Boží hněv

V Bibli je psáno: „Bůh je láska“ (1. Johannes 4,8). Rozhodl se konat dobro tím, že bude sloužit lidem a milovat je. Bible ale také poukazuje na Boží hněv. Ale jak může mít ten, kdo je čistou láskou, také něco společného s hněvem?

Láska a hněv se nevylučují. Můžeme tedy očekávat, že láska, touha konat dobro zahrnuje také hněv nebo odpor vůči něčemu zraňujícímu a ničivému. Boží láska je důsledná, a proto Bůh vzdoruje všemu, co se staví proti jeho lásce. Jakýkoli odpor proti jeho lásce je hřích. Bůh je proti hříchu - bojuje s ním a nakonec ho odstraní. Bůh miluje lidi, ale nelíbí se mu hřích. „Nespokojen“ je však příliš mírný na to. Bůh nenávidí hřích, protože je projevem nepřátelství k jeho lásce. To objasňuje, co se podle Bible myslí hněvem Božím.

Bůh miluje všechny lidi, dokonce i hříšníky: „Všichni jsou hříšníci, postrádají slávu, kterou by měli mít před Bohem, jsou bez zásluhy ospravedlněni jeho milostí vykoupením v Kristu Ježíši“ (Římanům 3,23-24). I když jsme byli ještě hříšníci, poslal Bůh svého Syna, aby za nás zemřel, aby nás vykoupil z našich hříchů (z Římanům 5,8). Dospěli jsme k závěru, že Bůh miluje lidi, ale nenávidí hřích, který jim ubližuje. Kdyby Bůh nebyl neúprosný proti všemu, co je proti jeho stvoření a jeho stvoření, a nevzpíral se opravdovému vztahu s ním a jeho stvořeními, nebyl by bezpodmínečnou, všezahrnující láskou. Bůh by nebyl pro nás, kdyby nebyl proti tomu, co je proti nám.

Některá písma ukazují, že Bůh se na lidi hněvá. Bůh však nikdy nechce lidem způsobovat bolest, ale chce, aby viděli, jak jejich hříšný způsob života škodí jim a lidem v jejich okolí. Bůh chce, aby se hříšníci změnili, aby se vyhnuli bolesti, kterou hřích způsobuje.

Boží hněv ukazuje, kdy na Boží svatost a lásku zaútočí lidská hříšnost. Lidé, kteří žijí svůj život odděleně od Boha, se k jeho cestě staví nepřátelsky. Takoví vzdálení a nepřátelští lidé jednají jako Boží nepřátelé. Jelikož člověk ohrožuje vše, co je dobré a čisté, čím Bůh je a za co si stojí, Bůh se rozhodně staví proti způsobu a praktikám hříchu. Jeho svatý a láskyplný odpor vůči všem formám hříšnosti se nazývá „Boží hněv“. Bůh je bez hříchu - je dokonale svatá bytost sama o sobě. Kdyby se nebránil hříšnosti člověka, nebyl by dobrý. Pokud by se nehněval na hřích a neposoudil by hřích, Bůh by dopustil zlý čin, že hříšnost není absolutně zlá. To by byla lež, protože hříšnost je naprosto zlá. Bůh však nemůže lhát a zůstává věrný sám sobě, protože to odpovídá jeho nejvnitřnější bytosti, která je svatá a milující. Bůh vzdoruje hříchu tím, že proti němu staví trvalé nepřátelství, protože odstraní ze světa veškeré utrpení způsobené zlem.

Konec nepřátelství

Bůh však již učinil nezbytná opatření, aby ukončil nepřátelství mezi ním a hříchem lidstva. Tato opatření plynou z jeho lásky, která je podstatou jeho bytí: «Kdo nemiluje, nezná Boha; protože Bůh je láska“ (1. Johannes 4,8). Z lásky Bůh dovoluje svým tvorům, aby si vybrali pro něj nebo proti němu. Dokonce jim dovoluje, aby ho nenáviděli, ačkoli se takovému rozhodnutí brání, protože ubližuje lidem, které miluje. Ve skutečnosti říká „ne“ jejich „ne“. Tím, že říká „ne“ našemu „ne“, nám znovu potvrzuje své „ano“ v Ježíši Kristu. „V tom se mezi námi zjevila Boží láska, že Bůh poslal svého jednorozeného Syna na svět, abychom skrze něho měli život. To je láska: ne že my jsme milovali Boha, ale že on miloval nás a poslal svého Syna, aby byl smírnou obětí za naše hříchy“ (1. Johannes 4,9-10.).
Bůh učinil všechny nezbytné kroky, za nejvyšší cenu sebe samého, aby mohly být naše hříchy odpuštěny a vymazány. Ježíš zemřel za nás, na našem místě. Skutečnost, že jeho smrt byla nezbytná pro naše odpuštění, ukazuje závažnost našeho hříchu a viny a ukazuje důsledky, které by na nás hřích měl. Bůh nenávidí hřích, který způsobuje smrt.

