Naše nová identita v Kristu

Martin Luther nazval křesťany „současnými hříšníky a svatými“. Původně napsal tento termín v latině simul iustus et peccator. Simul znamená „současně“, iustus znamená „spravedlivý“, et znamená „a“ a peccator znamená „hříšník“. Vzato doslovně to znamená, že žijeme v hříšnosti i bezhříšnosti zároveň. Lutherovo motto by pak bylo v rozporu. Mluvil však metaforicky, chtěl se vyjádřit k paradoxu, že v království Božím na zemi nejsme nikdy zcela osvobozeni od hříšných vlivů. Přestože jsme smířeni s Bohem (svatí), nežijeme dokonalý Kristův život (hříšníci). Při formulaci tohoto výroku Luther příležitostně použil jazyk apoštola Pavla, aby ukázal, že srdcem evangelia je dvojí počítání. Za prvé, naše hříchy jsou přičítány Ježíši a nám jeho spravedlnosti. Tento právní žargon imputace umožňuje vyjádřit to, co je právně a tedy skutečně pravdivé, i když to v životě toho, koho se to týká, není vidět. Luther také řekl, že kromě samotného Krista se jeho spravedlnost nikdy nestane naší vlastní (pod naší kontrolou). Je to dar, který je náš pouze tehdy, když ho od Něj přijmeme. Tento dar přijímáme tím, že jsme sjednoceni s dárcem daru, protože dárcem je nakonec dar. Ježíš je naše spravedlnost! Luther toho samozřejmě řekl o křesťanském životě mnohem víc než jen tuto jednu větu. I když s většinou vět souhlasíme, existují aspekty, ve kterých nesouhlasíme. Kritika J. de Waal Dryden v článku v The Journal of the Study of Paul and His Letters to vyjadřuje takto (děkuji svému dobrému příteli Johnu Kosseymu za zaslání těchto řádků):

[Lutherovo] rčení pomáhá shrnout princip, že ospravedlněný hříšník je prohlášen za spravedlivého na základě „cizí“ Kristovy spravedlnosti, a nikoli na základě vlastní spravedlnosti, která v něm přebývá. Tam, kde se toto rčení neukáže jako užitečné, je, když je nahlíženo – ať už vědomě či nevědomě – jako základ posvěcení (křesťanského života). Problém zde spočívá v pokračující identifikaci křesťana jako „hříšníka“. Podstatné jméno peccator označuje víc než jen deformovanou mravní vůli nebo sklon k zakázaným činům, ale definuje křesťanskou doktrínu bytí. Křesťan je hříšný nejen ve svých činnostech, ale i ve své povaze.Psychologicky Lutherův výrok zmírňuje morální vinu, ale udržuje stud. Samovysvětlující obraz ospravedlněného hříšníka, který také otevřeně hlásá odpuštění, podkopává právě toto odpuštění, když představuje chápání sebe sama jako hluboce hříšné bytosti, protože kategoricky vylučuje transformační prvek Krista. Křesťan by pak měl chorobné sebeporozumění, které je posíleno běžnou praxí, a tím toto porozumění prezentuje jako křesťanskou ctnost. Tímto způsobem se přiživuje stud a sebenenávist. ("Revisiting Romans 7: Law, Self, Spirit," JSPL (2015), 148-149)

Přijměte naši novou identitu v Kristu

Jak říká Dryden, Bůh „povyšuje hříšníka na vyšší úroveň“. V jednotě a společenství s Bohem, v Kristu a skrze Ducha jsme „nové stvoření“ (2. Korinťanům 5,17) a přeměněny tak, abychom měli „účast“ na „božské přirozenosti“ (2. Petr 1,4). Už nejsme hříšní lidé, kteří touží po osvobození ze své hříšné podstaty. Naopak, jsme Božími adoptovanými, milovanými, smířenými dětmi, které jsou stvořeny k obrazu Krista. Naše myšlení o Ježíši a o sobě samých se radikálně mění, když přijímáme realitu naší nové identity v Kristu. Chápeme, že to není naše kvůli tomu, kdo jsme, ale kvůli Kristu. Není naše kvůli naší víře (která je vždy neúplná), ale díky víře v Ježíše. Všimněte si, jak to Pavel shrnuje ve svém dopise církvi v Galacii:

Žiji, ale nyní ve mně žije ne já, ale Kristus. Neboť to, co nyní žiji v těle, žiji ve víře v Syna Božího, který mě miloval a vydal sám sebe za mě (Galatským 2,20).

Pavel chápal Ježíše jako subjekt i objekt spasitelné víry. Jako subjekt je aktivním prostředníkem, autorem milosti. Jako objekt odpovídá jako jeden z nás s dokonalou vírou, dělá to na našem místě a pro nás. Je to jeho víra a jeho loajalita, nikoli naše, co nám dává naši novou identitu a to nás činí spravedlivými v něm. Jak jsem před několika týdny poznamenal ve své týdenní zprávě, Bůh nám při záchraně nečistí vestu a nenechává nás na našem vlastním úsilí následovat Krista. Naopak, milostí nám umožňuje radostně se podílet na tom, co v nás a skrze nás vykonal. Víte, Grace je víc než jen záblesk v očích našeho Nebeského Otce. Pochází od našeho Otce, který si nás vyvolil, který nám dává dary a zaslíbení dokonalého spasení v Kristu, včetně ospravedlnění, posvěcení a oslavení (1. Korinťanům 1,30). Zakoušíme každý z těchto aspektů našeho spasení skrze milost, ve spojení s Ježíšem, skrze Ducha, který nám byl dán jako adoptované milované Boží děti, kterými skutečně jsme.

Přemýšlení o Boží milosti tímto způsobem nakonec změní náš pohled na všechno. Například: V běžné denní rutině možná přemýšlím o tom, kam jsem právě nakreslil Ježíše. Když přemýšlím o svém životě z perspektivy své identity v Kristu, mé myšlení se posouvá k pochopení, že to není něco, k čemu chci Ježíše přitáhnout, ale že jsem povolán k tomu, abych Ho následoval a dělal to, co On dělá. Tento posun v našem myšlení je přesně tím, o čem je růst v milosti a poznání Ježíše. Jak se s ním sbližujeme, sdílíme více toho, co dělá. Toto je koncept přebývání v Kristu, o kterém náš Pán mluví v Janovi 15. Pavel to nazývá „skryté“ v Kristu (Koloským 3,3). Myslím, že není lepší místo, kde by se bylo schovat, protože v Kristu není nic jiného než dobro. Pavel pochopil, že cílem života je být v Kristu. Setrvání v Ježíši v nás přináší sebevědomou důstojnost a účel, který pro nás náš Stvořitel od počátku vymyslel. Tato identita nás osvobozuje, abychom žili ve svobodě od Božího odpuštění a již ne ve vysilujícím studu a vině. Také nás osvobozuje k životu s bezpečným vědomím, že Bůh nás zevnitř mění skrze Ducha. Toto je realita toho, kým skutečně jsme v Kristu z milosti.

Chybně interpretovat a interpretovat podstatu Boží milosti

Naneštěstí si mnoho lidí špatně vykládá podstatu Boží milosti a vidí ji jako volný průchod hříchu (to je chyba antinomismu). Paradoxně k tomuto omylu většinou dochází, když lidé chtějí milost a na milosti založený vztah s Bohem svázat do právního konstruktu (to je chyba legality). V tomto právním rámci je milost často mylně chápána jako Boží výjimka z pravidla. Grace se pak stává zákonnou omluvou pro nedůslednou poslušnost. Když je milost chápána tímto způsobem, je ignorována biblická představa Boha jako milujícího Otce kárajícího své milované děti.Snaha o legalizaci milosti je hrozná, život stravující chyba. Zákonná díla neobsahují žádné ospravedlnění a milost není výjimkou z pravidla. Toto nepochopení milosti obvykle vede k liberálnímu, nestrukturovanému životnímu stylu, který je v kontrastu s životem založeným na milosti a evangeliu, který s námi Ježíš sdílí prostřednictvím Ducha svatého.

Mění se milostí

Toto nešťastné nepochopení milosti (s jejími nesprávnými závěry ohledně křesťanského života) může uklidnit špatné svědomí, ale nevědomky postrádá milost změny - Boží lásku v našich srdcích, která nás skrze Ducha může proměnit zevnitř. Postrádání této pravdy nakonec vede k vině zakořeněné ve strachu. Z vlastní zkušenosti mohu říci, že život založený na strachu a hanbě je chabou alternativou k životu založenému na milosti. Neboť toto je život, který je poháněn proměnlivou láskou Boha, který nás ospravedlňuje a posvěcuje skrze naše spojení s Kristem skrze moc Ducha. Všimněte si Pavlových slov Titovi:

Protože se všem lidem zjevila uzdravující Boží milost a vede nás k disciplíně, abychom zavrhli bezbožnou přirozenost a světské touhy a žili v tomto světě rozvážně, spravedlivě a zbožně. (Titus 2,11-12)

Bůh nás nezachránil jen proto, aby nás nechal osamocen hanbou, nezralostí a hříšnými a destruktivními způsoby života. Milostí nás zachránil, abychom žili v jeho spravedlnosti. Milost znamená, že nás Bůh nikdy nevzdá. Nadále nám dává dar sdílení v jednotě se Synem a přátelství s Otcem, jakož i schopnost nést v nás Ducha svatého. Změnil nás, abychom se stali více podobnými Kristu. Milost je přesně to, o čem je náš vztah s Bohem.

V Kristu jsme a budeme vždy milovanými dětmi našeho Nebeského Otce. Vše, co nás žádá, je růst v milosti a poznání jeho poznání. Rosteme v milosti tím, že se naučíme Mu důvěřovat skrze něj a skrze něj a rosteme v poznání Ním, když Ho následujeme a trávíme s Ním čas. Bůh nám odpouští nejen milostí, když žijeme své životy v poslušnosti a úctě, ale také nás mění milostí. Náš vztah s Bohem, v Kristu a skrze Ducha, neroste do té míry, že se zdá, že potřebujeme Boha a Jeho milost méně. Naopak, naše životy jsou na něm závislé v každém směru. Dělá nás novým tím, že nás myje čistě zevnitř. Když se učíme zůstat v Jeho milosti, poznáváme Ho lépe, milujeme Ho a Jeho cesty úplně. Čím více ho známe a milujeme, tím více prožíváme svobodu odpočinku v Jeho milosti, bez viny, strachu a hanby.

Paul to shrne takto:
Neboť milostí jste spaseni skrze víru, a to ne ze sebe: je to Boží dar, ne ze skutků, aby se nikdo nechlubil. Jsme totiž jeho dílo, stvořeni v Kristu Ježíši k dobrým skutkům, které Bůh předem připravil, abychom v nich chodili (Efezským 2,8-10.).

Nezapomínejme, že je to Ježíšova víra – jeho věrnost – co nás vykupuje a mění. Jak nám připomíná pisatel listu Židům, Ježíš je začátečníkem i zakončovatelem naší víry2,2).    

Joseph Tkach

Naše nová identita v Kristu (část 1)