Co je hřích?

Hřích je nezákonnost, stav vzpoury proti Bohu. Od doby, kdy hřích přišel na svět skrze Adama a Evu, je člověk pod jhem hříchu – jhem, které může být odstraněno pouze Boží milostí skrze Ježíše Krista. Hříšný stav lidstva se projevuje ve sklonu stavět sebe a své zájmy nad Boha a jeho vůli. Hřích vede k odcizení Bohu, utrpení a smrti. Protože všichni lidé jsou hříšníci, všichni také potřebují vykoupení, které Bůh nabízí prostřednictvím svého Syna (1. Johannes 3,4; Římanům 5,12; 7,24-25; Označit 7,21-23; Galatským 5,19-21; Římanům 6,23; 3,23-24.).

Křesťanské chování je založeno na důvěře a láskyplné věrnosti našemu Spasiteli, který nás miloval a obětoval se za nás. Důvěra v Ježíše Krista se projevuje vírou v evangelium a ve skutky lásky. Kristus skrze Ducha svatého proměňuje srdce svých věřících a dává jim přinášet ovoce: lásku, radost, pokoj, věrnost, trpělivost, laskavost, mírnost, sebeovládání, spravedlnost a pravdu (1. Johannes 3,23-24; 4,20-21; 2. Korinťanům 5,15; Galatským 5,622-23; Efezským 5,9).

Hřích je namířen proti Bohu.

V žalmu 51,6 říká kajícný David Bohu: „Na tobě jsem zhřešil a zlé před tebou udělal“. Ačkoli byli Davidovým hříchem nepříznivě ovlivněni i další lidé, duchovní hřích nebyl proti nim – byl proti Bohu. David tuto myšlenku opakuje 2. Samuel 1 2,13. Job se ptá: „Habakuk, zhřešil jsem, co ti dělám, pastýři lidí“ (Job 7,20)?

Ubližovat druhým je samozřejmě jako hřešit proti nim. Pavel poukazuje na to, že tím skutečně „hřešíme proti Kristu“ (1. Korinťanům 8,12), který je Pán a Bůh.

To má významné důsledky

Za prvé, protože Kristus je zjevením Boha, proti kterému je hřích namířen, je třeba na hřích pohlížet christologicky, tedy z perspektivy Ježíše Krista. Někdy je hřích definován chronologicky (jinými slovy, protože Starý zákon byl napsán jako první, má prioritu při definování hříchu a dalších doktrín). Pro křesťana však záleží na Kristově stanovisku.

Za druhé, protože hřích je proti všemu, čím Bůh je, nemůžeme očekávat, že Bůh k němu bude lhostejný nebo apatický. Protože hřích tak odporuje Boží lásce a dobrotě, odcizuje naši mysl a srdce Bohu.9,2), který je původem naší existence. Bez Kristovy oběti smíření (Koloským 1,19-21), neměli bychom naději na nic jiného než na smrt (Římanům 6,23). Bůh chce, aby lidé měli láskyplné společenství a radost s ním a mezi sebou navzájem. Hřích ničí toto milující společenství a radost. Proto Bůh nenávidí hřích a zničí ho. Boží odpovědí na hřích je hněv (Efezským 5,6). Boží hněv je jeho pozitivní a energické odhodlání zničit hřích a jeho následky. Ne proto, že je zahořklý a pomstychtivý jako my lidé, ale proto, že miluje lidi natolik, že nebude čekat a dívat se, jak hříchem ničí sebe i druhé.

Za třetí, jedině Bůh nás může v této věci soudit a pouze On může odpustit hřích, protože jediný hřích je proti Bohu. „Ale u tebe, Pane, Bože náš, je milosrdenství a odpuštění. Neboť jsme se stali odpadlíky“ (Daniel 9,9). „Neboť u Hospodina je milost a vykoupení mnoho“ (Žalm 130,7). Ti, kdo přijmou Boží milosrdný soud a odpuštění svých hříchů, „nejsou předurčeni k hněvu, ale k dosažení spasení skrze našeho Pána Ježíše Krista“ (2. Thessalonians 5,9). 

Odpovědnost za hřích

I když je zvykem vinit Satana z přivedení hříchu na svět, lidstvo je za svůj hřích odpovědné samo. „Jako tedy skrze jednoho člověka přišel na svět hřích a skrze hřích smrt, tak se smrt rozšířila na všechny lidi, protože všichni zhřešili“ (Římanům 5,12).

Ačkoli je Satan zkoušel, Adam a Eva se rozhodli – odpovědnost byla na nich. V žalmu 51,1-4 David se odvolává na skutečnost, že byl náchylný k hříchu, protože se narodil jako člověk. Uznává také své vlastní hříchy a nespravedlnosti.

