Audio
Kdo je ten člověk?
Ježíš sám požádal své učedníky o otázku identity, které zde chceme čelit: „Kdo říká lidem, že je Syn člověka?“ Dnes je pro nás stále aktuální: kdo je tento člověk? Jakou autoritu má? Proč bychom mu měli věřit? Ježíš Kristus je ve středu křesťanské víry. Musíme pochopit, jaký je člověk.
Velmi lidský - a další
Ježíš se narodil normálním způsobem, vyrostl normálně, dostal hlad, žízeň a únavu, jedl, pil a spal. Vypadal normálně, mluvil hovorovým jazykem, chodil normálně. Měl pocity: lítost, hněv, úžas, smutek, strach (Matt. 9,36; Luke 7,9; Jo. 11,38; Matematika. 26,37). Modlil se k Bohu, jak by lidé měli. Říkal si muž a byl oslovován jako muž. Byl člověk.
Byl to však tak mimořádný člověk, že po jeho nanebevzetí někteří popřeli, že by byl člověk (2. Jan 7). Mysleli si, že Ježíš je tak svatý, že nemohli uvěřit, že má něco společného s tělem, špínou, potem, trávicími funkcemi, nedokonalostmi těla. Možná se jen „zjevil“ jako osoba, jako se andělé někdy objevují jako osoba, aniž by se jím skutečně stali.
Nový zákon naopak jasně říká: Ježíš byl člověkem v plném smyslu toho slova. Jan potvrzuje: „A slovo se stalo tělem...“ (Jan. 1,14). Nejenže se „objevil“ jako maso a nejen že se „oblékl“ do masa. Stal se tělem. Ježíš Kristus „vešel do těla“ (1. Jo. 4,2). Víme, říká Johannes, protože jsme ho viděli a protože jsme se ho dotkli (1. Jo. 1,1-2.).
Podle Pavla se Ježíš stal „jako lidé“ (Fil. 2,7), „Děno podle zákona“ (Gal. 4,4), „V podobě hříšného těla“ (Řím. 8,3). Ten, kdo přišel vykoupit člověka, se v podstatě musel stát člověkem, tvrdí autor Listu Hebrejům: „Protože děti jsou nyní z masa a kostí, i on to přijal stejnou měrou... Proto se musel stát jako jeho bratři ve všem “(2,14-17.).
Naše spása stojí a padá s tím, zda Ježíš skutečně byl – a je. Jeho role našeho obhájce, našeho velekněze, stojí a padá s tím, zda skutečně prožil lidské věci (Žd. 4,15). I po svém vzkříšení měl Ježíš maso a kosti (Jan 20,27; Lk 24,39). I v nebeské slávě zůstal člověkem (1. Tim. 2,5).
Jednat jako Bůh
"Kdo to je?" zeptali se farizeové, když byli svědky Ježíšova odpouštění hříchů. "Kdo může odpouštět hříchy než sám Bůh?" (Luk. 5,21.) Hřích je urážka proti Bohu; Jak mohl někdo mluvit za Boha a říci, že vaše hříchy byly vymazány, vymazány? To je rouhání, řekli. Ježíš věděl, co k tomu cítí, a přesto odpouštěl hříchy. Dokonce naznačil, že on sám je osvobozen od hříchu (Jan. 8,46).
Ježíš řekl, že bude sedět po Boží pravici v nebi – další tvrzení, které židovští kněží považovali za rouhačské6,63-65). Tvrdil, že je Syn Boží – to bylo také rouhání, říkalo se, protože v této kultuře to prakticky znamenalo povznést se k Bohu (Jan. 5,18; 19,7). Ježíš tvrdil, že je v tak dokonalé shodě s Bohem, že dělal jen to, co Bůh chtěl (Jan. 5,19). Tvrdil, že je jedno s otcem (10,30), což židovští kněží rovněž považovali za rouhání (10,33). Tvrdil, že je tak božský, že kdokoli ho uvidí, uvidí Otce4,9; 1,18). Tvrdil, že může poslat Božího Ducha ven6,7). Tvrdil, že je schopen vysílat anděly (Mt 13,41).
Věděl, že Bůh je soudcem světa, a zároveň tvrdil, že Bůh mu předal soud (Jan. 5,22). Tvrdil, že je schopen vzkřísit mrtvé, včetně sebe (Joh. 5,21; 6,40; 10,18). Řekl, že věčný život každého závisí na jeho vztahu s ním, Ježíšem (Mat. 7,22-23). Myslel si, že Mojžíšova slova je třeba doplnit (Mat. 5,21-48). Nazval se Pánem sabatu – zákonem daným Bohem! (Matematika 12,8.) Kdyby byl „pouze člověk“, bylo by to troufalé, hříšné učení.
