Co je to církev?

Církev, tělo Kristovo, je společenstvím všech, kteří věří v Ježíše Krista a v nichž přebývá Duch svatý. Církev je pověřena kázáním evangelia, vyučováním všemu, co Kristus přikázal pokřtít a pást stádo. Při naplňování tohoto pověření církev vedená Duchem svatým bere Bibli jako vodítko a neustále se orientuje na Ježíše Krista, svou živou hlavu (1. Korinťanům 12,13; Římanům 8,9; Matouš 28,19-20; Kolosané 1,18; Efezským 1,22).

Kostel jako posvátné shromáždění

„...církev není vytvořena shromážděním lidí, kteří sdílejí stejné názory, ale božským shromážděním [shromážděním]...“ (Barth, 1958:136). Podle moderního názoru se o církvi mluví, když se lidé podobného přesvědčení setkávají k uctívání a vyučování. To však není striktně biblická perspektiva.

Kristus řekl, že postaví svou církev a že brány pekla ji nepřemohou6,16-18). Není to církev lidí, ale je to církev Kristova, „církev živého Boha“ (1. Timoteus 3,15) a místní kostely jsou „kostely Kristovy“ (Římanům 1 Kor6,16).

Církev tedy plní božský účel. Boží vůlí je, abychom „neopouštěli svá shromáždění, jak jsou někteří zvyklí“ (Židům 10,25). Církev není volitelná, jak by si někteří mohli myslet; Božím přáním je, aby se křesťané shromáždili.

Řecký termín pro církev, který také odpovídá hebrejským jménům pro shromáždění, je ekklesia, a odkazuje se na skupinu lidí volala pro účel. Bůh se vždy podílel na vytváření společenství věřících. Bůh shromažďuje lidi v církvi.

V Novém zákoně se slova církev nebo církve používají k označení domácích církví, jak bychom je dnes nazvali (Římanům 16,5; 1. Korinťanům 16,19; Filipským 2), městské kostely (Římanům 16,23; 2. Korinťanům 1,1; 2. Thessalonians 1,1), Kostely, které pokrývají celou oblast (Skutky apoštolů 9,31; 1. Korinťanům 16,19; Galatským 1,2), a také popsat celé společenství věřících ve známém světě.Společenství a pospolitost

Církev znamená účast na společenství Otce, Syna a Ducha svatého. Křesťané jsou součástí společenství jeho syna (1. Korinťanům 1,9), Ducha svatého (Filipským 2,1) s otcem (1. Johannes 1,3) nazýváme tak, že když chodíme ve světle Kristově, můžeme „pociťovat mezi sebou společenství“ (1. Johannes 1,7). 

Ti, kdo přijímají Krista, se starají o to, aby „zachovali jednotu ducha ve svazku pokoje“ (Efezským 4,3). I když je mezi věřícími rozmanitost, jejich jednota je silnější než jakékoli rozdíly. Toto poselství je zdůrazněno jednou z nejdůležitějších metafor používaných pro církev: že církev je „tělem Kristovým“ (Římanům 1 Kor2,5; 1. Korinťanům 10,16; 12,17; Efezským 3,6; 5,30; Kolosané 1,18).

Původní učedníci pocházeli z různých prostředí a pravděpodobně se necítili přirozeně přitahováni ke společenství. Bůh povolává věřící ze všech oblastí života na duchovní soudržnost.

Věřící jsou „vzájemnými členy“ (1. Korinťanům 12,27; Římanům 12,5), a tato individualita nemusí ohrožovat naši jednotu, neboť „jsme všichni pokřtěni jedním Duchem v jedno tělo“ (1. Korinťanům 12,13).

Poslušní věřící však nezpůsobují rozdělení tím, že by se hašteřili a tvrdošíjně stáli za svým; spíše vzdávají čest každému údu, aby „nedošlo k rozdělení v těle“, ale aby „členové mohli pečovat jeden o druhého stejným způsobem“ (1. Korinťanům 12,25).

„Církev je...organismus, který sdílí stejný život – život Kristův – (Jinkins 2001:219).
Pavel také přirovnává církev k „příbytku Boha v Duchu“. Říká, že věřící jsou „spojeni“ ve struktuře, která „roste ve svatý chrám v Pánu“ (Efezským 2,19-22). Odkazuje v 1. Korinťanům 3,16 a 2. Korinťanům 6,16 také k myšlence, že církev je chrámem Božím. Podobně Petr přirovnává církev k „duchovnímu domu“, ve kterém věřící tvoří „královské kněžstvo, svatý lid“ (1. Petr 2,5.9) Rodina jako metafora církve

Od počátku byla Církev často označována a fungovala jako druh duchovní rodiny. Věřící jsou označováni jako „bratři“ a „sestry“ (Římanům 1 Kor6,1; 1. Korinťanům 7,15; 1. Timoteus 5,1-2; James 2,15).

Hřích nás odděluje od Božího záměru s námi a každý z nás se stává duchovně osamělým a bez otce. Boží touhou je „přivést domů osamělé“ (Žalm 68,7) přivést ty, kdo jsou duchovně odcizení, do společenství církve, která je „domácí Boží“ (Efezským 2,19).
V této „domácnosti [rodině] víry (Galatským 6,10), věřící mohou být živeni v bezpečném prostředí a proměňováni k obrazu Krista, protože Církev, která je také s Jeruzalémem (Město pokoje), je nahoře (viz také Zjevení 21,10) je přirovnáváno, „je matkou nás všech“ (Galatským 4,26).

