Audio
Historická vyznání
Vyznání víry (vyznání, z latiny „věřím“) je shrnující formulace přesvědčení. Chce to vyjmenovat důležité pravdy, objasnit doktrinální prohlášení, oddělit pravdu od omylu. Obvykle je psána tak, aby se dala snadno zapamatovat. Řada pasáží v Bibli má charakter vyznání. Ježíš tedy použil schéma založené na 5. Mose 6,4-9, jako vyznání. Pavel dělá jednoduchá prohlášení podobná krédu 1. Korinťanům 8,6; 12,3 a 15,3-4. Auch 1. Timoteus 3,16 dává krédo v silně dotažené podobě.
S rozšiřováním rané církve vyvstala potřeba formálního kréda, které by věřícím přiblížilo nejdůležitější učení jejich náboženství. Apoštolské vyznání víry se tak jmenuje ne proto, že je napsali první apoštolové, ale proto, že správně shrnuje učení apoštolů. Církevní otcové Tertullian, Augustin a další měli mírně odlišné verze Apoštolského vyznání; Text pirminu (kolem 750) byl nakonec přijat jako standardní forma.
Jak rostla církev, rostly i hereze a první křesťané si museli ujasňovat hranice své víry. Na začátku 4. V 325. století, než byl ustanoven kánon Nového zákona, vznikly spory o Kristovo božství. Aby se tato otázka vyjasnila, na žádost císaře Konstantina se v roce 381 sešli biskupové ze všech částí Římské říše v Nikáji. Svůj konsensus zapsali do tzv. Nicejského vyznání víry. V roce se v Konstantinopoli sešel další synod, na kterém bylo Nicejské vyznání mírně revidováno a rozšířeno o několik bodů. Tato verze se nazývá Nicejský Konstantinopolský nebo zkráceně Nicejské vyznání.
V následujícím století se církevní vůdci sešli ve městě Chalcedon, aby diskutovali mimo jiné o božské a lidské povaze Krista. Našli vzorec, který byl podle jejich názoru v souladu s evangeliem, apoštolskou doktrínou a Písmem. Nazývá se Christologická definice chalcedonu nebo chalcedonensického vzorce.
Naneštěstí mohou být vyznání také formulační, komplexní, abstraktní a někdy mohou být ztotožňována s „Píslem“. Jsou-li však správně používány, poskytují koherentní doktrinální základ, chrání správnou biblickou nauku a vytvářejí zaměření na církevní život. Následující tři vyznání jsou mezi křesťany široce přijímána jako biblická a jako formulace pravé křesťanské ortodoxie (ortodoxie).
Nicejské vyznání víry (381 n. l.)
Věříme v jednoho Boha, Otce, Všemohoucího, stvořitele nebe a země, všeho, co je viditelné a neviditelné. A Pánu Ježíši Kristu, jednorozenému Synovi Božímu, zplodenému z Otce před všemi časy, světla světla, pravého Boha pravého Boha, nezrodeného, stvořeného z bytosti s Otcem, skrze kterou se staly všechny věci, lidé kolem nás a pro naši spásu sestoupil z nebes, a vzal tělo z Ducha svatého a Panny Marie a člověka, a byl pro nás ukřižován pod Pilátem Pontským, a byl trpěn a pohřben, a vstal třetího dne po Písmech a do nebe, do nebe a do nebe Sedí pravici Otce a přijde zase v slávě, aby soudil živé i mrtvé, jejichž království nebude mít konec.
A Duchu svatému, Pánu a dárci života, který postupuje od Otce, který je uctíván a oslavován společně s Otcem a Synem, který mluvil skrze proroky
má; k posvátné a katolické (všestranné) a apoštolské církvi. Vyznáváme křest za odpuštění hříchů; Čekáme na vzkříšení mrtvých a na život budoucího světa. Amen.
(Citováno z JND Kelly, Old Christian Confessions, Göttingen 1993)
Apoštolské vyznání víry (kolem roku 700 n. l.)
Věřím v Boha, Otce, Všemohoucího, stvořitele nebe a země. Ježíš Kristus, Jeho jednorozený Syn, náš Pán, přijatý Duchem svatým, narozený z Panny Marie, trpěl pod Pilátem Pontským, ukřižovaným, zemřelým a pohřben, sestoupil do království smrti, vzkříšeného třetího dne z mrtvých, vystoupil do nebe a sedí na pravici Boha, Otce; Odtud přijde soudit živé i mrtvé. Věřím v Ducha svatého, posvátnou křesťanskou církev, společenství svatých, odpuštění hříchů, vzkříšení mrtvého a věčného života. Amen.
Definice jednoty Boha a lidské povahy v Kristově osobě
(Rada Chalcedona, 451 n. Chr.)
Takže, následujíce svaté otce, všichni jednomyslně učíme vyznávat našeho Pána Ježíše Krista jako jednoho a téhož Syna; totéž je dokonalé v božství a totéž dokonalé v lidstvu, tentýž pravý Bůh a pravý člověk rozumové duše a těla, přičemž Otec je (homooúsion) Božství a jako totéž s námi jsou podle lidství, podobné nám v každém ohledu kromě hříchu. Narozen před časy z Otce podle Božství, ale na konci časů, stejně jako tentýž, pro nás a pro naši spásu od Marie, Panny a Matky Boží (theotokos), je [narozen] jako jeden a tentýž, Kristus, syn, rodný, ve dvou přirozenostech rozpoznaný nesmíšený, nezměněný, nerozdělený, nerozdělený. Rozmanitost přirozeností se tím v žádném případě neruší kvůli sjednocení; spíše se zachovává zvláštnost každé ze dvou přirozeností a spojuje se a tvoří osobu a hypostázi. [Vyznáváme ho] ne jako rozděleného a rozděleného na dvě osoby, ale jako jednoho a téhož Syna, domorodce, Boha, Logos, Pána, Ježíše Krista, jak nám o něm [prorokovali] a o něm prorokovali dávní proroci, Ježíš Kristus nás poučil a předal nám otcovský symbol [Nikajské vyznání]. (Citováno z náboženství v minulosti a současnosti, editoval Betz / Browning / Janowski / Jüngel, Tübingen 1999)
