V proudu života

Jako rodiče se můžeme při jednání se svými dětmi hodně naučit. Když jsme je učili plavat, neházeli jsme je jen do vody, čekali, co se stane. Ne, držel jsem ji v rukou a nesl ji celou dobu vodou. Jinak by se nikdy nenaučili samostatně se pohybovat ve vodě. Když se pokoušel seznámit našeho syna s vodou, zpočátku se trochu bál a zakřičel: „Tati, já se bojím“ a přitiskl se ke mně. V této situaci jsem ho povzbudil, dobře s ním mluvil a pomohl mu zvyknout si na toto nové prostředí. I když byly naše děti nejisté a ustrašené, s každou další lekcí se naučily něco nového. Vědí, že i když byla voda občas vykašlána, vyplivnuta a dokonce i trochu spolknuta, nenecháme své děti utopit.

Všechny tyto věci jsou součástí zážitku, i když si dítě může myslet, že se topí, je si vědomo, že jeho vlastní nohy jsou v bezpečí na pevné zemi a že bychom je mohli okamžitě vyzvednout, pokud by lekce plavání byla pro ně příliš nebezpečná. . Postupem času se naše děti naučily nám důvěřovat a vždy zůstaneme po jejich boku a budeme je chránit.

Sám za sebe

Přichází den, kdy plavete úplně sami a zkoušíte tu nejšílenější akrobacii, která nás děsí. Kdyby se naše děti příliš bály vydržet ty těžké první chvíle ve vodě, nikdy by se nenaučily plavat. Přišli byste o skvělé zážitky a nestříkali byste vodou s ostatními dětmi.

Plavání za ně nikdo neudělá, naše děti si tyto poučné zážitky musí udělat samy. Je fakt, že kdo se nejrychleji zbaví strachu, také nejrychleji projde prvními lekcemi a nakonec vyleze z vody s novým sebevědomím. Náš Nebeský Otec nás také nevrhá do hluboké vody a nenechá nás samotné. Dokonce nám slíbil, že tu pro nás bude, až budeme v hluboké vodě. „Musíš-li projít hlubokou vodou nebo rozbouřenými potoky – já jsem s tebou, neutopíš se“ (Izajáš 43,2).
Petr Ježíšovi odpověděl, když ho viděl běžet po vodě: "Pane, jsi-li to ty, přikaž mi, abych k tobě přišel po vodě. A řekl: "Pojď sem! A Petr vystoupil z lodi a šel po vodě. vody a přišel k Ježíši“ (Matouš 14,28-29.).

Když Petrova důvěra a víra znejistěly a hrozilo, že se utopí, Ježíš napřáhl ruku, aby ho uchopil a zachránil. Bůh nám slíbil: „Neopustím tě ani tě neopustím“ (Židům 13,5). Jako všichni milující rodiče nás učí prostřednictvím malých výzev, a tím nám pomáhá růst ve víře a důvěře. I když se některé výzvy zdají hrozné a děsivé, můžeme s úžasem sledovat, jak Bůh vše řídí k našemu dobru a ke své slávě. Musíme jen udělat první krok, uplavat první vlak ve vodě a nechat strach a nejistotu za sebou.

Strach je náš největší nepřítel, protože nás paralyzuje, činí nás nejistými a snižuje naši důvěru v sebe a v Boha. Stejně jako Petr bychom měli z této lodi odejít s důvěrou, že nás Bůh bude nadále unášet a že pro něj není nic nemožného, ​​čeho s námi chce dosáhnout. I když k tomuto prvnímu kroku je potřeba hodně odvahy, vždy se vyplatí, protože odměny jsou k nezaplacení. Peter, který byl člověk jako ty a já, ve skutečnosti chodil po vodě.

Ohlédnutí

I když nevíte, kam vás zavede, není třeba se znepokojovat. Často se říká, že se nemůžete pohnout dopředu, pokud se ohlédnete zpět. I když je toto tvrzení pravdivé, každou chvíli se podíváte do zpětného zrcátka svého života. Ohlédnete se a uvidíte všechny ty životní situace, kterými vás Bůh provedl. V situacích, kdy jsi hledal Boží ruku, tě vzal do náruče. I naše nejtěžší výzvy proměňuje v cenné zkušenosti s učením: „Bratři a sestry, mějte velkou radost, když propadáte různým pokušením, a vězte, že vaše víra, když je vyzkoušena a vyzkoušena, pracuje s trpělivostí“ (Jakub 1: 2) - 3).
Taková radost není na začátku snadné, ale je to vědomá volba, kterou bychom měli udělat. Měli bychom si položit otázku, zda skutečně věříme v Boha a jeho suverénní sílu vítězství, nebo se necháme ďáblem, aby nás zneklidnil a vyděsil. Když někdo děsí naše děti, běží nám s křikem do náruče a hledají u nás ochranu. Vždyť oni moc dobře vědí, že je vždy ochráníme. Jako Boží děti reagujeme stejným způsobem na situaci nebo problém, který nás znepokojuje. S křikem běžíme do náruče našeho milujícího otce s vědomím, že nás chrání a uklidňuje. Chce to však určitou praxi, protože čím více je naše víra zkoušena, tím je silnější. Proto, když plaveme, Bůh nám dovoluje kašlat, plivat a dokonce i spolknout trochu vody a snažit se to překonat bez Něho. Připouští toto: „Abyste byli dokonalí a celí a neměli nouzi“ (Jakub 1,4).

Není snadné být na Zemi a nikdo z nás by neřekl, že život je vždy krásný. Vzpomeňte si však na chvíle, kdy vás pevně držela matka nebo otec nebo kdokoli jiný. Záda se opřela o hruď toho druhého a přehlédli jste širokou krajinu a cítili jste se bezpečně a v teple v ochranných silných pažích toho druhého. Pamatujete si ještě ten útulný pocit tepla a láskyplné ochrany, který ve vás vládl a neopustil vás ani přes déšť, bouři nebo sníh? Plavecké dráhy našich životů jsou někdy děsivé, ale pokud můžeme říci, že Bohu plně důvěřujeme a jsme si jisti, že nás provede nebezpečnými vodami, dokáže náš strach proměnit v radost. Díváme se na něj s úžasem, protože nás nese nejhlubší vodou a prudkými bouřemi. Kdybychom se alespoň mohli naučit potěšit slanou mořskou vodu v našich očích, místo abychom se zmenšili z temného proudu vody - koneckonců víme, že Bůh nás bude držet pevně v náručí po celou dobu.

Když jsou naše děti starší, můžeme je hrdě držet v náručí a říkat jim: Miluji vás tolik a jsem na vás tak hrdý. Vím, že jsi ve svém životě musel plavat těžkými časy, ale nakonec jsi uspěl, protože jsi důvěřoval Bohu.

V další části našeho života budeme plavat naše dráhy. V temných vodách číhají žraloci nebo ďábelské postavy a snaží se nás svými zlými činy vyvolat strach a zneklidnit nás. Učiníme vědomou volbu a necháme se padnout do otcovy náruče. Říkáme mu, že bez něj se bojíme. Na to odpoví: „O nic se nestarej, ale ve všem dej své žádosti najevo Bohu v modlitbě a prosbě s díkůvzdáním! A pokoj Boží, který je vyšší než každý rozum, zachová vaše srdce a mysl v Kristu Ježíši »(Filipským 4,6-7.).

od Ewana Spence-Rosse