Kristova nevěsta

Krásný biblický obraz hovoří o církvi jako o nevěstě Kristově. To je zmiňováno prostřednictvím symboliky v různých písmech, včetně Písně písní. Klíčovým bodem je Píseň písní 2,10-16, kde nevěstina milovaná říká, že její zima skončila a nyní nastal čas zpívání a radosti (viz také Židům 2,12), a také kde nevěsta říká: „Můj přítel je můj a já jsem jeho“ (sv. 2,16). Církev patří Kristu, jednotlivě i společně, a On patří církvi.

Kristus je Ženich, který „miloval církev a vydal se za ni“, aby „by to mohla být slavná církev, která nemá poskvrnu ani vrásky ani nic podobného“ (Efezským 5,27). Tento vztah, říká Pavel, „je velkým tajemstvím, ale já ho aplikuji na Krista a církev“ (Efezským 5,32).

Jan toto téma přebírá v knize Zjevení. Vítězný Kristus, Beránek Boží, se ožení s Nevěstou, Církví (Zjevení 19,6-9; 21,9-10) a společně hlásají slova života (Zjevení 21,17).

Existují další metafory a obrázky, které se používají k popisu kostela. Církev je stádo, které potřebuje pečující pastýře, kteří svou péči modelují podle Kristova příkladu (1. Petr 5,1-4); je to pole, kde jsou potřeba pracovníci k výsadbě a zalévání (1. Korinťanům 3,6-9); církev a její členové jsou jako ratolesti na vinném kmeni (Jan 15,5); kostel je jako olivovník (Řím 11,17-24.).

Jako odraz Božího království nyní i v budoucnu je církev jako hořčičné semínko vyrůstající do stromu, kde nebeští ptáci nacházejí útočiště3,18-19); a jako kvásek si razí cestu těstem světa (Lk 13,21), atd. Církev jako poslání

Od počátku Bůh povolal určité lidi, aby konali Jeho dílo na zemi. Poslal Abrahama, Mojžíše a proroky. Poslal Jana Křtitele, aby připravil cestu Ježíši Kristu. Potom poslal pro naši spásu samotného Krista. Poslal také svého Ducha svatého, aby založil svou církev jako nástroj evangelia. Církev je také vyslána do světa. Toto evangelijní dílo je základní a naplňuje Kristova slova, kterými poslal své následovníky do světa, aby pokračovali v díle, které započal (Jan 1 Kor7,18-21). To je význam „mise“: být poslán Bohem, aby dosáhl svého záměru.

Církev není konec a neměla by existovat jen sama pro sebe. To lze vidět v Novém zákoně, ve Skutcích apoštolů. V celé této knize bylo hlavní činností šíření evangelia prostřednictvím kázání a budování sborů (Sk 6,7; 9,31; 14,21; 18,1-11; 1. Korinťanům 3,6 atd.).

Pavel odkazuje na církve a konkrétní křesťany, kteří se účastní „společenství evangelia“ (Filipským 1,5). Bojujete s ním za evangelium (Efezským 4,3).
Byla to církev v Antiochii, která vyslala Pavla a Barnabáše na jejich misijní cesty (Skutky 13,1-3.).

Církev v Soluni „se stala vzorem pro všechny věřící v Makedonii a Achaji“. Od nich „znělo slovo Hospodinovo nejen v Makedonii a Acháji, ale na všech ostatních místech“. Její víra v Boha přesáhla její vlastní omezení (2. Thessalonians 1,7-8.).

Aktivity církve

Pavel píše, že Timoteus by měl vědět, jak se chovat „v domě Božím, což je církev živého Boha, sloup a základ pravdy“ (1. Timoteus 3,15).
Někdy mohou mít lidé pocit, že jejich porozumění pravdě je platnější než to, jak jí církev rozumí od Boha. Je to pravděpodobné, když si uvědomíme, že Církev je „Základem pravdy“? Církev je místo, kde je pravda ustanovena učením Slova (Jan 17,17).

Odrážející „plnost“ Ježíše Krista, její živé Hlavy, „naplňující všechno ve všem“ (Efezským 1,22-23) se novozákonní církev podílí na dílech služby (Sk 6,1-6; James 1,17 atd.), ke společenství (Skutky apoštolů 2,44-45; Juda 12 atd.), při provádění církevních obřadů (Skutky apoštolů 2,41; 18,8; 22,16; 1. Korinťanům 10,16-17; 11,26) a při bohoslužbě (Skutky apoštolů 2,46-47; Kolosané 4,16 atd.).

Církve se zapojovaly do vzájemné pomoci, což ilustruje pomoc poskytnutá sboru v Jeruzalémě v době nedostatku potravin (1. Korinťanům 16,1-3). Při bližším zkoumání dopisů apoštola Pavla je zřejmé, že církve spolu komunikovaly a byly mezi sebou propojeny. Žádná církev neexistovala izolovaně.

Studium církevního života v Novém zákoně odhaluje vzorec odpovědnosti církve vůči církevní autoritě. Každá jednotlivá farnost byla odpovědná autoritě církve mimo její bezprostřední pastorační nebo administrativní strukturu. Lze pozorovat, že Církev v Novém zákoně byla společenstvím místních společenství držených pohromadě kolektivní odpovědností vůči tradici víry v Krista, jak ji učili apoštolové (2. Thessalonians 3,6; 2. Korinťanům 4,13).

závěr

Církev je tělem Kristovým a skládá se ze všech těch, kteří byli Bohem uznáni za členy „shromáždění svatých“ (1. Korinťanům 14,33). To je pro věřícího významné, protože účast v církvi je prostředkem, kterým nás Otec udržuje a podporuje až do návratu Ježíše Krista.

James Henderson