Duchovní oběti

V době Starého zákona učinili Židé oběti za všechno. Různé příležitosti a různé okolnosti vyžadovaly obětování, jako například K zápalné oběti, oběti pokrmu, oběti pokojné, oběti za hřích nebo oběti za vinu. Každá oběť měla určitá pravidla a předpisy. Oběti byly také vyrobeny na svátek, nový měsíc, úplněk, atd.

Kristus, Beránek Boží, byl dokonalou obětí, obětovanou jednou provždy (Židům 10), díky níž byly oběti Starého zákona zbytečné. Tak jako Ježíš přišel naplnit zákon, aby byl větší, aby i úmysl srdce mohl být hříchem, i když se neuskuteční, tak také naplnil a rozšířil obětní systém. Nyní máme přinášet duchovní oběti.

Když jsem v minulosti četl první verš Římanům 12 a verš 17 žalmu 51, pokýval jsem hlavou a řekl, ano, samozřejmě, duchovní oběti. Ale nikdy bych nepřiznal, že jsem absolutně netušil, co to znamená. Co je to duchovní oběť? A jak jednoho obětuji? Mám najít duchovního beránka, postavit ho na duchovní oltář a podříznout mu hrdlo duchovním nožem? Nebo měl Pavel na mysli něco jiného? (To je řečnická otázka!)

Slovník definuje oběť jako "akt obětování něčeho hodnotného Božstvu." Co máme, že by mohlo být cenné pro Boha? Nepotřebuje od nás nic. Ale chce zlomenou mysl, modlitbu, chválu a naše tělo.

Ty nemusí vypadat jako velké oběti, ale uvažujme, co to všechno znamená pro lidskou tělesnou povahu. Pýcha je přirozený stav lidstva. Přivést oběť zlomené mysli je vzdát se naší pýchy a naší aroganci za něco nepřirozeného: pokory.

Modlitba - mluvení s Bohem, naslouchání Jemu, přemýšlení o Jeho Slovu, společenství a společenství, Duch z Ducha - vyžaduje, abychom se vzdali jiných věcí, o které bychom si mohli přát, abychom mohli trávit čas s Bohem.

Chvála se stane, když se naše myšlenky odvrátíme od sebe a postavíme do středu velkého Boha vesmíru. Opět platí, že přirozeným stavem lidské bytosti je myslet jen na sebe. Chvála nás přivádí do trůnního sálu Pána, kde obětujeme kolena před Jeho nadvládou.

Římanům 12,1 přikazuje nám, abychom svá těla přinášeli jako živou, svatou a Bohu milou oběť, v níž spočívá naše duchovní uctívání. Místo abychom obětovali své tělo Bohu tohoto světa, dáváme své tělo k dispozici Bohu a uctíváme ho ve svých každodenních činnostech. Neexistuje žádné oddělení mezi časem uctívání a časem mimo uctívání – celý náš život se stává uctíváním, když položíme svá těla na Boží oltář.

Můžeme-li tyto oběti denně nabídnout Bohu, nejsme v nebezpečí přizpůsobení se tomuto světu. Namísto toho jsme přeměněni tím, že dáváme svou pýchu, naši vůli a naši touhu po světských věcech, naše zaujetí s egem a náš egoismus, na jedničku.

Nemůžeme nabídnout vzácnější nebo cennější oběti než ty.

Tammy Tkach

Duchovní oběti