Když přijímáme Boží odpuštění v Ježíši Kristu, vyznáváme, že jsme byli hříšnými tvory, kteří se Bohu postavili. Vidíme, co to znamená přijmout Krista jako svého Spasitele. Přijímáme, že jako hříšníci jsme byli Bohu odcizeni a potřebovali jsme smíření. Uvědomujeme si, že skrze Krista a Jeho vykupitelské dílo jsme obdrželi bezplatný dar smíření, zásadní změnu v naší lidské přirozenosti a věčný život v Bohu. Litujeme svého „ne“ Bohu a děkujeme mu za jeho „ano“ nám v Ježíši Kristu. V Efezským 2,1-10 Pavel popisuje cestu člověka pod Božím hněvem k příjemci spasení skrze Boží milost.

Božím záměrem od počátku bylo ukázat svou lásku lidstvu tím, že odpustí světu jeho hříchy skrze Boží dílo v Ježíši (z Efezským 1,3-8.). Situace lidských bytostí v jejich vztahu k Bohu je zjevná. Ať měl Bůh jakýkoli „hněv“, plánoval také vykoupit člověka ještě před stvořením světa, „ale vykoupen drahocennou krví Kristovou jako nevinného a neposkvrněného beránka. Byl předurčen dříve, než byl položen základ světa, ale zjevil se pro vás na konci časů“ (1. Petr 1,19-20). K tomuto smíření nedochází prostřednictvím lidských tužeb nebo úsilí, ale výhradně skrze osobu a dílo spasení Ježíše Krista, který nás zastupuje. Toto dílo vykoupení bylo vykonáno jako „milující hněv“ proti hříšnosti a pro nás jako jednotlivce. Lidé, kteří jsou „v Kristu“, již nejsou předmětem hněvu, ale žijí v míru s Bohem.

V Kristu jsme zachráněni před Božím hněvem. Skrze Jeho vykupitelské dílo a přebývajícího Ducha svatého jsme hluboce změněni. Bůh nás smířil se sebou (od 2. Korinťanům 5,18); nechce nás trestat, protože Ježíš nesl náš trest. Vzdáváme díky a přijímáme Jeho odpuštění a nový život v opravdovém vztahu s Ním, obracíme se k Bohu a odvracíme se od všeho, co je v lidském životě modlou. „Nemilujte svět ani to, co je na světě. Miluje-li někdo svět, není v něm Otcova láska. Neboť vše, co je na světě, žádost těla a žádostivost očí a pýcha života, není z otce, ale ze světa. A svět zahyne se svou žádostivostí; ale kdo činí vůli Boží, zůstává navěky“ (1. Johannes 2,15-17). Naší spásou je Boží spása v Kristu – „který nás zachraňuje před budoucím hněvem“ (1. Thes 1,10).

Člověk se stal nepřítelem Boha přirozeností Adama a toto nepřátelství a nedůvěra vůči Bohu přináší nezbytné protiopatření svatého a milujícího Boha – jeho hněv. Od samého počátku, z lásky, měl Bůh v úmyslu ukončit hněv způsobený člověkem skrze Kristovo vykupitelské dílo. Skrze Boží lásku jsme s Ním byli smířeni skrze Jeho vlastní dílo vykoupení ve smrti a životě Jeho Syna. „Oč více budeme nyní od něho zachráněni před hněvem, když jsme byli ospravedlněni jeho krví. Neboť jestliže když jsme ještě byli nepřáteli, byli jsme smířeni s Bohem skrze smrt jeho Syna, oč více budeme zachráněni skrze jeho život nyní, když jsme byli smířeni“ (Římanům 5,9-10.).

Bůh plánoval odstranit svůj spravedlivý hněv proti lidstvu ještě předtím, než vznikl. Boží hněv nelze srovnávat s lidským hněvem. Lidský jazyk nemá slovo pro tento typ dočasné a již rozhodné opozice vůči lidem, kteří se staví proti Bohu. Zaslouží si trest, ale Boží touhou není trestat je, ale osvobodit je od bolesti, kterou jim způsobuje jejich hřích.

Slovo hněv nám může pomoci pochopit, jak moc Bůh nenávidí hřích. Naše chápání slova hněv musí vždy zahrnovat skutečnost, že Boží hněv je vždy namířen proti hříchu, nikdy ne proti člověku, protože je všechny miluje. Bůh již jednal, aby ukončil svůj hněv vůči člověku. Jeho hněv proti hříchu končí, když jsou následky hříchu zničeny. "Poslední nepřítel, který má být zničen, je smrt" (1. Korinťanům 15,26).

Děkujeme Bohu, že jeho hněv ustává, když je hřích přemožen a zničen. Máme příslib jeho pokoje s námi, protože jednou provždy zvítězil nad hříchem v Kristu. Bůh nás smířil se sebou skrze vykupitelskou práci svého Syna, a tím utišil svůj hněv. Boží hněv tedy není namířen proti jeho lásce. Jeho hněv spíše slouží jeho lásce. Jeho hněv je prostředkem k dosažení láskyplných záměrů pro všechny.

Protože lidský hněv zřídka, pokud vůbec, naplňuje láskyplné záměry v malé míře, nemůžeme své lidské chápání a zkušenost lidského hněvu přenést na Boha. Když to děláme, dopouštíme se modlářství a představujeme si Boha jako lidské stvoření. James 1,20 objasňuje, že „lidský hněv nečiní to, co je správné před Bohem“. Boží hněv nebude trvat věčně, ale jeho neochvějná láska ano.

Klíčové verše

Zde je několik důležitých písem. Ukazují srovnání mezi Boží láskou a jeho božským hněvem na rozdíl od lidského hněvu, který zažíváme u padlých lidí:

• „Vždyť lidský hněv nečiní to, co je správné v Božích očích“ (Jakub 1,20).
• «Jestliže se hněváte, nehřešte; nenechte slunce zapadnout nad vaším hněvem“ (Efezským 4,26).
• „Nebudu dělat po svém prudkém hněvu ani Efraima znovu nezničím. Neboť já jsem Bůh a ne člověk, svatý uprostřed vás. Proto nepřicházím v hněvu ničit“ (Ozeáš 11,9).
• «Uzdravím jejich odpadlictví; rád bych ji miloval; neboť můj hněv je od nich odvrácen“ (Ozeáš 14,5).
• «Kde je takový Bůh jako ty, který odpouští hřích a odpouští vinu těm, kteří zůstali jako zbytek jeho dědictví; kdo nedrží svůj hněv navěky, neboť má zálibu v milosrdenství." (Micah 7,18).
• „Jsi Bůh odpouštějící, milostivý, milosrdný, shovívavý a velmi laskavý“ (Nehemiáš 9,17).
• "Trochu jsem před tebou skryl svou tvář ve chvíli hněvu, ale s věčnou laskavostí se nad tebou slituji, praví Hospodin, tvůj vykupitel" (Izaiáš 54,8).
• „Pán nezavrhuje navždy; ale dobře se rmoutí a opět se smiluje podle své velké laskavosti. Neboť to není ze srdce, co lidi sužuje a rmoutí. ... Proč lidé v životě reptají, každý na následky svých hříchů?“ (Nářky 3,31-33.39.).
• "Myslíš, že mám radost ze smrti bezbožných, praví Panovník Hospodin, než z toho, že se odvrací od svých cest a žije?" (Ezechiel 18,23).
• „Roztrhněte svá srdce, a ne své šaty, a vraťte se k Hospodinu, svému Bohu. Neboť je milostivý, milosrdný, shovívavý a velmi laskavý a brzy lituje trestu“ (Joel 2,13).
• „Jonáš se modlil k Hospodinu a řekl: ‚Pane, to jsem si myslel, když jsem byl ve své zemi. Proto jsem chtěl uprchnout do Taršiše; neboť jsem věděl, že jsi milostivý, milosrdný, shovívavý a velmi laskavý, a přiměl jsem tě činit pokání ze zla“ (Jonáš 4,2).
• «Pán neodkládá zaslíbení, jak si někteří myslí o prodlení; ale má s vámi trpělivost a nechce, aby někdo zahynul, ale aby každý našel pokání“ (2. Petr 3,9).
• "V lásce není strach, ale dokonalá láska vyhání strach." Neboť strach očekává trest; ale kdo se bojí, není dokonalý v lásce“ (1. Johannes 4,17 poslední část-18).

Když čteme, že «Bůh tak miloval svět, že dal svého jednorozeného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný. Neboť Bůh neposlal svého Syna na svět, aby svět soudil, ale aby byl svět skrze něho spasen“ (Jan 3,16-17), pak právě z tohoto činu bychom měli pochopit, že Bůh se "hněvá" proti hříchu. Když však Bůh ničí hříšnost, neodsuzuje hříšné lidi, ale zachraňuje je před hříchem a smrtí, aby jim nabídl a udělil smíření a věčný život. Boží „hněv“ nemá „odsoudit svět“, ale zničit sílu hříchu ve všech jeho podobách, aby lidé našli spásu a zažili věčný a živý vztah lásky s Bohem.

Paul Kroll