Všichni trpíme kolektivními důsledky hříchů těch, kteří před námi žili, do té míry, v jaké je formoval náš svět a naše životní prostředí. To však neznamená, že jsme z nich zdědili hřích a že za to jsou nějak zodpovědní.

V době proroka Ezechiela se diskutovalo o obviňování osobního hříchu na „hříchy otců“. Přečtěte si Ezechiela 18 a věnujte zvláštní pozornost závěru ve verši 20: "Neboť ten, kdo hřeší, zemře." Jinými slovy, každý je zodpovědný za své vlastní hříchy.

Protože máme osobní odpovědnost za své vlastní hříchy a duchovní stav, pokání je vždy osobní. Všichni jsme zhřešili (Římanům 3,23; 1. Johannes 1,8) a Písmo svaté vybízí každého z nás osobně, abychom činili pokání a věřili evangeliu (Marek 1,15; Skutky apoštolů 2,38).

Pavel jde do značné míry, aby poukázal na to, že stejně jako hřích přišel na svět skrze člověka, je spása dostupná pouze skrze člověka, Ježíše Krista. „...Neboť jestliže hříchem jednoho mnozí zemřeli, o co více se Boží milost rozhojnila k mnohým skrze milost jediného člověka Ježíše Krista“ (Římanům 5,15, viz také verše 17-19). Přechod hříchu je náš, ale milostí spásy je Kristus.

Studium slov používaných k popisu hříchu

Řada hebrejských a řeckých slov se používá k popisu hříchu a každý termín přidává komplementární složku k definici hříchu. Hlubší studium těchto slov je dostupné prostřednictvím lexikonů, komentářů a biblických studijních průvodců. Většina použitých slov zahrnuje postoj srdce a mysli.

Z nejčastěji používaných hebrejských výrazů vede myšlenka hříchu jako nedosažení cíle (1. Mojžíš 20,9; 2. Mojžíš 32,21; 2. králové 17,21; Žalm 40,5 atd.); Hřích má co do činění s přerušením vztahu, tedy vzpourou (přestupek, vzpoura jako v 1. Samuel 2 4,11; Izajáš 1,28; 42,24 atd. popsané); překroucení něčeho křivého, tedy záměrné překroucení něčeho od zamýšleného účelu (zlé skutky jako např. 2. Samuel 2 4,17; Daniel 9,5; Žalm 106,6 atd.); zavinění, a tedy vina (rozhořčení v žalmu 38,4; Izajáš 1,4; Jeremiáš 2,22); zabloudit a sejít z cesty (viz Chybovat v Job 6,24; Izajáš 28,7 atd.); Hřích má co do činění s ubližováním druhým (zlo a zneužívání v Deuteronomium 56,6; Přísloví 24,1. atd.)

Řecká slova použitá v Novém zákoně jsou výrazy související s chybějícím znakem (Jan 8,46; 1. Korinťanům 15,56; Hebrejci 3,13; James 1,5; 1. Johannes 1,7 atd.); chybou nebo chybou (přestupky v Efezským 2,1; Kolosané 2,13 atd.); s překročením hraniční čáry (prohřešky v Římanům 4,15; Hebrejci 2,2 atd); s akcemi proti Bohu (bezbožné bytí v Římanům 1,18; titus 2,12; Juda 15 atd.); a s nezákonností (nespravedlnost a přestoupení v Matoušovi 7,23; 24,12; 2. Korinťanům 6,14; 1. Johannes 3,4 atd.).

Nový zákon přidává další dimenze. Hřích je neschopnost chopit se příležitosti praktikovat božské chování vůči druhým (Jakub 4,17). Navíc „co není z víry, je hřích“ (Římanům 1 Kor4,23)

Hřích z pohledu Ježíše

Studium slova pomáhá, ale samo o sobě nás nepřivede k úplnému pochopení hříchu. Jak již bylo zmíněno dříve, musíme se na hřích dívat z christologického hlediska, tedy z pohledu Božího Syna. Ježíš je pravým obrazem Otcova srdce (Žid 1,3) a Otec nám říká: „Slyšte ho!“ (Matouš 17,5).

Ve studiích 3 a 4 bylo vysvětleno, že Ježíš je vtěleným Bohem a že jeho slova jsou slovy života. To, co musí říci, je nejen odrazem mysli Otce, ale také s sebou přináší morální a etickou autoritu Boha.

