Skutečné uctívání

Hlavním sporem mezi Židy a Samařany v Ježíšově době bylo, kde by měl být uctíván Bůh. Protože Samaritáni již neměli podíl v jeruzalémském chrámu, zastávali názor, že hora Garyzim je tím správným místem pro uctívání Boha, nikoli Jeruzalém. Když se stavěl chrám, někteří Samařané nabídli Židům, že jim pomohou s přestavbou jejich chrámu, a Zerubábel je tvrdě odmítl. Samaritáni odpověděli stížnostmi perskému králi a přestali pracovat (Esra [prostor]] 4). Když Židé znovu postavili městské hradby Jeruzaléma, místodržitel Samariah pohrozil, že proti Židům podnikne vojenskou akci. Nakonec Samaritáni postavili svůj vlastní chrám na hoře Gerizim, který Židé postavili v roce 128 př.nl. Chr. Zničen. Ačkoli základem vašich dvou náboženství byl Mojžíšův zákon, byli to zahořklí nepřátelé.

Ježíš v Samaří

Většina Židů se Samaří vyhýbala, ale Ježíš odešel do této země se svými učedníky. Byl unavený, a tak se posadil u studny poblíž města Sychar a poslal své učedníky do města, aby nakoupili jídlo. (Jan 4,3-8.). Přišla kolem žena ze Samaří a Ježíš k ní promluvil. Překvapilo ji, že mluví se Samaritánkou, a jeho učedníci zase, že mluví se ženou (verše 9 a 27). Ježíš měl žízeň, ale neměl s sebou nic, co by nabral vodu – ale ona ano. Žena byla dojata skutečností, že Žid měl ve skutečnosti v úmyslu pít z nádoby na vodu Samaritánky. Většina Židů považovala takovou nádobu za nečistou podle svých obřadů. „Ježíš jí odpověděl: Znáš-li Boží dar a kdo je, kdo ti říká: Dej mi napít, poprosíš ho a on ti dá živou vodu“ (Jan 4,10).

Ježíš použil slovní hříčku. Výraz „živá voda“ obvykle znamenal pohybující se, tekoucí vodu. Žena dobře věděla, že jediná voda na Sycharu je ta ve studni a že poblíž neteče voda. Zeptala se tedy Ježíše, o čem to mluví. «Ježíš odpověděl a řekl jí: Kdo se napije této vody, bude znovu žíznit; ale kdo se napije z vody, kterou mu já dám, nebude žíznit navěky, ale voda, kterou mu dám, stane se v něm zdrojem vody tryskající do věčného života »(Jan 4,13-14.).

Byla žena připravena přijmout duchovní pravdu nepřítele víry? Pila by židovskou vodu? Dokázala pochopit, že s takovým zdrojem nikdy nebude žíznit, a už nebude muset tvrdě pracovat. Ježíš nemohl pochopit pravdu, o které mluvil, a obrátil se k základnímu problému ženy. Navrhl, aby zavolala svému manželovi a vrátila se s ním. Ačkoli už věděl, že nemá manžela, zeptala se stále, možná jako znamení jeho duchovní autority.

Skutečné uctívání

Poté, co se Samaritánka dozvěděla, že Ježíš byl prorok, otevřela odvěký spor mezi Samařany a Židy o tom, co je tím správným místem k uctívání Boha. "Naši otcové se klaněli na této hoře a vy říkáte, že v Jeruzalémě je místo, kde se má uctívat." (Jan 4,20).

„Ježíš jí řekl: Věř mi, ženo, přijde čas, kdy nebudeš uctívat Otce ani na této hoře, ani v Jeruzalémě. Nevíte, co uctíváte; ale víme, co uctíváme; neboť spása pochází od Židů. Ale přichází hodina, a je to nyní, kdy praví ctitelé budou uctívat Otce v duchu a v pravdě; neboť Otec chce také takové ctitele. Bůh je duch a ti, kdo ho uctívají, ho musí uctívat v duchu a v pravdě »(Jan 4,21-24.).

Změnil Ježíš náhle téma? Ne, ne nutně. Janovo evangelium nám dává další náznaky: „Slova, která jsem k vám mluvil, jsou duch a jsou život“ (Jan 6,63). „Já jsem cesta, pravda a život“ (Jan 14,6). Ježíš této podivné Samaritánce zjevil velkou duchovní pravdu.

Žena si však nebyla úplně jistá, co si o tom má myslet, a řekla: „Vím, že přichází Mesiáš, kterému se říká Kristus. Až přijde, všechno nám řekne. Ježíš jí řekl: To já k tobě mluvím“ (v. 25-26).

Jeho sebezjevení „To jsem já“ (Mesiáš) – bylo velmi neobvyklé. Ježíš se očividně cítil dobře a dokázal o tom otevřeně mluvit, aby potvrdil, že to, co jí říká, je správné. Žena nechala svou nádobu na vodu a odešla domů do města, aby všem řekla o Ježíši; a přesvědčila lidi, aby si to sami ověřili, a mnozí z nich uvěřili. „Mnoho Samaritánů z tohoto města v něj však uvěřilo pro slovo ženy, která svědčila: Řekl mi všechno, co jsem dělala. Když k němu Samařané přišli, požádali ho, aby u nich zůstal; a zůstal tam dva dny. A mnozí další uvěřili pro jeho slovo “(v. 39-41).

Uctívání dnes

Bůh je duch a náš vztah s ním je duchovní. Naše uctívání je zaměřeno více na Ježíše a náš vztah s ním. Je zdrojem živé vody, kterou potřebujeme pro náš věčný život. Vyžaduje náš souhlas, abychom je potřebovali, a požádáme ho, aby uhasil naši žízeň. Jinými slovy, v metaforě Zjevení musíme připustit, že jsme chudí, slepí a nahí a žádáme Ježíše o duchovní bohatství, zrak a oblečení.

Modlíte se v duchu a v pravdě, když hledáte s Ježíšem, co potřebujete. Skutečná oddanost a uctívání Boha není charakterizována vnějšími podobami, ale vaším postojem k Ježíši Kristu, a to znamená slyšet Ježíšova slova a přicházet skrze něj k vašemu duchovnímu Otci.

Joseph Tkach