Přesto Ježíš svá slova podpořil úžasnými skutky. „Věřte mi, že já jsem v Otci a Otec ve mně; pokud ne, věřte mi kvůli skutkům “(Jan 14,11). Zázraky nemohou nikoho donutit věřit, ale přesto mohou být silnými „nepřímými důkazy“. Aby Ježíš ukázal, že má pravomoc odpouštět hříchy, uzdravil ochrnutého muže (Lukáš 5:17-26). Jeho zázraky dokazují, že to, co o sobě řekl, je pravda. Má víc než lidskou moc, protože je víc než člověk. Tvrzení o něm – s každým dalším rouháním – s Ježíšem byla založena na pravdě. Mohl mluvit jako Bůh a jednat jako Bůh, protože byl Bohem v těle.
Jeho obraz
Ježíš si byl jasně vědom své identity. Již ve dvanácti letech měl zvláštní vztah k Nebeskému Otci (Luk. 2,49). Při křtu uslyšel hlas z nebe říkat: Jsi můj drahý syn (Luk. 3,22). Věděl, že má splnit poslání (Luk. 4,43; 9,22; 13,33; 22,37).
Když Petr řekl: „Ty jsi Kristus, živý Syn Boží!“ Ježíš odpověděl: „Požehnaný jsi, Šimone, synu Jonášův; neboť to vám nezjevilo tělo a krev, ale můj Otec v nebesích“ (Mt 16, 16-17). Ježíš byl Syn Boží. Byl to Kristus, Mesiáš – ten, kterého Bůh pomazal pro velmi zvláštní poslání.
Když zavolal dvanáct učedníků, jeden za každé pokolení Izraele, nepočítal se mezi dvanáct. Stál nad nimi, protože stál nad celým Izraelem. Byl tvůrcem a stavitelem nového Izraele. Ve večeři Páně se zjevil jako základ nové smlouvy, nového vztahu s Bohem. Viděl se jako ohnisko toho, co Bůh udělal ve světě.
Ježíš odvážně polemizoval proti tradicím, proti zákonům, proti chrámu, proti náboženským autoritám. Požádal od svých učedníků, aby všechno opustili a následovali ho, aby ho nejprve dostali do svých životů, aby mu zachovali absolutní loajalitu. Mluvil s autoritou Boží - a zároveň hovořil se svou vlastní autoritou.
Ježíš věřil, že se na něm naplnila starozákonní proroctví. Byl to trpící služebník, který měl zemřít, aby zachránil lidi od jejich hříchů (Iz 53,4-5 a 12; Matematika. 26,24; Označit. 9,12; Luke 22,37; 24, 46). Byl to princ pokoje, který měl vstoupit do Jeruzaléma na oslu (Sach. 9,9-10; Matematika. 21,1-9). Byl to Syn člověka, jemuž by měla být dána veškerá moc a autorita (Dan. 7,13-14; Matematika. 26,64).
Jeho život předtím
Ježíš tvrdil, že žil před Abrahamem, a vyjádřil tuto „nadčasovost“ klasickou formulací: „Amen, amen, říkám vám: Než se stal Abraham, já jsem“ (Jan. 8,58.). Židovští kněží opět věřili, že Ježíš sobě odměřoval božské věci, a chtěli ho kamenovat (verš 59). Fráze „já jsem“ zní podobně 2. Mose 3,14 kde Bůh zjevuje své jméno Mojžíšovi: „Měli byste říci synům Izraele: [On] ‚Já jsem‘ mě k vám poslal“ (překlad Elberfeld). Ježíš zde bere toto jméno pro sebe. Ježíš potvrzuje, že „předtím, než byl svět“, již sdílel slávu s Otcem (Jan 17,5). Jan nám říká, že existoval již na počátku času: jako Slovo (Jan. 1,1).
A také v Janovi můžete číst, že „všechno“ je stvořeno slovem (Jan. 1,3). Otec byl plánovač, slovo tvůrce, který uskutečnil, co bylo naplánováno. Všechno bylo stvořeno jím a pro něj (Koloským 1,16; 1. Korinťanům 8,6). Hebrejci 1,2 říká, že skrze Syna Bůh „stvořil svět“.
V Židům, stejně jako v Listu Kolosanům, se říká, že Syn „nese“ vesmír, že „sestává“ v něm (Žid. 1,3; Kolosané 1,17). Oba nám říkají, že je „obrazem neviditelného Boha“ (Koloským 1,15), „Obraz jeho bytosti“ (hebr. 1,3).
