Kříž na Kalvárii

Teď je na kopci klid. Ne ticho, ale klid. Poprvé ten den není slyšet žádný hluk. Vřava utichla, když padla tma – ta záhadná temnota uprostřed dne. Jako voda hasí oheň, tak šero dusí posměch. Pohrdání, vtipy a škádlení přestaly. Jeden divák za druhým se odvrátil a vydal se domů. Nebo spíše všichni diváci kromě vás a mě. Nešli jsme pryč. Přišli jsme se učit. A tak jsme zůstali v pološeru a nastražili uši. Slyšeli jsme vojáky nadávat, kolemjdoucí se ptát a ženy plakat. Ale hlavně jsme poslouchali sténání tří umírajících mužů. Chraplavé, drsné, žíznivé zasténání. Sténali pokaždé, když pohodili hlavou a posunuli nohy.

Jak se minuty a hodiny vlekly, sténání utichlo. Všichni tři vypadali jako mrtví, alespoň jeden by si to myslel, kdyby nebylo otravného zvuku jejich dechu. Pak někdo zakřičel. Jako by ho někdo tahal za vlasy, narazil zátylkem na ceduli, na které bylo jeho jméno a jak křičel. Jeho výkřik protrhl temnotu jako dýka, která protrhne závěs. Tak vzpřímeně, jak to jen nehty dovolovaly, vykřikl jako volající po ztraceném příteli: "Eloi!" Jeho hlas byl chraplavý a hrubý. V jeho rozšířených očích se odrážel plamen pochodně. "Můj bože!" Ignoroval zuřivou bolest, která vzplanula, a zvedl se, až jeho ramena byla výše než jeho sevřené ruce. "Proč jsi mě opustil?" Vojáci na něj udiveně zírali. Ženy přestaly plakat. Jeden z farizeů se ušklíbl: "Volá Eliáše." Nikdo se nesmál. Zakřičel otázku do nebe a člověk téměř očekával, že nebesa zavolá odpověď. Ježíšova tvář se uvolnila a naposledy promluvil: „Je hotovo. Otče, svěřuji svého ducha do tvých rukou."

Když vydechl naposledy, zem se náhle začala třást. Odvalil se kámen, voják klopýtl. Pak, stejně náhle, jako bylo ticho přerušeno, se vrátilo. Vše je v klidu. Výsměch ustal. Už není žádný posměvač. Vojáci mají plné ruce práce s úklidem popraviště. Přišli dva muži. Jsou dobře oblečeni a je jim dáno Ježíšovo tělo. A nám zbyly pozůstatky jeho smrti. Tři hřebíky v plechovce. Tři křížové stíny. Splétaná koruna z šarlatových trnů. Zvláštní, že? Myšlenka, že tato krev není jen lidská krev, ale Boží krev? Blázen, že? Myslíš si, že ty hřebíky přibily tvé hříchy na kříž?

Absurdní, nemyslíte? Že se darebák modlil a jeho modlitba byla vyslyšena? Nebo je ještě absurdnější, že se jiný darebák nemodlil? nesrovnalosti a ironie. Kalvárie zahrnuje obojí. Udělali bychom tento okamžik velmi odlišným. Kdyby se nás zeptali, jak Bůh vykoupí svůj svět, představovali bychom si úplně jiný scénář. Bílí koně, blikající meče. Zlo ležící na zádech. Bůh na svém trůnu. Ale Bůh na kříži? Bůh s popraskanými rty a oteklýma krvavýma očima na kříži? Bůh strčil do obličeje houbou a kopím do boku? Pod čí nohy se hází kostky? Ne, drama vykoupení bychom inscenovali jinak. Ale nebyli jsme požádáni. Hráči a rekvizity byli pečlivě vybráni nebem a ustanoveni Bohem. Nebyli jsme požádáni o nastavení hodiny.

Ale žádáme o odpověď. Aby se Kristův kříž stal křížem vašeho života, musíte na kříž něco přinést. Viděli jsme, co Ježíš přinesl lidem. Se zjizvenýma rukama odpustil. S potlučeným tělem slíbil přijetí. Šel nás odvézt domů. Nosil naše šaty, aby nám dal své šaty. Viděli jsme dárky, které přinesl. Nyní se ptáme sami sebe, co přinášíme. Nejsme požádáni, abychom malovali nápis, který to říká, nebo nosili nehty. Není po nás žádáno, abychom na nás plivali nebo abychom nosili trnovou korunu. Ale jsme požádáni, abychom šli stezkou a nechali něco na kříži. Samozřejmě to musíme udělat. Mnozí ne.

Co chceš zanechat na kříži?

