V nejnižším bodě

Pastor mé kongregace se nedávno zúčastnil setkání Anonymních alkoholiků. Ne proto, že byl závislý sám na sobě, ale proto, že slyšel o příbězích o úspěchu těch, kteří zvládli 12-krokovou cestu k životu bez závislosti. Jeho návštěva vyšla ze zvědavosti a touhy vytvořit stejnou léčivou atmosféru v jeho vlastní komunitě.

Mark přišel na schůzku úplně sám a nevěděl, co tam čekat. Když vstoupil, byla zaznamenána jeho přítomnost, ale nikdo mu nepoložil žádné trapné otázky. Místo toho mu každý nabídl vřelý pozdrav nebo ho povzbudivě plácl na záda, když se představil přítomným.

Ten večer dostal jeden z účastníků cenu za devět měsíců abstinence a když se všichni shromáždili na pódiu, aby oznámili, že se vzdali alkoholu, publikum vypuklo v hurikánech a ohlušujícím potlesku. Ale pak žena středního věku k pomalým krokům kráčela k pódiu a se sklonenou hlavou s očima dolů. Řekla: „Dnes bych měla oslavit 9 dnů své zdrženlivosti. Ale včera, sakra, vypil jsem znovu ».

Mark je horký a chladný po zádech, přemýšlel, co by se stalo teď? Kolik hanby a studu by doprovázelo toto zjevné selhání ve světle potlesku, který právě zmizel? Nebyl však čas na děsivé ticho, protože jakmile poslední slabika prošla ženskými rty, potlesk opět stoupal, tentokrát ještě frenetičtěji než dříve, naplněný povzbuzujícími píšťalkami a výkřiky a uklidňujícími výrazy uznání.

Mark byl tak ohromen, že musel opustit místnost. V autě nechal své slzy běžet hodinu, než mohl jet domů. Stále se ptal: „Jak to mohu sdělit své komunitě? Jak mohu vytvořit místo, kde jsou přiznány vnitřní narušení a lidstvo s tak nadšeným potleskem jako triumf a úspěch? » Takto by měl kostel vypadat!

Proč se církev podobá místu, kde jsme oblečeni úhledně a šťastnými výrazy obličeje, vylučuje temnou stránku našeho já před očima veřejnosti? Doufáme, že nikdo, kdo zná naše pravé já, nás nebude upoutat upřímnými otázkami? Ježíš řekl, že nemocní potřebují místo, kde se mohou uzdravit - ale vytvořili jsme společenský klub založený na splnění určitých kritérií pro přijetí. Zdá se, že s nejlepší vůlí na světě si nedokážeme představit, že jsou zničeni současně a přesto jsou absolutně milí. Možná to je tajemství anonymních alkoholiků. Každý účastník kdysi dosáhl nejnižšího bodu a přiznal to a každý také našel místo, kde je stejně „milovaný“, a toto místo pro sebe přijal.

U mnoha křesťanů je to jiné. Nějak se mnozí z nás začali domnívat, že jsme milí bez vady. Žijeme své životy, jak nejlépe umíme, a necháme ostatní a sami cítit koleno, když to nevyhnutelně vede k selhání. Bohužel s tímto hledáním morální nadřazenosti se můžeme vypořádat s většími duchovními problémy, než s jednou na dně.

Brennanová Manningová píše: „Paradoxně jsou to právě naše přehnané morální standardy a naše pseudozbožnost, které se vklínují jako klín mezi Boha a nás lidi. Nejsou to prostitutky nebo výběrčí daní, pro koho je nejtěžší projevit pokání; jsou to právě horliví lidé, kteří si myslí, že nemusí činit pokání. Ježíš nezemřel rukou lupičů, násilníků nebo násilníků. Dostal se do vydrhnutých rukou hluboce věřících lidí, nejváženějších členů společnosti »(Abbovo dítě Abbas Kind, str. 80).

Jste trochu otřeseni? V každém případě jsem to těžce polkl a musel jsem si přiznat, ať se mi to líbí nebo ne, že ve mně spí i Pharisee. I když jsem pobouřen jejich předpojatými postoji, s nimiž se setkáváme v celém evangeliu, dělám to samé tím, že ignoruji ty, kteří bojovali a spravedliví bránili. Nechal jsem se oslepit těmi, kdo milují Boha svou averzí k hříchu.

Ježíšovi učedníci byli hříšníci. Mnoho z nich mělo to, co je známé jako „minulost“. Ježíš ji nazval svými bratry. Mnoho také vědělo, jaké to je zasáhnout dno. A přesně tam narazili na Ježíše.

Už nechci stát nad těmi, kteří chodí ve tmě. Nechci také držet zbytečné fráze podle hesla „Řekl jsem ti to hned“, zatímco já sám skrývám temné stránky své existence. Chci, aby se Bůh zmocnil mnohem víc a čelil marnotratnému synovi s otevřenou náručí, stejně jako to poslouchal skrze Ježíše Krista. Miluje oba stejně. Alkoholici Anonymous to již pochopili.

Susan Reedyová