Kdo je Ježíš Je to božská bytost, která se stala tělem. Je stvořitelem všech věcí, knížetem života (Skutky apoštolů 3,15). Vypadá jako Bůh, má slávu jako Bůh, má hojnost moci, kterou má jen Bůh. Není divu, že učedníci usoudili, že je božský, Bůh v těle.
Stojí za uctívání
Ježíšovo početí proběhlo nadpřirozeným způsobem (Mat. 1,20; Luke 1,35). Žil, aniž by kdy hřešil (Hebr. 4,15). Byl bez vady, bez vady (Hebr. 7,26; 9,14). Nedopustil se žádného hříchu (1. Petr 2,22); nebyl v něm žádný hřích (1. Jo. 3,5); nevěděl o žádném hříchu (2. Korinťanům 5,21). Jakkoli bylo pokušení silné, Ježíš měl vždy silnější touhu poslouchat Boha. Jeho posláním bylo plnit Boží vůli (Žd.10,7).
Při několika příležitostech lidé uctívali Ježíše (Mt 14,33; 28,9 u. 17; Jo. 9,38). Andělé se nenechají uctívat (Zjevení 19,10), ale Ježíš to dovolil. Ano, andělé také uctívají Syna Božího (Žd. 1,6). Některé modlitby byly adresovány přímo Ježíši (Sk.7,59-60; 2. Korinťanům 12,8; Zjevení 22,20).
Nový zákon chválí Ježíše Krista neobyčejně vysoko, s formulemi, které jsou obvykle vyhrazeny Bohu: „Jemu buď sláva na věky věků! Amen "(2. Tim. 4,18; 2. Petr 3,18; Zjevení 1,6). Je nositelem nejvyššího titulu vládce, jaký lze udělit (Ef. 1,20-21). Nazývat ho Bohem není příliš přehnané.
Ve Zjevení jsou Bůh a Beránek stejně chváleni, což naznačuje rovnost: "Tomu, kdo sedí na trůnu, a Beránkovi buď chvála a čest, chvála a moc na věky věků!" 5,13). Syn musí být ctěn stejně jako otec (Joh. 5,23). Bůh a Ježíš jsou stejně nazýváni Alfa a Omega, počátek a konec všech věcí. 1,8 & 17; 21,6; 22,13).
Starozákonní pasáže o Bohu jsou často převzaty do Nového zákona a aplikovány na Ježíše Krista.
Jeden z nejpozoruhodnějších je tato pasáž o uctívání:
„Proto ho také Bůh povýšil a dal mu jméno nade všechna jména, aby se ve jménu Ježíšově klaněli všichni, kdo jsou na nebi, na zemi i pod zemí, a aby každý jazyk vyznával, že Ježíš Kristus je Pán, ke slávě Boha Otce “(Fil. 2,9-11; tam je citát od Isa. 45,23 obsahovat). Ježíšovi se dostává cti a úcty, o které Izajáš říká, že by měla být udělena Bohu.
Izajáš říká, že je jen jeden Spasitel – Bůh (Iz 43:11; 45,21). Pavel jasně říká, že Bůh je Spasitel, ale také že Ježíš je Spasitel (Tit. 1,3; 2,10 a 13). Existuje Spasitel nebo dva? Raní křesťané dospěli k závěru, že Otec je Bůh a Ježíš je Bůh, ale existuje pouze jeden Bůh, a proto pouze jeden Spasitel. Otec a Syn jsou v podstatě jedno (Bůh), ale jsou různé osoby.
Několik dalších pasáží Nového zákona také nazývá Ježíše Bohem. John 1,1: „Bůh bylo slovo.“ Verš 18: „Boha nikdo nikdy neviděl; jediný, kdo je Bůh a je v Otcově lůně, nám ho zvěstoval.“ Ježíš je Bůh-Osoba, která nám dává poznat Otce (on). Po vzkříšení Tomáš poznal Ježíše jako Boha: „Tomáš mu odpověděl: Můj Pán a můj Bůh!“ (Jan 20,28.)
Pavel říká, že otcové předků byli velcí, protože od nich „Kristus přichází podle těla, který je Bůh nade vše, požehnaný na věky. Amen “(Řím. 9,5). V Listu Židům Bůh sám nazývá syna „Bohem“: „Bože, tvůj trůn trvá na věky věků...“ (Žid. 1,8).