Mnozí udělali to, co my: Nespočet lidí četlo o kříži, inteligentnější, než jsem o něm napsal. Mnozí přemítali o tom, co Kristus zanechal na kříži; málokdo přemýšlel o tom, co tam musíme sami nechat.
Mohu vás poprosit, abyste něco nechali na kříži? Můžete se podívat na kříž a prozkoumat jej zblízka. Můžete o tom číst, dokonce se k tomu modlit. Ale dokud jste tam nic nenechali, nepřijali jste kříž z celého srdce. Viděli jste, co po sobě Kristus zanechal. Nechceš po sobě taky něco zanechat? Proč nezačít s bolavými místy? Ty špatné návyky? Nechte je na kříži. Vaše sobecké rozmary a chabé výmluvy? Dejte je Bohu. Vaše nadměrné pití a vaše fanatismus? Bůh chce všechno. Každý neúspěch, každý neúspěch. To všechno chce. Proč? Protože ví, že s tím nemůžeme žít.

Jako malý jsem často hrával fotbal na širém hřišti za naším domem. Nejedno nedělní odpoledne jsem se snažil napodobovat slavné fotbalové hvězdy. Obrovská pole v západním Texasu jsou pokryta lopuchy. Lopuchy bolí. Nemůžete hrát fotbal bez pádu a nemůžete spadnout na hřišti v západním Texasu, aniž byste nebyli pokryti otřepy. Nesčetněkrát jsem byl tak beznadějně prošpikovaný otřepy, že jsem musel požádat o pomoc. Děti nenechají ostatní děti číst burs. K tomu potřebujete někoho se šikovnýma rukama. V takových případech jsem kulhal do domu, aby můj otec mohl vytrhávat otřepy - bolestivě, jeden po druhém. Nebyl jsem nijak zvlášť bystrý, ale věděl jsem, že pokud chci znovu hrát, musím se zbavit otřepů. Každá chyba v životě je jako otřes. Nemůžeš žít bez pádu a nemůžeš spadnout, aniž by se na tebe něco přilepilo. Ale Hádej co? Nejsme vždy tak chytří jako mladí fotbalisté. Někdy se snažíme vrátit do hry, aniž bychom se nejprve zbavili otřepů. Jako bychom se snažili skrýt skutečnost, že jsme upadli. Proto děláme, že jsme nespadli. V důsledku toho žijeme s bolestí. Nemůžeme pořádně chodit, pořádně spát, pořádně se uklidnit. A jsme podráždění. Chce Bůh, abychom takto žili? v žádném případě. Slyšte toto zaslíbení: „A toto je má smlouva s nimi, vezmu-li jejich hříchy“ (Římanům 11,27).

Bůh dělá víc, než jen odpouští naše chyby; on ji vezme pryč! Musíme mu je jen přivést. Nechce jen chyby, které jsme udělali. Chce chyby, které právě teď děláme! Děláte v současnosti chyby? piješ moc? Podvádíte v práci nebo podvádíte svého manžela? Jste na tom špatně se svými penězi? Vedete svůj život raději špatně než správně? Pokud ano, nepředstírejte, že je vše v pořádku. Nedělej, že nikdy nespadneš. Nesnažte se vrátit do hry. Jděte nejprve k Bohu. První krok po chybném kroku musí směřovat ke kříži. „Jestliže však vyznáváme své hříchy, on je věrný a spravedlivý, aby nám hříchy odpustil“ (1. Johannes 1,9).
Co můžete zanechat na kříži? Začněte svými bolavými místy. A když už jste u toho, odevzdejte všechnu svou zášť Bohu.

Znáte příběh muže, kterého pokousal pes? Když se dozvěděl, že pes má vzteklinu, začal sepisovat seznam. Lékař ho informoval, že není třeba dělat jeho vůli, že vzteklina je léčitelná. Oh, nedělám svou vůli, odpověděl. Dělám si seznam všech lidí, které chci kousnout. Nemohli bychom všichni sestavit takový seznam? Pravděpodobně jste viděli, že přátelé nejsou vždy přátelští, někteří pracovníci nikdy nepracují a někteří šéfové jsou vždy panovační. Už jste viděli, že ne vždy se sliby dodrží. To, že je někdo váš otec, neznamená, že se tento muž bude chovat jako otec. Některé páry říkají v kostele ano, ale v manželství si říkají „ne“. Jak jste pravděpodobně viděli, rádi vracíme úder, kousáme se, děláme seznamy, děláme posměšné poznámky a napadáme lidi, které nemáme rádi.

Bůh chce náš seznam. Inspiroval jednoho ze svých služebníků, aby řekl: „Láska nepočítá zlo“ (1. Korinťanům 13,5). Chce, abychom nechali seznam na kříži. To není snadné. Podívej, co mi udělali, jsme rozhořčeni a ukazujeme na naše zranění. Podívej, co jsem pro tebe udělal, připomíná nám a ukazuje na kříž. Pavel to vyjádřil takto: „Odpouštějte si navzájem, má-li někdo proti druhému stížnost; jako vám Pán odpustil, tak odpusťte“ (Koloským 3,13).