Hřích není jen čin proti Bohu – je to víc. Ježíš vysvětlil, že hřích pochází z hříchem zatíženého lidského srdce a mysli. „Neboť z nitra, z lidského srdce, vycházejí zlé myšlenky, smilstvo, krádež, vražda, cizoložství, chamtivost, ničemnost, lest, rozpustilost, závist, pomluva, pýcha, pošetilost. Všechny tyto zlé věci vycházejí zevnitř a znečišťují člověka“ (Marek 7,21-23.).

Děláme chybu, když hledáme konkrétní, zavedený seznam, co dělat a co ne. Není to ani tak individuální akt, ale spíše základní postoj srdce, který Bůh chce, abychom pochopili. I tak je výše uvedená pasáž z Markova evangelia jednou z mnoha, kde Ježíš nebo jeho apoštolové vyjmenovávají nebo porovnávají hříšné praktiky a projevy víry. Takové texty najdeme v Matouši 5-7; Matouš 25,31-46; 1. Korinťanům 13,4-8; Galatským 5,19-26; Koloským 3 atd. Ježíš popisuje hřích jako závislé chování a zmiňuje: „Kdo se dopouští hříchu, je otrokem hříchu“ (Jan 10,34).

Hřích překračuje hranice božského chování vůči jiným lidským bytostem. Spočívá v tom, že jednáme, jako bychom nebyli odpovědní žádné vyšší moci, než jsme my sami. Hřích pro křesťana znamená nedovolit Ježíšovi milovat druhé skrze nás, nectít to, co Jakub nazývá „čistým a neposkvrněným uctíváním“ (Jakub 1,27) a „královský zákon podle Písem“ (Jakub 2,8) je nazýván. Ježíš učil, že ti, kdo ho milují, budou poslouchat jeho slova4,15; Matthew 7,24) a tak naplnit zákon Kristův.

Téma naší přirozené hříšnosti prochází písmy (viz také 1. Mose 6,5; 8,21; kazatel 9,3; Jeremiáš 17,9; Římanům 1,21 atd.). Proto nám Bůh přikazuje: „Odhoďte od sebe všechna provinění, kterých jste se dopustili, a udělejte si nové srdce a nového ducha“ (Ezechiel 18,31).

Posláním jeho Syna do našich srdcí přijímáme nové srdce a ducha a vyznáváme, že patříme Bohu (Galatským 4,6; Římanům 7,6). Protože patříme Bohu, neměli bychom již být „otroky hříchu“ (Římanům 6,6), již „nebuďte pošetilí, neposlušní, bloudíte, sloužíte touhám a žádostem, žijete ve zlobě a závisti, nenávidíte nás a nenávidíte se navzájem“ (Titus 3,3).

Kontext prvního zaznamenaného hříchu v 1. Kniha Mojžíšova nám může pomoci. Adam a Eva byli ve společenství s Otcem a hřích nastal, když tento vztah přerušili tím, že naslouchali jinému hlasu (přečtěte si 1. Mojžíš 2-3).

Cíl, který hřích míjí, je cena našeho nebeského povolání v Kristu Ježíši (Filipským 3,14), a abychom skrze přijetí do společenství Otce, Syna a Ducha svatého mohli být nazýváni Božími dětmi (1. Johannes 3,1). Pokud se vymaníme z tohoto společenství s Bohem, mineme cíl.

Ježíš přebývá v našich srdcích, abychom „byli naplněni vší plností Boží“ (viz Efezským 3,17-19) a porušení tohoto naplňujícího vztahu je hřích. Když spácháme hřích, bouříme se proti všemu, čím Bůh je. Narušuje to posvátný vztah, který s námi Ježíš zamýšlel před založením světa. Je to odmítnutí nechat Ducha svatého působit v nás a plnit Otcovu vůli. Ježíš přišel, aby vyzval hříšníky k pokání (Lk 5,32), což znamená, že se vracejí do vztahu s Bohem a Jeho vůlí pro lidstvo.

Hřích bere něco zázračného, ​​co Bůh navrhl ve své svatosti a zvrhl ho pro sobecké touhy proti druhým. Znamená to odklonit se od Božího zamýšleného účelu, aby lidstvo zahrnulo každého z nich do svého života.

Hřích také znamená nevkládat naši víru v Ježíše jako vodítko a autoritu našeho duchovního života. Hřích, který je duchovní, není definován lidskou logikou nebo předpoklady, ale Bohem. Pokud bychom chtěli stručnou definici, mohli bychom říci, že hřích je stav života bez společenství s Kristem.

závěr

Křesťané se musí vyhnout hříchu, protože hřích je zlomem v našem vztahu s Bohem, který nás odstraňuje z harmonie společenství s Otcem, Synem a Duchem svatým.

James Henderson