Poslední soud [věčný soud]

Na konci věku Bůh shromáždí všechny živé i mrtvé před nebeským trůnem Kristovým k soudu. Spravedlivý obdrží věčnou slávu, bezbožní budou odsouzeni v ohnivém jezeře. V Kristu Pán dělá milostivé a spravedlivé opatření pro všechny, včetně těch, kteří při své smrti zjevně nevěřili evangeliu. (Matouš 25,31-32; Akty 24,15; John 5,28-29; Zjevení 20,11:15; 1. Timoteus 2,3-6; 2. Petr 3,9; Skutky apoštolů 10,43; Jana 12,32; 1. Korinťanům 15,22-28.).

Poslední soud

„Soud přichází! Rozsudek se blíží! Čiňte pokání, nebo půjdete do pekla.“ Možná jste slyšeli některé potulné „pouliční evangelisty“ křičet tato slova ve snaze vyděsit lidi, aby se zavázali Kristu. Nebo jste možná viděli takového člověka satiricky vyobrazovaného ve filmech s potrhlým pohledem.

Možná to není tak vzdálené obrazu „věčného soudu“, kterému věřili mnozí křesťané po celé věky, zejména ve středověku. Najdete zde sochy a malby zobrazující, jak se spravedliví vznášejí do nebe, aby se setkali s Kristem, a nespravedliví jsou vlečeni do pekla krutými démony.

Tyto obrazy Posledního soudu, soudu věčného osudu, pocházejí z novozákonních prohlášení o tomtéž. Poslední soud je součástí nauky o „posledních věcech“ – o budoucím návratu Ježíše Krista, o vzkříšení spravedlivých i nespravedlivých, o konci současného zlého světa, který bude nahrazen slavným Božím královstvím.

Bible prohlašuje, že soud je vážnou událostí pro všechny lidi, kteří žili, jak objasňují Ježíšova slova: „Říkám vám však, že v den soudu se lidé musí zodpovídat z každého marného slova, které promluvili. Podle svých slov budeš ospravedlněn a podle svých slov odsouzen“ (Matouš 12,36-37.).

Řecké slovo pro „soud“ používané v pasážích Nového zákona je krisis, z něhož je odvozeno slovo „krize“. Krize označuje čas a situaci, kdy se rozhoduje pro nebo proti někomu. V tomto smyslu je krize bodem v něčím životě nebo ve světě. Přesněji řečeno, Krisis odkazuje na činnost Boha nebo Mesiáše jako soudce světa v době, která se nazývá Poslední soud nebo Soudný den, nebo bychom mohli říci začátek „věčného soudu“.

Ježíš shrnul budoucí soud o osudu spravedlivých a bezbožných: „Nedivte se tomu. Neboť přichází hodina, kdy všichni, kdo jsou v hrobech, uslyší jeho hlas, a ti, kdo činili dobro, vyjdou ke vzkříšení života, ale ti, kdo páchali zlo, ke vzkříšení soudu“ (Jan 5,28).

Ježíš také popsal povahu posledního soudu v symbolické formě jako oddělení ovcí od kozlů: „Až přijde Syn člověka ve své slávě a všichni andělé s ním, pak usedne na trůn své slávy, a budou před ním shromážděny všechny národy. A oddělí je jedny od druhých, jako pastýř odděluje ovce od kozlů, a dá ovce po pravici a kozly po levici“ (Matouš 25,31-33.).

Ovce po jeho pravici uslyší o jejím požehnání těmito slovy: „Pojďte, požehnaní mého Otce, ujměte se království, které je pro vás připraveno od založení světa“ (v. 34). O svém osudu jsou informováni i kozli nalevo: „Pak řekne i těm nalevo: Odejděte ode mne, prokletí, do věčného ohně připraveného ďáblu a jeho andělům!“ (v. 41 ).

Tento scénář dvou skupin dává důvěru spravedlivým a vrhá bezbožné do doby jedinečné krize: „Pán ví, jak zachránit spravedlivé před pokušením, ale nespravedlivé dohnat k trestu v Soudný den“ (2. Petr 2,9).

Pavel také mluví o tomto dvojím dni soudu a nazývá ho „den hněvu, kdy bude zjeven jeho spravedlivý soud“ (Římanům 2,5). Říká: „Bůh, který dá každému podle jeho skutků věčný život těm, kdo trpělivě konají dobré skutky, hledají slávu, čest a nesmrtelný život; Ale hanba a hněv na těch, kdo jsou svárliví a neposlouchají pravdu, ale poslouchají nespravedlnost“ (v. 6-8).

Takové biblické pasáže definují doktrínu věčného nebo konečného soudu prostým způsobem. Je to buď situace, nebo situace; jsou vykoupeni v Kristu a nezvěstní bezbožní, kteří jsou ztraceni. Řada dalších pasáží v Novém zákoně na to odkazuje
"Poslední soud" jako doba a situace, ze které nemůže uniknout žádný člověk. Snad nejlepší způsob, jak ochutnat tuto budoucí dobu, je citovat některé pasáže, které ji zmiňují.

List Židům mluví o soudu jako o krizové situaci, které bude čelit každá lidská bytost. Ti, kdo jsou v Kristu a jsou spaseni skrze Jeho vykupitelské dílo, naleznou svou odměnu: „A jako bylo lidem uloženo jednou zemřít, ale po tomto soudu, tak i Kristus byl jednou obětován, aby sňal hříchy mnohých; ukáže se podruhé, ne pro hřích, ale pro spásu těm, kdo na něj čekají“ (Židům 9,27-28.).

Spasení lidé, učinění spravedlivými Jeho vykupitelským dílem, se nemusí bát posledního soudu. Jan ujišťuje své čtenáře: „V tom je láska k nám dokonalá, abychom důvěřovali v den soudu; neboť jaký je on, takoví jsme i my na tomto světě. V lásce není žádný strach“ (1. Johannes 4,17). Ti, kdo patří Kristu, obdrží svou věčnou odměnu. Bezbožní budou mít svůj strašný osud. „Tak i nebe, které je nyní, a země jsou stejným slovem vyhrazeny ohni, zachovány pro den soudu a zatracení bezbožných lidí“ (2. Petr 3,7).

Naše prohlášení zní, že „v Kristu Pán činí laskavé a spravedlivé opatření pro všechny, dokonce i pro ty, kteří po smrti zjevně neuvěřili evangeliu.“ Neříkáme, jak Bůh takové opatření učinil, kromě toho, co také je, že takové opatření je umožněno Kristovým vykupitelským dílem, stejně jako je tomu u těch, kteří jsou již spaseni.

Ježíš sám na několika místech během své pozemské služby poukazoval na to, že je třeba dbát na to, aby un-evangelizovaní mrtví dostali možnost spásy. Učinil tak tím, že prohlásil, že obyvatelstvo některých starověkých měst by ve srovnání s judskými městy, kde kázal, upřednostňoval soud:

„Běda ti, Chorazine! Běda tobě, Betsaido! …Ale pro Týru a Sidon to bude při soudu snesitelnější než pro vás“ (Lukáš 10,13-14). „Lidé z Ninive povstanou při posledním soudu s tímto pokolením a odsoudí je... Královna jihu [která přišla vyslyšet Šalomouna] povstane při posledním soudu s tímto pokolením a odsoudí je “ (Matouš 12,41-42.).

Zde jsou lidé dávných měst - Tyre, Sidon, Ninive - kteří zjevně neměli příležitost slyšet evangelium nebo znát Kristovo dílo spásy. Ale shledávají, že soud je vytrvalý, a posílají zatracující poselství těm, kteří ho v tomto životě odmítli, jen tím, že postavili před svého Spasitele.

Ježíš také činí šokující tvrzení, že starověká města Sodomy a Gomory - přísloví pro každou hrubou nemorálnost - považují rozsudek za nesnesitelnější než některá města v Judsku, v nichž Ježíš učil. Podívejme se v souvislosti s tím, jak je Ježíšovo překvapivé prohlášení, podívejme se na to, jak Judáš vykresluje hřích těchto dvou měst a následky, které v jejich životě obdrželi za své činy:

„Dokonce i anděly, kteří si nezachovali svou nebeskou hodnost, ale opustili svůj příbytek, držel ve tmě věčnými pouty k soudu velkého dne. Tak i Sodoma a Gomora a okolní města, která se rovněž dopustila smilstva a následovala jiné tělo, jsou příkladem a trpí mukami věčného ohně“ (Juda 6-7).

Ale Ježíš mluví o městech v budoucím soudu. „Amen, říkám vám, země Sodoma a Gomora bude v den soudu snesitelnější než toto město [tj. města, která nepřijala učedníky]“ (Matouš 10,15).

Tak snad to naznačuje, že události posledního soudu nebo věčného soudu nesouhlasí s tím, co mnozí křesťané přijali. Pozdní reformovaný teolog, Shirley C. Guthrie, navrhuje, abychom se dobře zaměřili na změnu našeho myšlení o této krizi:

První myšlenka, kterou křesťané mají, když uvažují o konci dějin, by neměla být úzkostná nebo pomstychtivá spekulace o tom, kdo bude „vstoupit“ nebo „půjde nahoru“ nebo kdo bude „ven“ nebo „sestoupí“. Měla by to být vděčná a radostná myšlenka, že můžeme s důvěrou očekávat čas, kdy vůle Stvořitele, Smiřovatele, Vykupitele a Obnovitele jednou provždy zvítězí – až spravedlnost nad nespravedlností, láska nad nenávistí a chamtivostí, mír nad nepřátelstvím, lidskost nad nelidskostí, království Boží zvítězí nad mocnostmi temnoty. Poslední soud nepřijde proti světu, ale pro dobro světa. To je dobrá zpráva nejen pro křesťany, ale pro všechny lidi!

Vskutku, o tom jsou poslední věci, včetně Posledního soudu nebo Věčného soudu: Vítězství Boha lásky nad vším, co stojí v cestě Jeho věčné milosti. Proto apoštol Pavel říká: „Potom konec, až odevzdá království Bohu Otci, až zničí veškerou vládu a všechnu moc a moc. Musí totiž vládnout, dokud mu Bůh nepoloží všechny nepřátele pod nohy. Poslední nepřítel, který má být zničen, je smrt“ (1. Korinťanům 15,24-26.).

Ten, kdo bude při posledním soudu soudcem těch, kteří byli Kristem učiněni spravedlivými, a těch, kteří jsou stále hříšníci, není nikdo jiný než Ježíš Kristus, který dal svůj život jako výkupné za všechny. „Neboť Otec nikoho nesoudí,“ řekl Ježíš, „ale všechen soud odevzdal Synu“ (Jan 5,22).

Ten, kdo soudí spravedlivého, ne-evangelizovaného a dokonce i bezbožného, ​​je ten, kdo dal svůj život, aby ostatní mohli žít navěky. Ježíš Kristus již učinil soud o hříchu a hříšnosti. To neznamená, že ti, kdo odmítají Krista, se mohou vyhnout utrpení osudu, který přinese vlastní rozhodnutí. Co nám říká obraz soucitného soudce Ježíše Krista, je to, že si přeje, aby všichni lidé dosáhli věčného života - a nabídne ho všem, kdo v něj vloží svou víru.

Ti povolaní v Kristu – kteří byli „vyvoleni“ Kristovým vyvolením – mohou čelit soudu s důvěrou a radostí s vědomím, že v Něm je jejich spasení zajištěno. Neevangelizovaní – ti, kteří neměli příležitost slyšet evangelium a vložit svou víru v Krista – také zjistí, že se o ně Pán postaral. Soud by měl být pro každého časem radosti, protože bude zvěstovat slávu Božího věčného království, kde po celou věčnost nebude existovat nic jiného než dobro.

Paul Kroll

⁸ Shirley C. Guthrie, Christian Doctrine, Revidované vydání (Westminster / John Knox Press: Lousville, Kentucky, 1994), str. 387.

Universal smíření

Universalismus znamená, že všechny duše, ať už duše lidí, andělů nebo démonů, jsou nakonec spaseny prostřednictvím Boží milosti. Někteří následovníci Nauky o veškerém smíření tvrdí, že pokání vůči Bohu a víra v Krista Ježíše jsou zbytečné. Mnozí z Nauky veškerého smíření popírají nauku o Trojici a mnozí z nich jsou unitáři.

Na rozdíl od univerzálního usmíření Bible hovoří jak o „ovcích“ vstupujících do Božího království, tak o „kozlech“ vstupujících do věčného trestu (Matouš 25,46). Boží milost nás nenutí být poslušnými. V Ježíši Kristu, který je pro nás Božím vyvoleným, je vyvoleno celé lidstvo, ale to neznamená, že všechny lidské bytosti nakonec přijmou Boží dar. Bůh si přeje, aby všechny lidské bytosti činily pokání, ale stvořil a vykoupil lidstvo pro skutečné společenství s Ním a skutečné společenství nikdy nemůže být vynuceným vztahem. Bible naznačuje, že někteří lidé budou setrvávat ve svém odmítání Božího milosrdenství.

Poslední soud [věčný soud]