Ty a já nejsme proseni – ne, máme přikázáno, abychom si nevedli seznam všech křivd, které nám byly způsobeny. Mimochodem, opravdu chcete vést takový seznam? Opravdu si chcete vést záznamy o všech svých bolestech a bolestech? Chcete do konce života jen vrčet a trucovat? Bůh to nechce. Vzdejte se svých hříchů, než vás otráví, své hořkosti, než vás rozruší, a svých smutků, než vás rozdrtí. Odevzdejte své obavy a obavy Bohu.

Muž svému psychologovi řekl, že jeho strach a obavy mu brání v noci spát. Doktor měl připravenou diagnózu: jste příliš napjatý. Většina z nás, my rodiče jsme v obzvláště choulostivé situaci. Moje dcery se dostávají do věku, kdy začínají řídit. Jako bych je zrovna včera učil chodit a teď je vidím za volantem. Děsivá myšlenka. Přemýšlel jsem o tom, že bych na auto Jenny nalepil nálepku s nápisem: Jak mám řídit? zavolej mému tátovi Pak moje telefonní číslo. Co s těmito strachy uděláme? Položte své trápení na kříž – doslova. Až se příště budete bát o své zdraví, o svůj domov, o své finance nebo o výlet, v duchu jděte na ten kopec. Strávte tam několik okamžiků a znovu se podívejte na náčiní Kristova utrpení.

Přejeďte prstem po hrotu kopí. Uchopte hřebík do dlaně. Přečtěte si plaketu ve svém vlastním jazyce. A dotkni se měkké země, vlhké Boží krví. Jeho krev, kterou za tebe prolil. Kopí, které ho pro tebe zasáhlo. Nehty, které k tobě cítil. Znamení, znamení, které pro tebe zanechal. Tohle všechno pro tebe udělal. Nemyslíš si, že právě tam tě hledá, když víš, co všechno pro tebe na tom místě udělal? Nebo jak napsal Pavel: "Ten, který neušetřil vlastního syna, ale vydal ho za nás všechny - jak by nám neměl dát všechno s ním?" (Římané 8,32).

Udělej si laskavost a přines všechny své strachy a starosti na kříž. Nechte je tam spolu se svými bolavými místy a záští. A můžu dát jiný návrh? Přineste také svou hodinu smrti na kříž. Pokud se Kristus do té doby nevrátí, vy a já budeme mít poslední hodinu, poslední chvíli, poslední dech, poslední otevření očí a poslední tlukot srdce. Ve zlomku vteřiny opustíte to, co znáte, a vstoupíte do něčeho, co neznáte. To nás znepokojuje. Smrt je velká neznámá. Vždy se vyhýbame neznámému.

Alespoň to byl případ mé dcery Sáry. Denalyn, moje žena a já jsme si mysleli, že je to skvělý nápad. Unesli bychom dívky ze školy a vzali je na víkendový výlet. Zarezervovali jsme si hotel a probrali cestu s učiteli, ale před dcerami jsme vše tajili. Když jsme se v pátek odpoledne objevili v Sářině třídě, mysleli jsme, že bude mít radost. Ale nebyla. Bála se. Nechtěla opustit školu! Ujistil jsem ji, že se nic nestalo, že jsme ji přišli vzít někam, kde se bude bavit. Nefungovalo to. Když jsme došli k autu, plakala. Byla naštvaná. Nelíbilo se jí vyrušení. Nic podobného se nám také nelíbí. Bůh slibuje, že přijde v nečekanou hodinu, aby nás vzal z šedého světa, který známe, do zlatého světa, který neznáme. Ale jelikož tento svět neznáme, tak tam opravdu nechceme. Jsme dokonce zmateni myšlenkou na jeho příchod. Z tohoto důvodu Bůh chce, abychom udělali to, co nakonec udělala Sarah – věřili jejímu otci. „Neboj se svého srdce! Věřte v Boha a věřte ve mne!", Ježíš potvrdil a pokračoval: "Přijdu znovu a vezmu si vás k sobě, abyste byli tam, kde jsem já" (Jan 14,1 a 3).

Mimochodem, Sara se po krátké chvíli uvolnila a užila si výlet. Vůbec se jí nechtělo zpátky. Budete se cítit stejně. Zajímá vás hodina své smrti? Zanech své úzkostné myšlenky o hodině své smrti u paty kříže. Nechte je tam se svými bolavými místy a svými výčitkami a všemi svými strachy a obavami.

od Maxe Lucada

Tento text byl převzat z knihy „Protože mu za to stojíš“ od Maxe Lucada, kterou vydalo nakladatelství SCM Hänssler ©2018 byla vydána. Max Lucado byl dlouholetým pastorem Oak Hills Church v San Antoniu v Texasu. Je ženatý, má tři dcery a je autorem mnoha knih. Použito se svolením.