Audio
Chůze po laně křesťana
V televizi běžela zpráva o muži na Sibiři, který se stáhl z „pozemského života“ a odešel do kláštera. Opustil manželku a dceru, vzdal se malého podnikání a plně se věnoval církvi. Reportér se ho zeptal, zda ho manželka občas navštěvuje. Řekl, že ne, návštěvy žen nejsou povoleny, protože by mohly být v pokušení. No, můžeme si myslet, že něco takového se nám stát nemůže. Možná bychom se hned nestáhli do kláštera. Tento příběh je podobný našemu životu. Jako křesťané se pohybujeme ve dvou světech, mezi pozemskou a duchovní existencí. Naše cesta víry je jako chůze po laně.
Na naší cestě životem nás provází nebezpečí pádu příliš daleko na jednu či druhou stranu. Uklouzneme-li na jedné straně, jsme příliš pozemskí; Pokud sklouzneme na druhou stranu, žijeme příliš nábožensky. Buď inklinujeme k náboženství, nebo žijeme příliš sekulárně. Člověk, který se příliš soustředí na nebeské a jen čeká, až bude po všem, často ztrácí schopnost těšit se z krásných darů, které má Bůh v zásobě. Může si myslet: Neučil nás Bůh, abychom se vzdalovali světu, protože jeho království není z tohoto světa a protože padlo? Ale co je podstatou tohoto světa? Jsou to lidské vášně, honba za majetkem a mocí, život charakterizovaný sebeuspokojením a pýchou. To vše nepochází od Boha, ale patří do světské sféry.
Člověk, který je příliš zaměřený na nebesa, se často nevědomě stahuje ze světa, zanedbává rodinu a přátele a věnuje se výhradně studiu Bible a meditaci. Zejména v dobách, kdy se necítíme dobře a čelíme problémům, máme tendenci unikat světu. Může to být úniková cesta, protože už nemůžeme dál snášet utrpení a nespravedlnost kolem nás. Ježíš Kristus přišel do tohoto padlého světa, ponížil se tím, že se stal člověkem, a vytrpěl krutou smrt, aby všichni lidé mohli být spaseni. Přišel jako světlo ve tmě, aby dal naději a zmírnil utrpení.
I když Bůh znal stav tohoto světa, stvořil tolik věcí, z nichž se lidé mohli těšit, jako je hudba, vůně, jídlo, lidé, které milujeme, zvířata a rostliny. David chválí Boží stvoření: "Když vidím nebesa, dílo tvých prstů, měsíc a hvězdy, které jsi připravil: co je člověk, že na něj vzpomínáš, a dítě člověka, že se o něj staráš?" (Žalm 8,4-5).
Naše smrtelné tělo je také úžasně stvořeno, jak to vyjadřuje David a děkuje za to Bohu: „Nebo jsi připravil mé ledviny a utvořil jsi mě v lůně. Děkuji ti, že jsem úžasně stvořen; nádherná jsou tvá díla; Má duše to ví“ (Žalm 139,13-14).
Jedním z největších darů, které nám Bůh dal, je umět se radovat a užívat si. Dal nám pět smyslů a citů, abychom si mohli užívat života. Jaká nebezpečí hrozí těm, kdo jsou příliš „pozemsky“ smýšlející? Pravděpodobně patříme mezi ty, kteří nemají problém oslovit lidi na stejné úrovni, jsme vztahoví lidé. Ale možná máme tendenci dělat kompromisy, abychom potěšili ostatní nebo abychom neztratili milovanou osobu. Možná si děláme příliš mnoho času na rodinu a přátele a zanedbáváme svůj klidný čas s Bohem. Samozřejmě bychom měli pomáhat druhým a být tu pro ně, ale neměli bychom podporovat jejich pohodlí ani se nechat zneužívat. Jako křesťané bychom se také měli naučit říkat „ne“ a správně si stanovit priority. Nejdůležitější je náš vztah k Bohu, vše ostatní by mělo být vedlejší. Ježíš dává jasně najevo, co od nás požaduje: „Jestliže někdo přichází ke mně a nemá v nenávisti svého otce, matku, manželku, děti, bratry, sestry a svůj vlastní život, nemůže být mým učedníkem“ (Lk 14,26).
Láska k Bohu
Naše láska k Bohu je nejdůležitější, ale měli bychom milovat i své bližní. Jak můžeme chodit po tomto napjatém laně, aniž bychom spadli na jednu nebo druhou stranu? Klíčem je rovnováha – a nejvyrovnanějším člověkem, který kdy žil, byl Ježíš Kristus, Syn člověka. Pouze skrze Jeho působení v nás můžeme dosáhnout této rovnováhy. Ježíš řekl svým učedníkům krátce před svou smrtí: „Já jsem vinný kmen, vy jste ratolesti. Kdo zůstává ve mně a já v něm, nese mnoho ovoce; neboť beze mne nemůžete nic dělat“ (Jan 15,5). Často se stahoval a trávil mnoho času v modlitbách s Otcem. Oslavoval Boha svými skutky a uzdravováními. Trpěl s těmi, kdo trpěli, a radoval se s těmi, kdo se radovali. Uměl jednat s bohatými i chudými lidmi.
Touha po novém životě
Pavel odhaluje svou touhu: „Proto i my sténáme a toužíme být oděni naším příbytkem, který je z nebe“ (2. Korinťanům 5,2). Ano, toužíme potkat našeho Stvořitele, být s ním navždy. Toužíme po době, kdy bude po všem utrpení na tomto světě a zvítězí Boží spravedlnost. Toužíme být osvobozeni od hříchu a stát se stále více Novým Člověkem.
Jak by se Ježíš Kristus díval na život muže, který opouští svou rodinu, utíká od svých pozemských povinností a hledá svou vlastní spásu? Jak to zapadá do poslání, které nám Bůh dal, abychom pro něj získali lidi? Každému z nás se může stát, že zanedbáváme svou rodinu nebo jiné lidi a věnujeme se pouze studiu Bible. Odcizujeme se světu a nedokážeme pochopit starosti a potřeby lidí. Musíme si však položit otázku, jak chce Ježíš Kristus vidět náš život na tomto světě? K jakému účelu slouží? Jsme tu, abychom naplnili poslání – získávat lidi pro Boha.
pořádek
Ježíš řekl bratrům Šimonovi a Ondřejovi: „Pojďte, následujte mě! Udělám z vás rybáře lidí“ (Matouš 4,19). Ježíš dokázal oslovit lidi tím, že mluvil v podobenstvích. Vše, co dělal, podřídil vůli svého otce. S Ježíšovou pomocí můžeme jít po tomto laně. Ve všem, co děláme, a v každém svém rozhodnutí, bychom měli říkat jako Ježíš Kristus: «Otče, chceš-li, vezmi ode mne tento kalich; Ale ne má, ale tvá vůle se staň!" (Lukáš 22,42). Měli bychom také říci: Buď vůle tvá!
od Christine Joosten
Další články o životě jako křesťan: