Každý, kdo vkládá svou důvěru v Krista, je křesťan. S obnovou Duchem svatým křesťan zakouší nové zrození a je přiveden do správného vztahu s Bohem a svými bližními skrze Boží milost skrze adopci. Život křesťana je poznamenán ovocem Ducha svatého. (Římané 10,9-13; Galatským 2,20; John 3,5-7; Označit 8,34; John 1,12-13; 3,16-17; Římanům 5,1; 8,9; Jana 13,35; Galatským 5,22-23)
Ježíšovi učedníci mohli být někdy docela důležití. Jednou se zeptali Ježíše: "Kdo je největší v království nebeském?" (Matouš 18,1). Jinými slovy: Jaké osobní vlastnosti by Bůh rád viděl ve svém lidu, jaké příklady nachází nejlepší?
Dobrá otázka. Ježíš se jich ujal, aby zdůraznil důležitou věc: „Nebudete-li činit pokání a nebudete jako děti, nevejdete do království nebeského“ (verš 3).
Učedníci museli být překvapeni, ne-li zmateni. Možná mysleli na někoho, jako je Eliáš, který svolal oheň z nebe, aby pohltil nějaké nepřátele, nebo na fanatika, jako byl Pinchás, který zabíjel lidi, kteří kompromitovali Mojžíšův zákon (4. Mojžíš 25,7-8.). Nebyli to jedni z největších v historii Božího lidu?
Ale její představa o velikosti byla zaměřena na špatné hodnoty. Ježíš jim ukazuje, že Bůh nechce vidět ve svých lidech ani ukázky, ani odvážné činy, ale spíše vlastnosti, které se s větší pravděpodobností nacházejí u dětí. Je jasné, že pokud se nestaneš jako malé děti, nedostaneš se do říše vůbec!
V jakém vztahu bychom měli být jako děti? Máme být nezralí, dětinští, ignoranti? Ne, dětinské cesty jsme měli nechat dávno za sebou (1. Korinťanům 13,11). Některé dětské rysy jsme měli zahodit a jiné si ponechat.
Jednou z vlastností, které potřebujeme, je pokora, jak řekl Ježíš v Matoušovi 18:4: „Kdo se pokoří jako toto malé dítě, je největší v království nebeském.“ Pokorný člověk v Boží mysli je největší – jeho příkladem je nejlepší v Božích očích, které by rád viděl ve svém lidu.
Z dobrého důvodu; pro pokoru je kvalita Boha. Bůh je připraven vzdát se svých výsad pro naši spásu. To, co Ježíš udělal, když se stal tělem, nebylo anomálií Boží povahy, ale zjevením věčného, skutečného bytí Boha. Bůh chce, abychom se stali podobnými Kristu, a také ochotní vzdát se privilegií sloužit druhým.
Některé děti jsou pokorné, jiné ne. Ježíš použil určité dítě, aby učinil jednu věc: měli bychom se chovat způsobem, jakým jsou děti - zejména v našem vztahu k Bohu.
Ježíš také vysvětlil, že jako dítě by měl být člověk vřelý k ostatním dětem (verš 5), což jistě znamenalo, že myslel na děti doslovné i na děti v přeneseném smyslu. Jako dospělí bychom se k mladým lidem měli chovat zdvořile a s respektem. Stejně tak bychom měli zdvořile a s úctou přijímat nové věřící, kteří jsou ještě nezralí ve vztahu k Bohu a v chápání křesťanské nauky. Naše pokora se nevztahuje pouze na náš vztah k Bohu, ale také k druhým lidem.
Ježíš věděl, že má jedinečný vztah s Bohem. Pouze on znal otce natolik dobře, aby ho mohl odhalit ostatním (Matthew 11,27). Ježíš oslovil Boha aramejským Abba, což je láskyplný výraz používaný dětmi i dospělými pro své otce. Zhruba to odpovídá našemu modernímu slovu „táta“. Ježíš promluvil ke svému otci v modlitbě, požádal ho o pomoc a děkoval mu za jeho dary. Ježíš nás učí, že nemusíme lichotit, abychom získali audienci u krále. Je to náš táta. Můžeme s ním mluvit, protože je to náš táta. Dal nám to privilegium. Můžeme si tedy být jisti, že nás slyší.
I když nejsme Božími dětmi stejným způsobem jako Ježíš je Syn, Ježíš učil své učedníky, aby se modlili k Bohu jako táta. O mnoho let později Pavel zaujal stanovisko, že církev v Římě, který je více než tisíc mil od aramejsky mluvících oblastí, by také mohla vzývat Boha aramejským slovem Abba (Řím 8,15).
V dnešních modlitbách není nutné používat slovo Abba. Ale rozšířené používání tohoto slova v rané církvi ukazuje, že učedníky velmi ohromilo. Byli jim dali obzvláště blízký vztah s Bohem, který jim zaručil přístup k Bohu skrze Ježíše Krista.
Slovo Abba bylo něco zvláštního. Ostatní Židé se tak nemodlili. Ale Ježíšovi učedníci to udělali. Znali Boha jako svého otce. Byli to děti krále, ne jen příslušníci zvoleného národa.
Použití různých metafor posloužilo apoštolům k vyjádření nového společenství věřících s Bohem. Termín spasení zprostředkoval myšlenku, že se stáváme Božím majetkem. Byli jsme vykoupeni z trhu s otroky hříchu za obrovskou cenu – smrt Ježíše Krista. „Cena“ nebyla vyplacena za žádnou konkrétní osobu, ale vyjadřuje myšlenku, že naše spása stála za cenu.
Termín smíření zdůrazňoval skutečnost, že kdysi jsme byli nepřáteli Boha a že nyní bylo obnoveno přátelství skrze Ježíše Krista. Jeho smrt umožnila splácení Božích hříchů, které nás oddělily od našich hříchů. Bůh to udělal za nás, protože jsme to nemohli udělat pro sebe.
Pak nám Bible dává mnoho analogií. Ale skutečnost, že používáme různé analogie, nás vede k závěru, že žádný z nich nám nemůže poskytnout úplný obraz. To platí zejména pro dvě analogie, které by se jinak navzájem odporovaly: první ukazuje, že jsme se narodili (z vrcholu) jako děti Boží a další, které jsme přijali.
Tyto dvě analogie nám ukazují něco důležitého ve vztahu k naší spáse. Znovuzrození znamená, že v naší lidské bytosti dochází k radikálním změnám, které začínají malé a rostou po celý život. Jsme nové stvoření, nové lidi žijící v novém věku.
Přijetí znamená, že kdysi jsme byli cizinci království, ale nyní jsme Božím rozhodnutím a za pomoci Ducha svatého prohlášeni za Boží děti a mají plná práva na dědictví a identitu. My vzdálení jsme byli přivedeni spasitelným dílem Ježíše Krista. V něm umíráme, ale kvůli němu nemusíme umírat. Žijeme v něm, ale nejsme to my, kdo jsme živí, ale jsme noví lidé stvořeni Duchem Božím.
Každá metafora má svůj význam, ale i slabá místa. Nic ve fyzickém světě nemůže plně vyjádřit, co Bůh dělá v našich životech. S analogiemi, které nám dal, se sjednává biblický obraz božského podání.
Bůh je tvůrcem, poskytovatelem a králem. Ještě důležitější je pro nás jeho otec. Je to intimní svazek, který je vyjádřen v nejvýznamnějším vztahu kultury prvního století.
Lidé tehdejší společnosti byli známi svým otcem. Například, vaše jméno mohlo být Josef, syn Eliho. Vaše místo ve společnosti by určil tvůj otec. Váš otec by určil vaše ekonomické postavení, vaši profesi, vašeho budoucího manžela. Cokoliv zdědíte, pochází od vašeho otce.
V dnešní společnosti hrají matky důležitější roli matky. Mnoho lidí má dnes s matkou lepší vztah než s otcem. Kdyby byla Bible napsána dnes, určitě by se dalo uvažovat i o podobenstvích matky. Ale v biblických dobách byly otcovské podobenství důležitější.
Bůh, který někdy odhaluje své mateřské vlastnosti, se vždy nazývá otcem. Pokud je náš vztah s naším pozemským otcem dobrý, pak analogie funguje dobře. Ale mít špatný vztah s otcem nám ztěžuje vědět, co se nám Bůh snaží říct o našem vztahu s Ním.
Rozsudek, že Bůh není lepší než náš pozemský otec, není náš. Ale možná jsme natolik kreativní, abychom si ho představili v idealizovaném vztahu rodičů, kterého člověk nikdy nemůže dosáhnout. Bůh je lepší než nejlepší otec.
To jsou obrovská požehnání. Možná si myslíš víc. Ale jsem si jistý, že ve vesmíru není nic lepšího než být Božím dítětem. To je největší požehnání Království Božího. Když se staneme jako malé děti, staneme se dědicemi všech radostí a požehnání všech
věčné království Boží, které nelze otřást.
Joseph Tkach
Tato webová stránka obsahuje rozmanitý výběr křesťanské literatury v němčině. Překlad webu pomocí Google Translate.