Audio
Ctnosti víry v každodenním životě
Petr ve svém životě udělal mnoho chyb. Ukázali mu, že po smíření s Bohem Otcem skrze Boží milost je třeba učinit konkrétní kroky, zatímco žijeme „jako cizinci a cizinci“ v nepředvídatelném světě. Otevřený apoštol nám zanechal v písemné podobě sedm základních „ctností víry“. Ty nás vyzývají k praktickému křesťanskému životnímu stylu – úkolu nejvyšší důležitosti, který přetrvává dlouhodobě. Pro Petra je víra nejdůležitější zásadou a popisuje ji takto: „Věnujte jí tedy veškerou píli, prokazujte ctnost ve své víře a poznání ve ctnosti a střídmost v poznání a trpělivost ve střídmosti a zbožnost v trpělivosti a zbožnost ve zbožnosti Bratrstvo a v bratrské lásce“ (2. Petr 1,5-7.).
Víra
Slovo „víra“ je odvozeno z řeckého „pistis“ a v podstatě odkazuje na úplnou důvěru v Boží zaslíbení. Tuto důvěru jasně dokládá příklad patriarchy Abrahama: „Nepochyboval o Božím zaslíbení skrze nevíru, ale zesílil ve víře a vzdal Bohu slávu a se vší jistotou věděl, že to, co Bůh zaslíbí, může také udělat“ (Římanům 4,20-21.).
Pokud nevěříme ve vykupitelské dílo, které Bůh vykonal v Kristu, nemáme pro křesťanský život žádný základ: "Pavel a Silas řekli: Věřte v Pána Ježíše a budete spaseni ty i tvá domácnost!" (Skutky 16,31). Starozákonní patriarcha Abraham, označovaný v Novém zákoně jako „otec věřících“, opustil území dnešního Iráku, aby se vydal do Kanaánu, zaslíbené země. Udělal to, i když neznal svůj záměr: „Vírou se Abraham stal poslušným, když byl povolán jít na místo, které měl zdědit; a vyšel, aniž věděl, kam jde“ (Žid 11,8). Spoléhal se výhradně na Boží zaslíbení, kterým z celého srdce důvěřoval a na nich zakládal své činy.
Dnes se nacházíme v podobné situaci jako Abraham: náš svět je nejistý a křehký. Nevíme, zda budoucnost přinese zlepšení nebo zda se situace zhorší. Zvláště v těchto časech je důležité mít důvěru – víru, že Bůh nás a naše rodiny bezpečně povede. Víra je důkazem a Bohem danou jistotou, kterou máme k dispozici pro naši mysl a srdce, že Bůh se o nás stará a že všechny věci spolupracují k našemu dobru: „Ale víme, že všechny věci napomáhají k dobrému těm, kdo milují Boha, těm, kdo jsou povolán podle svého záměru“ (Římanům 8,28).
Víra Ježíše Krista odlišuje křesťany od všech ostatních lidí. Pistis, důvěra ve Spasitele a Vykupitele, skrze kterou je člověk přijat do Boží rodiny, je základem všech ostatních křesťanských vlastností.
Ctnost
Prvním doplňkem víry je ctnost. Řecký výraz „arete“ je v překladu Nové Ženevy (NGÜ) vykládán jako „pevnost charakteru“ a lze jej chápat také jako příkladné chování. Proto víra podporuje a posiluje sílu charakteru. Slovo arete používali Řekové ve vztahu ke svým bohům. Znamená dokonalost, dokonalost a odvahu, něco, co přesahuje běžné a každodenní. Sokrates prokázal ctnost, když vypil pohár jedlovce, aby zůstal věrný svým zásadám. Stejně tak Ježíš projevil pevný charakter, když se odhodlaně vydal na svou poslední cestu do Jeruzaléma, i když ho tam čekal krutý osud: „Nyní se stalo, když nadešel čas, aby byl vzat do nebe, obrátil tvář, rozhodnutý jít do Jeruzaléma“ (Luk 9,51).
Modelové chování neznamená jen mluvit, ale také jednat. Pavel prokázal velkou odvahu a ctnost, když oznámil svůj pevný úmysl navštívit Jeruzalém, i když mu Duch svatý jasně ukázal, že hrozí nebezpečí: „Proč pláčeš a lámeš mi srdce? Neboť jsem připraven být nejen spoután, ale i zemřít v Jeruzalémě pro jméno Pána Ježíše“ (Sk 21,13). Tento typ oddanosti, zakořeněný v Arete, posílil a povzbudil ranou církev. Ctnost zahrnuje dobré skutky a skutky služby, které nacházíme v rané církvi. James zdůraznil, že „víra bez skutků je zbytečná“ (James 2,20).
uznání
Ve spojení s vírou přispívá síla charakteru k poznání. Duch svatý inspiroval Petra, aby pro moudrost použil řecké slovo „Gnosis“ místo termínu „Sophia“, který se často používá v Novém zákoně. Poznání ve smyslu gnóze není výsledkem intelektuálního úsilí, ale spíše duchovním vhledem uděleným Duchem svatým. Toto se zaměřuje na osobu Ježíše Krista a Boží slovo: „Vírou víme, že svět byl stvořen Božím slovem, že vše, co je vidět, pochází z ničeho“ (Židům 11,3).
Znalost Písma, která je založena na zkušenosti, odpovídá termínu „know-how“, jehož prostřednictvím rozvíjíme praktické dovednosti v každodenním životě křesťanské víry. Pavel rozpoznal, že Sanhedrin se skládá ze saduceů a farizeů, a použil tyto znalosti k tomu, aby postavil skupiny proti sobě a chránil se (Skutky 23,1-9.).
Jak často si přejeme mít tuto schopnost, zvláště když čelíme zaměstnanci banky, úředníkovi, šéfovi nebo nespravedlivému žalobci. Říci správnou věc v patřičné míře je umění, ve kterém můžeme požádat svého nebeského Otce o pomoc: „Jestliže někomu z vás chybí moudrost, ať prosí Boha, který dává každému zdarma a bez výčitek; tak mu bude dáno“ (Jakub 1,5).
Umírněnost
Víra, ctnost a poznání samy o sobě pro křesťanský život nestačí. Bůh volá každého křesťana k ukázněnému životu, ke střídmosti. Řecké slovo „Egkrateia“ znamená sebeovládání nebo sebeovládání. Tato kontrola síly vůle, vedená Duchem svatým, zajišťuje, že rozum vždy zvítězí nad vášní nebo emocemi. Pavel praktikoval takovou zdrženlivost, jak je patrné z jeho slov: „Ale já neutíkám jako do nejistoty; Nebojuji pěstí jako ten, kdo buší do vzduchu, ale trestám své tělo a podmaňuji si ho, abych nekázal druhým a sám se nestal zavrženíhodným“ (1. Korinťanům 9,26-27.).
Té děsivé noci v Getsemanské zahradě Ježíš odhalil sebeovládání a sebeovládání, když ho jeho lidská přirozenost pobízela, aby unikl hrůze ukřižování. Tato dokonalá božská sebekázeň je dosažitelná pouze tehdy, když má původ v samotném Bohu.
trpělivost
Víra, obklopená ctností, poznáním a sebeovládáním, podporuje rozvoj trpělivosti a vytrvalosti. Celý význam řeckého slova „Hupomone“, které se v němčině překládá jako trpělivost nebo vytrvalost, se zdá být příliš pasivní. Ačkoli termín Hupomone označuje trpělivost, je to cílená trpělivost zaměřená na žádoucí a realistický cíl. Není to jen o pasivním čekání, ale o vytrvání s očekáváním a vytrvalým odhodláním. Řekové tento výraz používali pro rostlinu, které se daří i v obtížných a nepříznivých podmínkách. V Židům je „Hupomone“ (vytrvalost) spojeno se stálostí, která vytrvá a vzkvétá v očekávání vítězství i za obtížných podmínek: „Běžme trpělivě v bitvě, která je nám určena, vzhlížíme k Ježíši,... Původce a dokonavatel víry, který, i když měl radost, snesl kříž, pohrdav hanbou, a usedl po pravici Božího trůnu“ (Židům 12,1-2.).
To znamená například trpělivě čekat na uzdravení, když jsme nemocní, nebo čekat na pozitivní výsledek prosby k Bohu. Žalmy jsou plné výzev k vytrvalosti: „Na Hospodina čekám, má duše čeká a v jeho slovo doufám“ (Žalm 130,5).
Tyto žádosti jsou doprovázeny pevnou důvěrou v Boží milující moc, abychom byli vyzbrojeni proti všem výzvám, které na nás život vrhá. Se stálostí přichází živost a optimismus, nechuť se vzdát. Toto odhodlání je ještě silnější než náš strach ze smrti.
zbožnost
Další ctností, která se vyvíjí ze základu víry, je „Eusebeia“ neboli zbožnost. Tento výraz se vztahuje k lidské povinnosti ctít Boha: „Vše, co slouží životu a zbožnosti, nám dalo svou božskou moc skrze poznání toho, který nás povolal svou slávou a mocí“ (2. Petr 1,3).
Náš život by měl jasně vyjadřovat výjimečné vlastnosti života dané shůry. Naši bližní by měli být schopni rozpoznat, že jsme dětmi našeho Nebeského Otce. Pavel nám připomíná: „Neboť tělesné cvičení je málo užitečné; ale zbožnost je užitečná pro všechny věci a má zaslíbení tohoto i budoucího života“ (1. Timoteus 4,8 NGÜ).
Naše chování by se mělo podobat cestě Boží, nikoli vlastní silou, ale skrze Ježíše, který v nás žije: „Neodplácej nikomu zlým za zlé. Snažte se dělat dobro všem. Pokud je to možné, jakkoli to záleží na vás, mějte pokoj se všemi lidmi. Nemstite se, drazí, ale dejte průchod Božímu hněvu; neboť je psáno: Moje je pomsta; Já odplatím, praví Hospodin“ (Římanům 12,17-19.).
Bratrská láska
Prvních pět zmíněných ctností se vztahuje k vnitřnímu životu věřícího a jeho vztahu k Bohu. Poslední dva se zaměřují na jeho vztahy s ostatními lidmi. Bratrská láska pochází z řeckého výrazu „Philadelphia“ a znamená oddanou, praktickou péči o druhé. Zahrnuje schopnost milovat všechny lidi jako bratry a sestry Ježíše Krista. Bohužel máme tendenci zneužívat svou náklonnost tím, že ji dáváme především těm, kteří jsou nám podobní. Z tohoto důvodu se Petr pokusil čtenářům v prvním dopise naznačit tento postoj: „Ale není nutné vám psát o bratrské lásce. Sami vás totiž Bůh naučil milovat se navzájem“ (1 Tes 4,9).
Bratrská láska nás ve světě charakterizuje jako Kristovy učedníky: „Podle toho všichni poznají, že jste moji učedníci, budete-li mít lásku jedni k druhým“ (Jan 13,35). Víra je založena na lásce Boží, skrze kterou jsme schopni milovat své bratry a sestry tak, jako Ježíš miluje nás.
Božská láska
Láska k sourozencům vede k „lásce“ ke všem lidem. Tato láska je méně věcí citů a více vůle. Božská láska, řecky zvaná „Agape“, představuje nadpřirozenou lásku a je považována za korunu všech ctností: „Mojím přáním je, aby ve vás Kristus žil skrze víru. Měli byste být pevně zakořeněni v jeho lásce; měli byste na nich stavět. Protože jen tak můžete vy a všichni ostatní křesťané zažít plný rozsah jeho lásky. Ano, modlím se, abyste stále hlouběji chápali tuto lásku, kterou nikdy nemůžeme plně pochopit svou myslí. Pak budete stále více naplňováni vším bohatstvím života, které se nachází v Bohu“ (Efezským 3,17-19.).
Agape láska ztělesňuje ducha opravdové shovívavosti ke všem lidem: „Stal jsem se slabým pro slabé, abych mohl získat slabé. Stal jsem se vším pro všechny, abych některé ve všem zachránil“ (1. Korinťanům 9,22).
Svou lásku můžeme projevit tím, že věnujeme svůj čas, dovednosti, poklady a životy lidem kolem nás. Zajímavé je, že tato píseň chvály začíná vírou a vrcholí láskou. Na základě své víry v Ježíše Krista můžete, milý čtenáři, prokázat skutečně křesťanské chování, v němž působí těchto sedm ctností lásky.
Neil Earle
Další články o ctnosti: