Dva bankety

Nejběžnější popisy nebe, sedět na oblaku, nosit noční košili a hrát na harfu má málo společného s tím, jak písma popisují nebe. Naproti tomu Bible popisuje nebe jako velký svátek, jako obrázek ve velkém formátu. Ve skvělé společnosti je chutné jídlo a dobré víno. Jedná se o největší svatební hostinu všech dob a oslavuje svatbu Krista se svým kostelem. Křesťanství věří v Boha, který je skutečně radostný a jehož nejmilejším přáním je slavit s námi navždy. Každý z nás dostal osobní pozvání na tento slavnostní banket.

Přečtěte si slova v Matoušově evangeliu: «Nebeské království je jako král, který zařídil svatbu svému synovi. I poslal své služebníky, aby svolali hosty na svatbu; ale nechtěli přijít. Znovu poslal jiné služebníky a řekl: Řekněte hostům: Hle, připravil jsem si jídlo, moji býci a můj dobytek jsou poraženi a vše je připraveno; přijď na svatbu!" (Matouš 22,1-4.).

Bohužel si vůbec nejsme jisti, zda pozvání přijmout. Náš problém je, že vládce tohoto světa, ďábel, nás také pozval na hostinu. Zdá se, že nejsme dost chytří, abychom viděli, že oba festivaly jsou ve skutečnosti velmi odlišné. Zásadní rozdíl je v tom, že zatímco Bůh chce jíst s námi, ďábel chce jíst nás! Písmo to objasňuje. „Buďte střízliví a bděte; protože tvůj protivník, ďábel, chodí jako řvoucí lev a hledá někoho, koho by sežral“ (1. Petr 5,8).

Proč je to tak těžké?

Zajímalo by mě, proč je pro lidstvo tak těžké vybrat si mezi svátkem Božím a ďáblovým, ano mezi Bohem, naším Stvořitelem a Satanem, který nás chce zničit. Možná je to proto, že si vůbec nejsme jisti, jaký vztah chceme ve svém vlastním životě. Lidské vztahy by měly být jako nějaký svátek. Způsob vzájemné výživy a budování. Proces, kterým žijeme, rosteme a dospíváme a zároveň pomáháme ostatním žít, růst a dospívat. Může tu však být ďábelská parodie, ve které na sebe působíme jako děla.

Židovský spisovatel Martin Buber uvedl, že existují dva typy vztahů. Jeden typ popisuje jako „vztahy I-You“ a druhý jako „vztahy I-It“. Ve vztazích mezi vámi a vámi se k sobě chováme jako k sobě rovným. Objevujeme jeden druhého, učíme se jeden od druhého a respektujeme se navzájem jako sobě rovní. Ve vztazích I-id však máme sklon k sobě navzájem zacházet jako s nerovnými lidmi. To je to, co děláme, když se na lidi díváme pouze jako na poskytovatele služeb, zdroje potěšení nebo prostředky k osobnímu prospěchu nebo účelu.

Self-exaltation

Když píšu tato slova, napadne mi muž. Říkejme mu Hektor, i když to není jeho skutečné jméno. Stydím se říci, že Hector je duchovní. Když Hector vejde do místnosti, rozhlíží se po někom důležitém. Když je přítomen biskup, přiblíží se k němu přímo a zapojí ho do rozhovoru. Je-li přítomen starosta nebo jiný občanský hodnostář, je tomu tak také. Totéž platí pro bohatého podnikatele. Jelikož nejsem jeden, málokdy se obtěžoval se mnou mluvit. Bylo mi smutno, když jsem viděl, jak Hector v průběhu let chřadl, jak z hlediska jeho kanceláře, tak, obávám se, z hlediska jeho vlastní duše. Pokud máme růst, potřebujeme vztahy já - ty. I-it vztahy nejsou vůbec stejné. Budeme-li zacházet s ostatními jako s poskytovateli služeb, kariérním krmivem, odrazovým můstkem, budeme trpět. Náš život bude chudší a svět bude také chudší. Vztahy já - ty jsou věcí nebe. To není případ vztahů I-It.

Jak si osobně vedete na stupnici vztahů? Jak zacházíte například s pošťákem, popelářem, mladou prodavačkou v pokladně supermarketu? Jak zacházíte s lidmi, se kterými se setkáváte v práci, nakupování nebo při nějaké společenské aktivitě? Jak řídíte auto, jak zacházíte s chodci, cyklisty nebo jinými motoristy? Jak zacházíte s lidmi, kteří jsou v sociálním řádu nižší než vy? Jak zacházíte s lidmi v nouzi? Je to charakteristický znak opravdu skvělé osoby, díky níž se i ostatní cítí skvěle, zatímco ti malí a zakrnělí v duchu mají sklon dělat opak.

Před několika lety jsem měl důvod psát arcibiskupovi Desmondovi Tutuovi. Dostal jsem od něj ručně psaný dopis, který si dodnes vážím. Tento muž je dost velký na to, aby se cítili i ostatní. Jedním z důvodů úžasného úspěchu jeho Komise pravdy a usmíření v Jižní Africe byla bezvýhradná úcta, kterou projevoval všem, s nimiž se setkal, dokonce i těm, kteří si to zjevně nezasloužili. Nabídl každému vztah I-Thou. V tomto dopise mi dal pocit, že jsem si rovný - i když jsem si jistý, že tomu tak není. Cvičil pouze na nebeskou hostinu, kde se všichni zúčastní hostiny a nikdo nebude potravou pro lvy. Jak si tedy můžeme být jisti, že uděláme totéž?

Poslouchejte, odpovídejte a komunikujte

Nejprve bychom měli slyšet Pánovo osobní pozvání k nám. Slyšíme je v různých písmech. Jeden z nejznámějších textů pochází ze Zjevení. Vyzývá nás, abychom vpustili Ježíše do svého života: «Hle, stojím u dveří a klepu. Pokud někdo uslyší můj hlas a otevře dveře, vejdu dovnitř a přijmu svátost s ním a on se mnou »(Zjevení 3,20). Toto je pozvání na nebeskou hostinu.

Zadruhé, po vyslechnutí tohoto pozvání bychom na něj měli odpovědět. Protože Ježíš stojí u dveří našeho srdce, klepá a čeká. Nekopne dovnitř. Musíme ho otevřít, pozvat ho přes práh, osobně ho přijmout za stůl jako našeho Vykupitele, Spasitele, přítele a bratra, než vstoupí do našich životů se svou uzdravující a proměňující silou.

Je také nutné, abychom se začali připravovat na nebeský svátek. Děláme to tak, že do svých životů začleňujeme co nejvíce vztahů Já - Ty, protože nejdůležitější věcí na nebeském svátku, jak stanoví Bible, není jídlo nebo víno, ale vztahy. Můžeme navázat vztahy za nejneočekávanějších okolností, když jsme na ně připraveni.
Řeknu vám skutečný příběh. Před mnoha lety jsem jel na dovolenou do Španělska se skupinou přátel a známých. Jednoho dne jsme šli ven z města a beznadějně jsme se ztratili. Skončili jsme v bažinaté oblasti, aniž jsme věděli, jak se dostat zpět na suchou půdu. Kde byla cesta zpět do města, odkud jsme přišli. Aby toho nebylo málo, byl večer a denní světlo začalo mizet.

V této obtížné situaci jsme si uvědomili obrovského dlouhovlasého Španěla, který se k nám pohyboval přes bažinu. Byl tmavé pleti a vousatý a měl na sobě neupravené oblečení a velké rybářské kalhoty. Zavolali jsme ho a požádali ho o pomoc. K mému úžasu mě zvedl, položil si mě přes rameno a odnesl na druhou stranu vřesoviště, dokud mě neopustil pevnou cestou. Udělal to samé pro každou z našich skupin a pak nám ukázal cestu. Vytáhl jsem peněženku a nabídl mu nějaké účty. Žádného z nich nechtěl.

Místo toho mě vzal za ruku a potřásl jí. Také si potřásl rukou se všemi ostatními ve skupině, než nás nechal zdravých a zdravých. Pamatuji si, jak jsem se styděl. Nabídl jsem mu vztah I-It a on to změnil svým podáním ruky „Já - ty“.

Už jsme ho nikdy neviděli, ale při mnoha příležitostech jsem se přistihl, jak na něj myslím. Kdybych se někdy dostal na nebeský banket, nepřekvapilo by mě, kdybych ho někde mezi hosty našel. Bůh mu žehnej. Ukázal mi cestu - a ve více než jednom smyslu!

Roy Lawrence