spravedlivosti, která vzbuzuje pýchu, nebo ke zklamání nebo dokonce k možnému opuštění křesťanské víry.
Království Boží nesmí být nikdy zobrazováno jako projekt nebo dílo člověka, bez ohledu na to, která motivace nebo etické přesvědčení může někoho přimět k tomu, aby tak učinil. Takový zavádějící přístup zkresluje povahu našeho vztahu s Bohem a zkresluje rozsah Kristova dokončeného díla. Neboť jestliže Bůh nemůže být věrnější než my, neexistuje opravdová žádná vykupující milost. Nemůžeme se vrátit do formy sebezáchrany; protože v tom není žádná naděje.
od dr. Gary Deddo