„Neboť v něm [v Kristu],“ řekl Pavel, „přebývá tělesně celá plnost Božství“ (Kol.2,9). Ježíš Kristus je celý Bůh a ještě dnes má „tělesnou podobu“. Je přesným obrazem Boha – Bůh se stal tělem. Kdyby byl Ježíš pouze člověkem, bylo by špatné v něj vkládat svou důvěru. Ale protože je božský, je nám přikázáno, abychom mu důvěřovali. Je bezvýhradně důvěryhodný, protože je Bůh.
Může však být zavádějící říci: „Ježíš je Bůh“, jako by tyto dva termíny byly jednoduše zaměnitelné nebo synonymní. Za prvé, Ježíš byl lidská bytost, a za druhé, Ježíš není "celý" Bůh. "Bůh = Ježíš", tato rovnice je chybná.
Ve většině případů „Bůh“ znamená „Otce“ a proto Bible jen zřídka nazývá Ježíše Boha. Tento termín však lze správně aplikovat na Ježíše, protože Ježíš je božský. Jako syn Boží je člověk v trojjediném božstvu. Ježíš je osoba Boží, skrze kterou je spojeno Boží lidstvo.
Pro nás má Ježíšovo božství zásadní význam, protože jedině když je božský, může nám přesně zjevit Boha (Jan. 1,18; 14,9). Pouze Boží Osoba nám může odpustit, vykoupit nás, usmířit nás s Bohem. Předmětem naší víry se může stát pouze Boží Osoba, Pán, kterému jsme absolutně věrní, Spasitel, kterého uctíváme v písních a modlitbách.
Všichni lidé, všichni Bůh
Jak je vidět z citovaných odkazů, „obraz Ježíše“ Bible je v Novém zákoně distribuován v mozaikách. Obraz je konzistentní, ale není shromažďován na jednom místě. Původní kostel musel být složen ze stávajících stavebních bloků. Z biblického zjevení vyvodila následující závěry:
• Ježíš je v podstatě Bůh.
• Ježíš je v podstatě člověk.
• Existuje pouze jeden Bůh.
• Ježíš je člověk v tomto Bohu.
Nicejský koncil (325) ustanovil božství Ježíše, Syna Božího, a jeho identitu s Otcem (nicejské vyznání víry).
Chalcedonský koncil (451) dodal, že byl také mužem:
„Náš Pán Ježíš Kristus je jeden a tentýž Syn; stejný dokonalý v Božském a totéž v dokonalém lidství, zcela Bůh a celé lidstvo ... přijaté od Otců věků o Jeho Božství, a ... přijaté Pannou Marií, pokud jde o jeho lidstvo; jeden a tentýž Kristus, Syn, Pán, domorodý, obeznámený ve dvou přirozenostech ... přičemž sjednocení v žádném případě neliší rozdíl mezi přirozenostmi, ale zachovává kvality každé přírody a spojuje je do jedné osoby.
Poslední část byla přidána, protože někteří lidé tvrdili, že povaha Boha tlačila Ježíšovu lidskou přirozenost do pozadí tak, že Ježíš už nebyl opravdu člověk. Jiní tvrdili, že se tyto dvě povahy spojily s třetí povahou, takže Ježíš nebyl ani božský, ani člověk. Ne, biblické důkazy ukazují, že Ježíš byl plně lidský a naprosto Bůh. A to musí církev učit.
Naše spása závisí na skutečnosti, že Ježíš byl a je obojí, člověk i Bůh. Ale jak se může svatý Syn Boží stát člověkem, přijmout podobu hříšného těla?
Otázka vyvstává hlavně proto, že člověk, jak to vidíme nyní, je poškozen. Ale to není způsob, jak ho Bůh stvořil. Ježíš nám ukazuje, jak by lidská plechovka měla a měla být v pravdě. Za prvé nám ukazuje osobu, která je zcela závislá na otci. Mělo by to být s lidstvem.
Dále nám ukazuje, co je Bůh schopen. Je schopen stát se součástí svého stvoření. Dokáže překlenout mezeru mezi nevytvořeným a stvořeným, mezi posvátným a hříšným. Můžeme to považovat za nemožné; je to možné pro Boha.
A nakonec nám Ježíš ukazuje, čím bude lidstvo v novém stvoření. Až se vrátí a budeme vychováni, budeme vypadat jako on (1. Jo. 3,2). Budeme mít tělo jako jeho proměněné tělo (1. Korinťanům 15,42-49.).
Ježíš je naším průkopníkem, ukazuje nám, že cesta k Bohu vede přes Ježíše. Protože je člověk, cítí s naší slabostí; protože je Bůh, může účinně mluvit k pravému Bohu pro nás. S Ježíšem jako naším Spasitelem můžeme mít jistotu, že naše spása je bezpečná.
Michael Morrison
