Mimo sebeospravedlnění

Cítila jsem se nucena si ty boty koupit, protože byly ve slevě a krásně se hodily k šatům, které jsem si koupila minulý týden. Na dálnici jsem měl nutkání zrychlit, protože vozidla za mnou svým rychlým postupem signalizovala, že bych měl zvýšit rychlost. Snědla jsem poslední dort, aby bylo místo v lednici – nutnost, která mi přišla zcela rozumná. Malé bílé lži začneme říkat v dětství a pokračujeme v tom i v dospělosti.

Tyto malé bílé lži často používáme ze strachu, abychom nezranili city lidí kolem nás. Přicházejí do hry, když provádíme akce, o kterých v hloubi duše víme, že bychom je dělat neměli. To jsou činy, které v nás vyvolávají pocit viny, ale často se necítíme vinni, protože jsme přesvědčeni, že pro své činy máme dobré důvody. Vidíme nutnost, která nás vede k určitým činům, které se nám v tu chvíli zdají zásadní a které zřejmě nikomu neublíží. Tento jev se nazývá sebeospravedlňování, chování, které mnozí z nás provozují, aniž bychom si to vědomě uvědomovali. Může se z toho stát zvyk, způsob myšlení, který nám brání převzít odpovědnost za své činy. Osobně se často ospravedlňuji, když jsem bezmyšlenkovitě učinil kritické nebo nepřátelské komentáře. Jazyk je těžko ovladatelný a já se snažím své pocity viny utišit ospravedlněním.

Naše ospravedlnění slouží několika účelům: Mohou podporovat pocity nadřazenosti, minimalizovat naše pocity viny, posilovat naši víru, že máme pravdu, a poskytovat nám pocit bezpečí, že se nebudeme bát negativních důsledků.

Toto sebeospravedlňování nás nečiní nevinnými. Je to klamné a vede nás to k přesvědčení, že se můžeme beztrestně dopustit chybných kroků. Existuje však určité ospravedlnění, které činí člověka skutečně nevinným: „Kdo však skutky nepoužívá, ale věří v toho, kdo ospravedlňuje bezbožné, tomu se jeho víra počítá za spravedlnost“ (Římanům 4,5).

Když dostáváme ospravedlnění od Boha pouze skrze víru, zbavuje nás viny a činí nás pro něj přijatelnými: „Neboť milostí jste spaseni skrze víru, a to ne z vás samých: je to dar Boží, ne ze skutků. aby se nikdo nemohl chlubit“ (Efezským 2,8-9.).

Božské ospravedlnění se zásadně liší od lidského sebeospravedlnění, které se pokouší omluvit naše hříšné chování údajně dobrými důvody. Pravé ospravedlnění přijímáme pouze skrze Ježíše Krista. Nepředstavuje naši vlastní spravedlnost, ale je to spravedlnost, která k nám přichází skrze Ježíšovu oběť. Ti, kteří jsou ospravedlněni živou vírou v Krista, již necítí potřebu ospravedlňovat se. Pravá víra nevyhnutelně vede ke skutkům poslušnosti. Když budeme poslouchat Ježíše, našeho Pána, pochopíme své pohnutky a převezmeme odpovědnost. Skutečné ospravedlnění neposkytuje iluzi ochrany, ale skutečné bezpečí. Být spravedlivý v Božích očích je nekonečně cennější než být spravedlivý v našich vlastních očích. A to je skutečně žádoucí stav.

Tammy Tkach

Další články o sebeospravedlňování:

Co je spasení?

Grace nejlepší učitel