díkůvzdání

Čtvrtý čtvrtek v listopadu se slaví Den díkůvzdání, jeden z nejdůležitějších svátků ve Spojených státech. Tento den je ústřední součástí americké kultury a spojuje rodiny, aby oslavily Den díkůvzdání. Historické kořeny Dne díkůvzdání sahají až do roku 1620, kdy se Otcové poutníci přestěhovali do dnešních USA na velké plachetnici „Mayflower“. Tito osadníci vydrželi extrémně krutou první zimu, ve které zemřela přibližně polovina poutníků. Přeživší byli podporováni sousedními domorodci z Wampanoagu, kteří jim nejen poskytli jídlo, ale také jim ukázali, jak pěstovat původní plodiny, jako je kukuřice. Tato podpora vedla k bohaté úrodě v následujícím roce a zajistila přežití osadníků. Jako vděčnost za tuto pomoc uspořádali osadníci první svátek díkůvzdání, na který pozvali domorodce.

Thanksgiving doslova znamená: díkůvzdání. Dnes je Den díkůvzdání v Evropě převážně církevním svátkem s bohoslužbou, při níž je oltář ozdoben ovocem, zeleninou, obilím, dýní a chlebem. Lidé zpěvem a modlitbami děkují Bohu za jeho dary a za úrodu.

Pro nás křesťany je hlavním důvodem vděčnosti největší Boží dar: Ježíš Kristus. Naše znalost toho, kdo je Ježíš, a identity, kterou v něm nacházíme, stejně jako naše ocenění vztahů, podporuje naši vděčnost. To se odráží ve slovech britského baptistického kazatele Charlese Spurgeona: „Věřím, že existuje něco ještě cennějšího než oslava Díkuvzdání. Jak to implementujeme? Všeobecnou radostí chování, poslušností příkazu toho, z jehož milosrdenství žijeme, vytrvalou radostí v Pánu a podřízením našich tužeb jeho vůli."

Z vděčnosti za oběť Ježíše Krista a za naše smíření s ním se účastníme křesťanské slavnosti Večeře Páně. Tato slavnost je v některých církvích známá jako eucharistie (εὐχαριστία znamená díkůvzdání). Jedením chleba a vína, symbolů Ježíšova těla a krve, vyjadřujeme svou vděčnost a oslavujeme svůj život v Kristu. Tato tradice má svůj původ v židovském Pesachu, který připomíná Boží spásné činy v dějinách Izraele. Nezbytnou součástí oslav Pesachu je zpěv hymny „Dayenu“ (hebrejsky „by stačilo“), která v patnácti verších popisuje Boží záchranné dílo pro Izrael. Podobně jako Bůh zachránil Izrael rozdělením Rudého moře, Kristus nám nabízí záchranu před hříchem a smrtí. Židovský sabat jako den odpočinku se v křesťanství odráží v odpočinku, který máme v Kristu. Někdejší Boží přítomnost v chrámu se nyní odehrává ve věřících skrze Ducha svatého.

Den díkůvzdání je vhodnou dobou k zastavení a zamyšlení nad naším vlastním „Dayenu“: „Bůh pro nás může udělat nekonečně víc, než si kdy můžeme přát nebo si představit. „Tak mocná je síla, kterou v nás působí“ (Efezským 3,20 Bible dobrých zpráv).

Bůh Otec dal svého Syna, o kterém řekl: „Toto je můj milovaný Syn, v němž se mi zalíbilo“ (Matouš 3,17).

V poslušnosti Otci se Ježíš nechal ukřižovat, zemřel a byl pohřben. Mocí Otce vstal Ježíš z hrobu, byl třetího dne vzkříšen a porazil smrt. Poté vystoupil k Otci na nebesích. Věřím, že Bůh, který to všechno udělal a nadále jedná v našich životech daleko za hranice všeho, co si dokážeme představit. I když je užitečné číst o Božím díle ve starověkém Izraeli, měli bychom často uvažovat o milosrdenství Ježíše Krista v našem dnešním životě.

Základní pravdou je, že Nebeský Otec nás miluje a stará se o nás. Je to velký dárce, který nás bezmezně miluje. Když si uvědomíme, že jsme příjemci takových dokonalých požehnání, měli bychom se zastavit a uznat našeho Nebeského Otce jako zdroj každého dobrého a dokonalého daru: „Každý dobrý dar a každý dokonalý dar sestupuje shůry, od Otce světel v u kterého není žádná změna, ani změna světla a tmy“ (Jakub 1,17).

Ježíš Kristus dokázal to, co bychom pro sebe nikdy neudělali. Naše lidské zdroje nás nikdy nebudou moci osvobodit od hříchu. Když se scházíme jako rodina a přátelé, využijme tuto každoroční událost jako příležitost poklonit se v pokoře a vděčnosti před naším Pánem a Spasitelem. Kéž děkujeme Bohu za to, co udělal, co dělá a co udělá. Kéž se znovu zavážeme věnovat svůj čas, poklady a talenty dílu Jeho království, které má být uskutečněno Jeho milostí.

Ježíš byl vděčným člověkem, který si nestěžoval na to, co neměl, ale jednoduše použil to, co měl, ke slávě Boží. Stříbra ani zlata moc neměl, ale to, co měl, rozdal. Dal uzdravení, očištění, svobodu, odpuštění, soucit a lásku. Vydal ze sebe – v životě i ve smrti. Ježíš nadále žije jako náš velekněz, dává nám přístup k Otci, dává nám jistotu, že nás Bůh miluje, dává nám naději na jeho návrat a dává nám sebe sama.

Joseph Tkach

Další články o vděčnosti:

Modlitba z vděčnosti

Ježíš prvorozený